Vládní překvapení neberou konce. Co však opravdu skončilo, je možnost pasivně přihlížet. Začíná nebezpečně přituhovat.

Zdeněk Bárta píše 4. 8. ve svém sloupku: Zrušení postu ministra pro lidská práva bylo krokem zpátky. Další restrikce na poli ochrany lidských práv nás mohou nepříjemně překvapit.

Prorocká slova Bártova se naplnila dva dny poté. Poradcem premiéra pro oblast lidských práv a zahraniční politiky se stal MUDr. Roman Joch, ředitel Občanského institutu, ultrakonzervativní klerofašista.

Kapitolka nazvaná lidská práva se nakonec v Programovém prohlášení české vlády objevila. V rozsahu pouhých čtrnácti řádků shrnuje neurčitou představu o tom, že je třeba chránit slabé a vyloučené. Kdo je ale bude chránit, nebude-li jejich situaci v blízkosti vlády nikdo sledovat? Spekuluje se o tom, že post vládního zmocněnce pro lidská práva má být zrušen. A nebude-li, je otázka, kdo jej obsadí.

Radu pro lidská práva ustavila vláda Miloše Zemana v prosinci 1998 u příležitosti Mezinárodního dne lidských práv. Předsedou legislativní rady vlády tehdy ovšem byl Pavel Rychetský, ministrem práce a sociálních věcí Vladimír Špidla, muži sociálně a právně citliví. Deset let před tím se v tento den, 10. prosince, konalo první povolené shromáždění nezávislých iniciativ v Praze na Kroupově náměstí. Ten den totiž pozval několik českých disidentů na snídani na francouzskou ambasádu tehdejší francouzský prezident François Mitterrand. Státní orgány se chtěly ukázat v lepším světle a lidskoprávní shromáždění umožnily. Uvědomovaly si tehdy důležitost pojmu „lidská práva“. Komunistická ideologie přiznávala základní právo na svobodu jen těm, kteří pracují a takzvaně nepodrývají komunistické zřízení. Ti druzí byli pranýřováni coby zkrachovanci a ztroskotanci a na dlouhá léta ukryti ve vězeňských celách. Státní moc vybudovaná na základě nesmiřitelné ideologie nepřipouštěla příliš zřejmý veřejný odpor. Každá ideologie se bojí svých odpůrců. Aby nepřišla o vliv a sílu, je nucena jim vyhlásit boj. Ovšem přitom se tvářit, že hájí zájmy lidu.

Přes velkou nespokojenost s výsledkem voleb pociťovala jsem jakousi lehoučkou stopu zájmu o Petra Nečase. Českou vládu bude řídit katolík, spořádaný otec čtyř dětí, ani sama ODS na něj za dvacet let nenašla nic, čím by ho očernila a znemožnila pro vysokou politiku. Ve funkci ministra práce a sociálních věcí prokázal na politika z řad ODS nebývalý cit pro slabé a potřebné, hlavně ohrožené děti. To může být zajímavé, říkala jsem si. Mělo mě varovat, že sám sebe vždy důsledně označoval jako katolíka konzervativního. Vnímala jsem to doposud naivně jako sdělení, že je katolík praktikující, věrný učení církve, ne jen nějaký lidovecký katolík na oko, jakým je v jeho pojetí třeba Kalousek.

Během sestavování vlády se Petr Nečas projevoval málo důrazně, působil až nejistým dojmem a s jakousi přehnanou benevolencí politickým partnerům umožnil obsazení ministerstev v několika případech lidmi, kteří v těchto funkcích být nikdy neměli.

Vzpomeňme ministra dopravy Bártu, páchajícího dopravní přestupky už téměř denně. Ministra životního prostředí Drobila, který v rámci touhy dýchat za český průmysl hodlá činností MŽP přispět k jeho konkurenceschopnosti. Ministr vnitra John ukrývá indicie, které dle jeho slov mohou významně změnit pohled na případ Kajínek. Zmíní se o tom jakoby mimochodem v předvečer premiéry hrdinského kajínkovského eposu. Lidem v záplavových oblastech, kterým právě voda zničila obydlí, připomene, že si mají pořídit tranzistor a dbát pokynů záchranných sborů. Podobně jako Jakeš bojlery a brojlery, plete si gripeny a pandury.

Ministr práce a sociálních věcí Drábek pro změnu rychleji mluví než myslí. Každý druhý jeho mediální návrh změny zákoníku práce Petr Nečas vetuje jako zatím neprokonzultovaný, či dokonce nepřípustný.

Ministr Dobeš se zesměšnil z nových ministrů první. A to razancí, s jakou představil projekt smluv škol s rodiči jako cestu k větší ochraně učitelů před dětskými kriminálníky. Z nepochopitelných důvodů také bojuje za náborový příspěvek 180 tisíc pro mladé nastupující učitele, které tím chce zavázat ke službě. Ministr zahraničí pro vlastní klid vycouval z mnoha někdejších postojů, například ač podepsal kdysi petici proti dostavbě Temelína, jezdí dnes po Rakousích a přesvědčuje o jeho bezpečnosti a nezbytnosti dostavby. Řekla bych, že Schwarzenbergovi se prostředí takto složené vlády přímo hnusí a že svůj mandát prožije převážně na cestách.

Speciální úzkost ve mně vyvolává Miroslav Kalousek. Víc než jeho reforem začínám se bát o Kalouska samotného. Ano, čtete dobře, ne Kalouska, opravdu o Kalouska. Tento strůjce současného politického uspořádání a reforem jistě nečekal tak obrovský úspěch, ze kterého vyplynula povinnost spolupráce s tolika nekompetentními lidmi. Na brífincích z předkoaličních Ká devítek bylo patrné, jak Kalousek trpí při každém Johnově slově. Má sice, co chtěl, téměř absolutní vliv na státní pokladnu, ale za cenu, která ohrožuje samu jeho osobnost. Inteligentní Kalousek se smyslem pro humor, Kalousek diskutující, intrikující, tahající za nitky. Kalousek, velký politický stratég a matador. Kdo mu zbyl k lidskému pokecu o přestávkách jednání vlády, snad ministr Heger?

Má obava o Kalouska je pro mě samotnou překvapivá. V Kalouskově pojetí tvoří naši společnost poctivě pracující a z jejich práce tyjící nemakačenkové. Vnesl do politiky kalouskovské pojetí společenských tříd, ze kterého se zvedá žaludek. A přesto, říkám si, co nastane, zhroutí-li se ministr Kalousek a skončí například v Červeném Dvoře.

Jakoby si toho byli Petr Nečas s Martinem Římanem vědomi, povolávají do služby lékaře Jocha. Správně, až vypuknou sociální nepokoje, až začnou demonstrace, až se společnost nepatřičně rozkolísá, bude třeba silné ruky. Roman Joch se v minulosti svými projevy mnohokrát přihlásil coby strážce morálky, svobody a lidských práv:

"...zásah nebyl dostatečně tvrdý. Ekologicky uvědomělá a anarchistická mládež, jež řádila a rabovala, má plná ústa tolerance a svobody. Ve skutečnosti je však velice netolerantní a nerespektuje svobodu ostatních. Když zablokuje magistrálu, omezuje tím svobodu všech, kteří po ní chtěli projíždět a mají na to právo, neboť na rozdíl od ní platí daně. Když demoluje prodejny McDonaldu a KFC, je netolerantní ke všem těm, kdo na rozdíl od ní nepreferují alkohol a drogy, nýbrž hamburgery a colu. Ničí a rabuje, porušuje právo, pořádek a vlastnická práva druhých. Jinými slovy, stává se agresorem a zločincem. Právo a pořádek jsou nezbytnou podmínkou zachování svobody všech a všude, protože bez jejich respektování nikdy nikdo není v bezpečí, a tudíž jeho svoboda se stává iluzorní. Rovněž soukromé vlastnictví je nutnou podmínkou osobní svobody, neboť umožňuje nezávislost na vůli, vlivu či zájmech kohokoliv jiného - ať již jednotlivce, většiny či státu. Proto policie měla těm dovádivým mladíkům a dívenkám uštědřit lekci, jež by jim posloužila velice správným způsobem. Lekci ve jménu práva a pořádku. A ano, ve jménu svobody a civilizace: Místo výzev k rozchodu měla ona pošahaná mládež uslyšet jiný zvuk - zvuk nabíjení policejních pušek. V sobotu večer by jistě stačily gumové projektily…“

Roman Joch nenávidí homosexuály, muslimy, cikány, sexuální výchovu na školách. Kondom je sprosté slovo a lidská práva v jeho pojetí nesmí sloužit jen malým skupinám obyvatel. Jediný život stojící za ochranu je ten ještě nenarozený. V jednom z Jochových textů čteme: „Zabíjení druhých či obětování vlastního života — nikoli jako cíl sám o sobě, nýbrž jako prostředek, sice vždy bolestný, ale za určitých okolností jediný s nadějí na úspěch — za účelem obhájení či dosažení svobodné společnosti jsou morálně přípustné, ba za určitých okolností i žádoucí.“

Ředitel Občanského institutu a lékař Joch má jasno, a diskuse s ním není možná. Martin Říman, když oznamoval jména nových premiérových poradců, zdůraznil, že je s nimi premiér na jedné vlně. Začíná být zřejmé, že Nečasovo — jsem konzervativní katolík — má to nejhorší možné zabarvení.