Martin Říman nebo Tomáš Julínek coby poradci předsedy vlády činí z Petra Nečase směšnou figuru. První přinejmenším proto, že svého času jako ministr dopravy prohlásil, že železnice je přežitkem devatenáctého století a že o ni nemá zájem. Druhý pak proto, že od dubna 2008 ještě nedokázal odpovědět na otázku koho a co regulují regulační poplatky. S poradci, kteří se pohybují mimo realitu anebo vystavují na odiv svou nekompetenci, Petr Nečas v politice daleko nedojde. Figury typu Martina Římana nebo Tomáše Julínka totiž nejsou reprezentanty politických koncepcí, takže s nimi nelze vést politický spor.

Roman Joch, další z premiérových poradců, je figurou podobnou, ovšem nebezpečnější. Když si vezmeme k ruce některé jeho texty, tak lze snadno usoudit, že ani s ním nebude možné vést politický střet. Pohybuje se totiž přinejlepším na hranicích liberální demokracie, ne-li za nimi.

I feministé a feministky snad budou souhlasit s Jochovou tezí, že moderního gentlemana charakterizuje „ohleduplný a galantní vztah k ženám a dívkám“. Obtížněji už ale bude kohokoli moderního přesvědčovat, že gentleman může „v principu vlastnit otroky“. Nebo že v případě „politické a intelektuální impotence levice“ by povinností konzervativců bylo „nastolit pravicový autoritativní režim“ (viz Gentleman a demokracie, Revue Prostor 53/2002). Onen režim by pak pravděpodobně nebyl antijudaistický, antisemitský ale určitě. „Marx, Trockij (…), Slánský“ totiž podle Jocha „byli všechno Židé, ale nikoli už židé. Byli to Židé, kteří odpadli od židovské víry svých předků, přestali být židy, začali se domnívat, že Mesiášem jsou oni, a proto se stali komunisty.“ (Židobolševici? Klérofašisté?, Konzervativní listy, 30. června 2010)

Jochova (politická) pozice, podle které je třeba legalizovat mučení (Zachráněni skrze waterboarding, Týden, 23. května 2008) anebo rozhánět protisystémové demonstrace od počátku střelbou (Zvuk nabíjení pušek — aneb jak se patřičně zachovat k rabující lůze, Lidové noviny, 1. června 1998), je pak jen praktickým dotažením jeho světonázoru.

Říman s Julínkem by byli směšní více méně za kterékoli vlády. Jochův světonázor se stává čím dál tím nebezpečnějším ne proto, že by se autor sám radikalizoval. Jeho teze jsou ovšem vysokou funkcí legitimizovány ve chvílích, kdy je stranicko-politický systém oslaben vstupem populistických formací, kdy je stát cíleně oslabován privatizací veřejných struktur a kdy je společnost zasažena ekonomickou krizí a opakovanými přírodními pohromami.

To, že se do vedení ODS na posledním sjezdu dostali po stranických „kmotrech“ straničtí ideologové (Petr Nečas, Miroslava Němcová i Alexandr Vondra), bylo zřejmě dáno i tím, že TOP 09 občanským demokratům sebrala ekonomická témata. Témata společenské reformy, když bude potřeba, mohou ODS sebrat Věci veřejné. Sociální a etnický rasismus v rámci VV stále reprezentuje jejich výkonný místopředseda, takže pro ně nebude problém tato témata v případě potřeby využít znovu.

Pokud Petr Nečas legitimizuje Romana Jocha, tak nelze na pravici politicky vystoupit proti Jaroslavu Škárkovi, který částečně obdobné postoje reprezentuje ve vulgárnější podobě. A pak bude možné pouze mocensky vystupovat proti lidem, kteří je případně vezmou za své.

Kroky Petra Nečase, Miroslava Kalouska a Víta Bárty dříve či později povedou ke společenské radikalizaci. Silnou demokratickou levici v této chvíli potřebujeme především jako stabilizující prvek pro chvíli, kdy by tento konflikt, který jako výzvu nejspíše první přijme levice radikální, hrozil překročit hranice formalizovaného střetu.