Čím dále tím častěji se mezi lidmi šíří poznání, že takhle to dál nejde. Kdo má odvahu myslet a vidět, nutně musí dojít k závěru, že bez zásadní změny systému to nepůjde. To vedlo před několika lety k  myšlence, že je třeba stvořit politické hnutí, které by stálo na jiných zásadách, než jsou ty dnešní. Tak jsme s několika spolupracovníky došli k názoru, že bychom měli stvořit alternativní politické hnutí, které by stálo na myšlence sociální trojčlennosti — oddělení a samostatnosti rozhodování tří principů, které reformátorské proudy konce 18. století nazvaly svoboda (duchovní oblast), rovnost (oblast právně-politická) a bratrství (ekonomie), kterou kdysi definoval Rudolf Steiner.

Dalším pilířem — v ekonomické oblasti je  podpora více druhů vlastnictví — veřejného, soukromého a družstevního (míněno prvorepublikové družstevnictví s rovností hlasů a podílů) a podpora a rozvoj malých lokálních ekonomik, včetně místních měn. Vedlo nás vědomí, že tyto základní předpoklady dobrého fungování společnosti dnes nejsou ani v povědomí veřejnosti, ani v programech jednotlivých stran. Naopak všechny strany (včetně komunistů, kteří sice nechtějí velké nadnárodní společnosti, v praxi je však podporují a participují na jejich moci, pokud jsou k ní připuštěni) současný model podporují s jedinou diskusí o tom, zda má být více nebo méně státu a v případě Zelených o vnímání míry odpovědnosti k životnímu prostředí..

Při založení hnutí jsme vycházeli z předpokladu, že se současné modely budou více a více dostávat do krize a bude sílit volání po nových společenských i ekonomických modelech, které tak můžeme nabídnout v pravý čas. Byli jsme si také vědomi určitých dvacetiletých cyklů v naší společnosti, kdy se občanská společnost aktivizuje a začne volat po nových a nezkorumpovaných politicích a programech. Proto vzniklo Klíčové hnutí.

Naše předpoklady se naplnily pouze částečně. Opravdu vzrůstá volání po nových nezkorumpovaných politicích, vrůstá nespokojenost jednotlivých sociálních skupin a demonstrace za jejich práva. Odpor ke stávajícím politikům se zvětšuje a dosahuje stupně, který předchází sociálním bouřím většího rozsahu. Co se však nenaplnilo, je odvaha ke skutečné změně.

Důvodů je několik. Část společnosti je uvízlá v pravo-levém rozdělení světa a není schopna vidět hlouběji. Ve většině lidí jsou zakonzervované předsudky a posun k novému vidění se většinou neukazuje ani u těch, kdo ve svých společenských aktivitách došli nejdál.

Mnoho lidí se domnívá, že stačí vyměnit zkorumpované politiky za nějaké lepší a  bída současné praxe pomine. Neuvědomují si a uvědomit si nechtějí, že systém a lidé, kteří jej naplňují, jsou spojité nádoby. Také není možné pouze zaměnit současné straníky za jiné (kteří navíc ani nejsou k disposici), protože osobností, ochotných vstoupit do politiky, je mizivě málo. Dnešní stranické systémy jsou nastaveny na moc úzké jádro, které rozhoduje prakticky o všem, o místa na kandidátkách se svádí velký vnitřní boj a celý systém je nastaven proti vstupu skutečných osobností, které by mohly ohrozit moc těch, kdo ji drží. Dokladem těchto slov je i situace Zelených. I oni jsou součástí starého vidění světa, který chtějí částečně napravovat v jedné jeho části. Kromě toho participací na současné moci ztratili důvěru většiny veřejnosti. Jsou dokladem nefunkčnosti starých modelů a nedozráli k odvaze přijmout myšlenky nové.

Vedle toho vznikají zdánlivě nové strany, které se nabízejí jako alternativa, matou občany a budí dojem, že jsou nadějí pro budoucnost. Až na výjimky (částečně hnutí Demokracie) však nejenom že nepřinášejí nic programově nového do starého systému, ale přivádějí navíc často staré stranické harcovníky, kteří z nějakého důvodů vypadli ze svých mateřských stran a teď chtějí pod novými prapory obnovit svůj podíl na moci. K nim přistupuje několik naivních idealistů, kteří si neuvědomují, že se ve starém rouše nikam nedostanou a legitimují tak staré praktiky a staré struktury.

Toto dokonalé zmatení a spletení všeho ze vším způsobuje, že se společnost neorientuje a znovu a znovu se rozhoduje ze strachu před ODS a jejími asociálními reformami pro ČSSD (která ovšem podporuje rovněž velké společnosti a je s nimi rovněž zapletená přes různé svoje lidi) nebo se ze strachu ze zvyšování dluhů veřejných rozpočtů rozhodují pro ODS, která penězi ovšem mrhá stejně, a osekává sociální programy. ČSSD slibuje sociálně snesitelnější praxi, která však rovněž východiska z bídy současnosti nepřináší.

Proti návrhům alternativního hnutí stojí i strach z nejbližší budoucnosti, protože mnozí se domnívají, že je nejdříve třeba stávající systém držet, aby se mohlo začít stěhovat do jiných prostor. Neuvědomují si však, že tento dům je už vybydlená ruina, která je pouze slavnou Potěmkinovou vesnicí. Udržet z ní nelze nic.

Podcenili jsme rovněž jeden fakt. Vycházeli jsme z modelů, které tady fungovaly do roku 1989. Společnost tehdy skutečně v určitých cyklech docházela k poznání, že je nutná změna, která umožní občanské společnosti rozvíjet svůj tvůrčí potenciál. Svět se ale zásadně změnil. V době, kdy jsme se radostně osvobozovali z područí komunistů, se přibližně v sedmdesátých letech minulého století začaly měnit i modely společenské dohody na západ od nás. V okamžiku naší radosti z toho, že se vracíme do funkčního světa slušnosti a možnosti pro rozvoj, se naopak tento svět změnil k horšímu: k utužování finanční moci korporací a bank, k propojování ekonomiky s politikou a osekávání možností občanů státu. To vše ruku v ruce s obrovským rozvojem techniky a komunikačních možností. Tím došlo k  obrovské fragmentaci společnosti. Dnes už je stále méně pravděpodobné, že se lidé dokáží opět spojit a hájit společně jeden druhého, i když výjimečně se zázraky dějí.

Na západě již existují ostrůvky alternativních komunit a probíhá tam diskuse o změně paradigmatu i nových konceptech. Za všechny budu citovat britského psychologa a psychoterapeuta Andrewa Samuelse: „Politikové postrádají integritu, představivost a nové ideje. Pokud Vám někdo říká, že nová myšlenka je nerealistická, tak mu klidně odpovězte, ať se podívá, co pro nás takzvaně realističtí lidé udělali. Pouze ideály a vize mají moc podkopat nezdravý sociální řád, jehož toxicita se projevuje v podobě utlačovaných vrstev.“

Klíčové hnutí tak zůstává přítomno na naší scéně a nabízí možnosti proměny. Možná jeho šance přijde až po velkých bouřích, kdy za cenu velkých obětí většina pochopí, že není cesty zpátky. Možná se stane ten zázrak, který se v našich zemích občas stával, a lidé se začnou zajímat o nové modely života, budou se aktivně zapojovat a naplňovat tak svůj lidský úděl.

Jsme postaveni na svobodném rozhodnutí každého člověka a odmítáme stávající praxi — zvolte nás a my už to pro Vás dobře zařídíme. Chceme, aby lidé vědomě přijímali nové myšlenky a stáli za nimi. Aby diskutovali a přejímali odpovědnost za sebe a za náš společný svět. Z toho důvodu jsme odkázáni na to, čekat. Čekat, až vzroste počet těch, kteří chápou, že ne jedinec, ale společenství aktivních a odpovědných lidí může věci měnit. Ještě tu stále máme vnější rámec demokracie. Je na nás, dokážeme-li jej využít dříve, než bude pozdě.