V úterý jsem se byla podívat na debatu k hrozbě populismu a extrémismu v příštích volbách, která se konala v Mlýnské kavárně na Kampě. Byla to jedna z mála debat z poslední době, v níž jsem se přesvědčila, že zřejmě opravdu nejsem členkou té příslovečné pražské kavárny, jíž mi mimochodem právě „Mlejn“silně asocioval.

Pozice bez obsahu

Debata, jíž se částečně účastnil a částečně jí moderoval Petr Kamberský, se stočila k tomu, proč je populismus nebezpečný, že je stejně přítomen ve všech stranách a často daleko spíš v těch, které se konvenčně ve veřejné diskusi jako populistické spíše neoznačují. (Kdo před minulými parlamentními volbami označoval boj proti zneužívání sociálních dávek jako populismus?) v případě extrémismu, tedy krajních názorů, se debatě probírala i komunistická strana — pro některé nebezpečné a extrémistické, pro další strana spíš konzervativní a nadto blokující jak potenciál pro levicové koalice, tak samotnou diskusi o levicovém programu. Jak padlo v diskusi: Když se stínový ministr Mládek pustil do živnostníků, byla z toho aféra a mediální štvanice, když se pravicové strany pouštěly do sociálně slabých, mimo praštěných levičáckých aktivistů nikdo výrazně neprotestoval. Koneckonců, cosi o podnikatelské sféře, která vytváří hodnoty, se psalo i v programovém prohlášení padlé vlády.

Jak u populismu, tak u extrémismu ale nejde až tak o konkrétní obsah, jako spíš pozici, kterou v systému mají, jak poznamenal další panelista Ondřej Slačálek. U populismu typu Babišova ANO nebo Okamurova Úsvitu přímé demokracie, což jsou momentálně nejvýraznější hnutí využívající populismu (ať už jako strategii, tak konstrukci lidu), je to opozice proti stávajícím elitám a politickým stranám, které by měly nahradit elity nové — u Okamury rekrutující se hlavně z populace slušného lidu, u Babiše zase z populace „makajících“. U extrémistických skupin je to zase krajní mez spektra. Obsah se poněkud vytrácí.

Reprezentace a obraz nepřítele

S pozičním, ale už ne tolik programovým vymezením politických subjektů dost možná souvisí obecná frustrace politikou (vůči které se pak nové subjekty vymezují) a také veřejnou debatou, která se mnohdy zabývá jen určitým způsobem vymezenými tématy dotýkajících se vyšších a středních tříd, případně prezentované tak, aby to byly právě jen vyšší a střední třídy, které jim porozumí. Témata jako dluhová past, libovůle soukromých exekutorů, čím dál častější problémy chudnoucích nižších středních tříd jsou prezentována spíše okrajově nebo vůbec.

Co naopak prezentováno je, jsou právě nejrůznější články o zločinech páchaných etnickými menšinami, kde je etnicita zdůrazňovaná až nepatřičně, o „zaručených zprávách“ útoku nebo jiného nepatřičného jednání (viz fiktivní kauza romské strany a jejího pokladníka, co utekl i s penězi). Není možné ponechat bez povšimnutí, že se tak může poměrně systematicky budovat obraz nepřítele, který ale zároveň často nemá prostředky, jak se bránit. Není od věci poznamenat, že nejhlasitějšími anticiganisty se stávali lidé, kteří často nemají s Romy příliš vlastních zkušeností, nicméně jednají na základě stereotypů, a jsou často frustrováni vlastní nepříjemnou ekonomickou situací. A opět se nejedná o „programové“, ale poziční vymezení těch tzv. slušných proti parazitům, nemakačenkám a dalším pěkným přívlastkům.

Stejně se máme dobře

Část publika v diskusi akcentovala, že nárůst daleko otevřenějších forem populismu směřujících proti sociálně slabším se často pojí se sociální situací nejen lidí žijících v sociálně slabých lokalitách, ale právě tak lidí, kteří proti nim například v současných protiromských protestech stojí. Dluhy, nezaměstnanost a navíc zoufalá podreprezentovanost ve veřejné debatě má pak za následek nejen vyhrocenou situaci a frustraci, ale i to, že se protestující přestávají ostýchat stát v jednom davu s neonacisty, případně Dělnickou stranou sociální spravedlnosti. Jsou to především tyto skupiny, které explicitně akcentují nerovnost, byť zcela zavádějícím způsobem, jak v debatě poznamenal Slačálek.

Momentem ironickým, nicméně velmi vypovídajícím, byl krátký příspěvek jednoho z diváků na téma egalitářské české společnosti, v níž přeci nejsou tak velké sociální rozdíly a stále ještě má bezplatnou zdravotní péči nebo školství. Čísla přeci hovoří jasnější řečí, než publicistické články. Během několika minut tak byla popřena poměrně podstatná část dvouhodinové debaty a zas a znovu dokázala, jak daleko od sebe v myšlenkách je právě ona příslovečná pražská liberální kavárna a realita severních Čech, Ostravska, ale i dalších českých a moravských regionů. Je to právě zavírání očí, které vede k ostentativnímu neřešení sociální frustrace, stejně jako faktu, že v tzv. ghettech roste generace oloupená o mnoho životních voleb, která naopak táhne do ulic „slušné Čechy“ volající po násilné ventilaci vlastní frustrace.

Ale vlastně si nemáme na co stěžovat, jsme přece tak rovnostářská společnost…