Vzpomínám si na silný dojem z filmu Gándhí, kde Ben Kingsley v titulní roli kráčí Indií a nese si s sebou svůj záchod, protože jedině tak, tímto osobním příkladem, může účinně působit proti kastovnímu systému, který ty, již zajišťují hygienu, vyřazuje na samé dno jako nedotknutelné, a současně apelovat na to, aby se lidé v měnícím se světě také změnili, aby odlišili tradice, které stojí za to zachovávat kvůli vlastní kultuře a identitě, od těch, které jenom komplikují život a odvádějí pozornost od daleko důležitějších problémů, jež hýbou současným světem.

Podle Gándhího základním předpokladem civilizace je, aby si každý sám vyčistil svůj záchod. Samozřejmě i v přeneseném smyslu.

Naše matka nás v tomto smyslu vychovávala zcela přirozeně, s úklidem a cíděním to nijak nepřeháněla, ale naprosto samozřejmě trvala na to, že jsme za pořádek ve svém prostoru odpovědní každý sám (demagogii, o jakou jsme se s bratrem pokoušeli, totiž že tedy budeme sami odpovědní za nepořádek, podle očekávání odmítla), současně však jsme se všichni museli podílet na pořádku ve společných prostorách.

Ty se, v tehdejší době socialismu 60. a 70. let, rozšiřovaly až na chodbu, do sklepa a před dům (náš malý panelák), protože „tento dům byl ve společné péči nájemníků“. Takže jsme myli schody co tři týdny, co tři měsíce uklízeli sklepní chodbu a jednou či dvakrát za rok museli na brigádu kolem domu.

Považovali jsme to za socialistickou ubohost, ale dnes si myslím, že hlavně proto, že ta společná péče o dům byla bohužel spojená s aktivitou těch neblaze proslulých uličních výborů, které to kontrolovaly a kamsi zapisovaly a i v jiných věcech nás dozorovaly, jak je dobře známo z literatury i odjinud i těm, kteří už nemají tu zkušenost.

Jinak ten princip společné péče vlastně nebyl tak odsouzeníhodný a nikdo se mu nijak zvlášť nebránil (kromě nás, dětí, které už z principu se koukaly ulít).

Dnes bydlím v paneláku v Praze, který má mnohem víc partají než ten náš starý v Tachově, a na úklidové služby se skládáme a platíme si je — vykonává je jedna rodina z domu ke spokojenosti všech, řekla bych. Pozoruju, jak kolem domu, který poslední dobou prošel zateplením a odizolováním, kteréžto činnosti poničily jakous takous okolní úpravu, která znamenala, že tu a tam kvetla růže nebo něco, co tam někdo z nájemníků zapíchl.

Vidím, jak tři chlapíci, kteří nevypadají nijak zvlášť chytře a nepracují nijak zvlášť rychle, pomalu a pečlivě vyrovnávají terén, pokládají odvodňovací žlábek, obkládají obvod domu dlaždicemi, a mám při tom pohledu čím dál větší sympatii k vedení našeho bytového družstva, na jehož chodu se pro mnoho práce v jiných záležitostech nijak jinak než placením dojednaného příspěvku nepodílím.

Okolí domu bude zase hezké a pohled z okna radostný, i když ti tři chlapíci se s tím dílem hrozně táhnou a být to pořádná firma, nic by si nevydělali. Ona to ale je spíš výpomoc než firma, a já jsem ráda, že ti tři pomalí a ne moc šikovní chlapíci, jsouce při každodenním příchodu z práce kontrolováni inženýrem sousedem XY, si vydělají snad tolik, aby sami zaplatili své bydlení a denní režii, my jako družstvo bezpochyby ušetříme a ve vší panelákové skromnosti se nám dobře bydlí.

V našem družstevním domě bydlíme samá spíš nižší střední vrstva, poslední dobou přibylo rodin s dětmi a trochu ubylo starců, někteří psi zemřeli a jiní byli pořízeni, a mně se zdá, že tohle opovrhované panelákové bydlení je velice kulturním, výhodným, slušným a civilizovaným způsobem života, při němž součástí domova není jen to, co se nachází za zamčenými dveřmi, ale i společný prostor uvnitř i vně domu.

V té souvislosti si vybavuji cestu podél řeky Už na Ukrajině, kde k oligarchově vile bylo vydlážděno div ne mramorem a pět metrů vedle podél veřejné cesty bujel všemožný nálet invazivních rostlin, chodník sám pak byl samá díra a ten den, co jsme po něm šli, pršelo, takže jedno jezero.

Také musím myslet na romské ghetto (nebo jak to nazvat) v Užhorodu. Částečně jsme jím prošli po hlavní asfaltové (byť samá díra) ulici, k níž jako na Manhattanu kolmo přisedají uličky vedlejší, už nedlážděné ani neasfaltované, a v nich chudé domky, šňůry s prádlem a veselý život na ulici.

Šli jsme k řece, kde jsme viděli pást se koně, a tam už se nám to nelíbilo, protože ti koně se sice pásli mezi nádhernými stromy na břehu Uže, ale také mezi odpadky, které sestávaly zejména z použitých dětských jednorázových plen. Když jsme pak kolem jeli vlakem, viděli jsme chudší část té osady, boudy všelijak stlučené a přiléhající k trati, které byly těmi podělanými plínami obklopené.

Náš průvodce nám vykládal, že kočovné národy ještě poměrně nedávno produkovaly jen organický odpad, který splyne s přírodou, nevadilo tedy, když opustili tábor a zanechali v něm odpadky, a že se užhorodští Romové chovají, jako by ještě nepochopili, že současné odpadky s přírodou nesplynou.

To je sice pěkná teorie, ale my jsme viděli děti s aktovkami, jak jdou ze školy, tihle Romové jsou přece gramotní a ani nevypadají tak úplně divoce, tak proč se nemůžou chovat rozumně a neohrožovat zdraví své i svých dětí tím, že všude válejí odpad, produkující infekci a puch? No a pak jsme jeli na svoje užhorodské sídliště, kde jsme byli ubytováni, a nepořádek tam sice nebyl tak drastický, ale byl taky, zde ani tak ne venku, jako na chodbách toho domu.

Napadlo mě, že ty z fotografií tak známé vybydlené domy s vytřískanými okny a chybějícím vším (Wolkerova ulice v Chebu třeba) vůčihledně dokazují jakousi civilizační méněcennost jejich obyvatel, že takový nepořádek už není romantický nebo nedá se zdůvodnit odlišnými kulturními návyky, to je prostě degradace člověka.

Tak daleko to prostě nesmí docházet a jestli se to někomu ze spekulativních důvodů hodí, obyvatelé na to nemají přistupovat. A jestli nejsou dost občansky zdatní, aby se bránili sami, je právě tohle úkol veřejné správy.

Protože právě tahle netečnost vůči okolí, sdíleného s ostatními, vyvolává rasistické nálady, v jejichž základě je přesvědčení, že jedni lidé jsou horšími, podřadnějšími a vůbec méně lidmi než jiní lidé. A klidně křičet a hrozit, je to pořád lepší, než to nechat a pak vystěhovávat za humna do stavebních buněk, pane senátore Čunku. Tak.

Spolumajitelka domu, jehož polovina patří mým rodičům, pronajímá podkroví. Je to pěkné bydlení, dům je udržován, já sama pěstuju v oknech muškáty, i když tam nebydlím, staráme se společně o zahrádku, z níž může mít potěšení i nájemník, může si tam i sednout, když se mu bude chtít.

Před dveřmi do toho pronajatého bytu (nechodím tam ze zvědavosti, ale když jdu na půdu věšet prádlo) je vystrčený všechen nepořádek mladého páru, který v podkroví bydlí. Prázdné lahve, škrpály, papír, vyhozená elektronika, trosky židle, střepy. Schody do posledního patra jsou pokryty vrstvou špíny a hroudami bláta. Z popelnice do tříděného odpadu pokaždé přehazuju plastové lahve.

Ti dva mladí lidé, kteří tam bydlí, mají ve smlouvě jak třídění odpadu, tak úklid chodby, ale asi si myslí, že to paní domácí nemyslí vážně. Jezdí na drahých bicyklech, chodí pěkně oblečeni a koneckonců si mohou pronájem dovolit, byť to není úplně levné. Zřejmě si myslí, že důchodkyně, které jim to pronajímá, má po nich těch asi dvacet schodů drhnout a jejich odpad vynášet, když už jí za byt platí.

Je zajímavé, že v našem družstevním domě, když vidím někoho, kdo se chová nepatřičně, bez problémů a klidně ho napomenu, kdežto v tom našem soukromém spoluvlastnictví se zlobím, ale nevím, co s tím (ostatně to ani není moje věc, i když se mě týká). Celá věc jenom zvětšuje mé pochybnosti o spasitelnosti soukromého vlastnictví.

Ten cikánský svinčík v Užhorodě byl projevem sociální nedostatečnosti a civilizační bezradnosti, kde by snad pomohl nějaký romský Gándhí, který by osobním příkladem vtloukl do hlav svého lidu změnu myšlení. Ten chlívek za dveřmi podkrovního bytu, obývaného celkem luxusním párečkem, je projev arogance a vtlouci změnu myšlení do hlav jeho obyvatel by bylo také třeba, jen nevím, jestli se to může podařit.