V české společnosti zůstaly celkem bez povšimnutí zprávy o aktuálních střetech mezi čínskými bezpečnostními složkami a protestujícími Tibeťany. Incident ze 6. října ohlásila lidskoprávní skupina Svobodný Tibet společně s Rádiem svobodná Asie.

Zprávy z nepotvrzených zdrojů hovoří o střelbě ostrou municí do davu, který požadoval propuštění již dříve zadrženého farmáře. Ten se ocitnul ve vazbě poté, co protestoval proti nařízení vyvěsit před domy čínskou vlajku při příležitosti oslav výročí založení Čínské lidové republiky připadajících na 1. října. Celkem si tato střelba měla vyžádat na šedesát zraněných, z toho dva velmi vážně.

Vzhledem k tomu, že do Tibetské autonomní oblasti mají zahraniční novináři přístup pouze na pozvání a tyto návštěvy jsou velmi přísně kontrolovány, není možné tyto informace ověřit z nezávislých zdrojů. Existují tak i dohady, že policie do davu střílela „pouze“ slzným plynem. Čínské úřady celý incident popřely s tím, že k žádným protestům, natož pak zraněním, vůbec nedošlo.

Ať je pravda jakákoliv, jedno je jisté. Z lidskoprávního hlediska je situace v Tibetu neutěšená a celkově v této oblasti narůstá neklid a nespokojenost mezi původním tibetským obyvatelstvem. O tom svědčí i skutečnost, že od roku 2008, kdy v Tibetu propukly závažné politicko-etnické nepokoje, se na protest proti represivní politice Pekingu upálilo více než sto Tibeťanů.

Na druhé straně nepoměrně větší pozornosti se v posledních měsících dostává tématice nového, „východního“ směřování české zahraniční politiky. V takzvané ekonomické diplomacii stále více vyniká orientace na dva státy, významně porušující základní lidská práva: Rusko a Čínskou lidovou republiku.

Podobně je tomu i u narůstající pozornosti ČR směrem k africkému kontinentu, kde celá řada států raději spolupracuje s partnery, kteří k obchodním vztahům nepřipojují žádné podmínky ohledně dodržování lidských práv či kvalitního vládnutí. Ostatně, právě státy jako Čína zastávají ve svých zahraničních angažmá linii oddělování ekonomických zájmů od problematiky lidských práv, korupce či kvalitního vládnutí. Kupříkladu její působení v Africe je toho zářným příkladem.

Pokud chceme být na stejné úrovni, pak prosím, můžeme od sebe bez problémů oddělit naše hodnoty a ideje a pragmatické ekonomické zájmy. Současný vývoj české zahraniční politiky tomuto postoji nahrává a zdá se, že pragmatismus jasně zválcuje myšlenky, na kterých stojí demokratické zřízení našeho státu.