Nedávno při hodnocení napjaté situace kolem Sýrie zaznělo, že tam nejde o boj dobra a zla, nýbrž je to boj zla a zla. Miloš Zeman, který to tak posoudil, se veze na vlně dnes velmi populární moralizace politiky a můžeme tušit, že v roli metafyzického Zla jsou pro něj dvě podoby islámu, který bez rozlišování tepe a zavrhuje. Ale v jeho výroku je racionální jádro. Obě strany konfliktu zřejmě používají odporných forem násilí i vůči civilnímu, neozbrojenému a nebojujícímu obyvatelstvu.

Současné syrské vedení je pod silným vlivem islámského směru alavitů, který se vyznačuje mimo jiné snášenlivostí vůči jiným náboženským skupinám včetně křesťanů. Syrský režim je sekulární. Radikální islamisté byli vždy proti němu. Příkladem může být povstání z roku 1982 pod vedením Muslimského bratrstva (nechvalně známého ze současného Egypta). Tyto politické islamisty, ale i jiné protivníky, například komunisty vláda asadovské rodiny tvrdě potlačovala.

O povstalcích je nejasno. Zdá se, že je to konglomerát skupin, které takticky spolupracují, ale jejich strategické cíle jsou vzdálené. Vzpomeňme na předloňské povstání v Egyptě, které povzbuzováno Západem svrhlo prezidenta Husního Mubáraka s tím, že se povstalci dostali do krvavých konfliktů po prvních svobodných volbách, které vynesly do vedení země Muslimské bratrstvo. Mezi syrskými povstalci jsou podle všeho silně zastoupeni podobní političtí islamisté, kteří se vysmějí do očí Západu, který je podporuje, pokud se nakonec zmocní vlády nad Sýrií.

V této komplikované situaci je většina odpovědných států rezervovaná. Je však několik států západního světa, které jsou rozhodnuty plnit roli globálního policajta. Je zajímavé si všimnout, které to jsou. Nejmocněji haraší zbraněmi Spojené státy americké.

V jejich čele je Barack Hussein Obama, jehož první zvolení za prezidenta bylo humanisticky smýšlejícími Evropany přivítáno s velkými nadějemi. Očekávalo se, že první prezident Afroameričan zvolený s podporou etnických menšin a demokrat po dvou obdobích agresivní republikánské vlády George Bushe mladšího změní styl americké politiky.

Podle mě dostupného hodnocení českého bezpečnostního analytika hlavním motivem americké politiky na Blízkém východě (který služebná média podle anglického úzu nazývají Středním východem) byla a je snaha udržet politický neklid včetně ozbrojených střetů v zájmu udržení cen ropy. V tom se nic změnou politické terminologie nezměnilo.

Pomocníkem USA v jejich touze „potrestat“ Sýrii se v Evropě stala Francie. Její prezident François Hollande zvítězil vloni v květnu jako reprezentant Socialistické strany, která vznikla roku 1969 jako nástupce Francouzské sekce dělnické internacionály.

Jejími spojenci v různých vládách od doby vzniku byli nebo jsou francouzští komunisté, zelení, levicoví republikáni a Levicová radikální strana. Jsou součástí Evropské socialistické strany a Socialistické internacionály, kde patří k největším stranám sociálně demokratického typu.

Druhým deklarovaným příznivcem amerického násilného umravnění Syřanů je Dánsko. Tam od října 2011 vládnou sociální demokraté (premiérka Helle Thorningová-Schmidtová) v koalici s Radikální levicí a Socialistickou lidovou stranou (ta má mimo jiné ministerstvo zahraničí).

Kauza domnělého arabského jara a západních někdy ozbrojených zásahů do tamních konfliktů, naposledy vývoj kolem Egypta a Sýrie, může být vážným varováním ohledně předpokládaného vývoje v Česku. V posledních dnech se politický pohyb definitivně obrátil k předčasným volbám. Nestane-li se nic nečekaného, nevytáhne-li zase jednou někdo v posledních dnech před volbami nějaké zdrcující odhalení, zvítězí, možná přesvědčivě Česká strana sociálně demokratická.

Dojde-li k zázračné resuscitaci zelených i následkem předvolebního spojení sil s příbuznými subjekty (to se dovíme po 17. září) a potvrdí-li se možnost lidovců znovu vstoupit do Sněmovny, mohla by za mimořádně příznivých podmínek vzniknout jejich koalice. Koalici s nejsilnější, ale v poslední době také uvadající pravicovou stranou TOP 09 vedení sociálních demokratů vylučuje.

Celkem logicky říká, že slibuje voličům nápravu asociálních reforem posledních pravicových vlád, nemůže se tedy spojit se stranou, jejíž praktický vůdce Miroslav Kalousek je jedním z architektů těchto škrtforem.

Pak ovšem zbývá vláda sociálních demokratů s podporou komunistů. Nechme teď stranou to, že podpora menšinové vlády tradičně zavazuje pouze k poskytnutí důvěry a ke schválení rozpočtu. O ostatní zákony by musela taková vláda jednat napříč Sněmovnou. Je otázkou, jak by se sociální demokraté vyrovnali s nacionálně konzervativními a protievropskými náladami nemalé části členů a voličů KSČM.

Popsané zkušenosti ovšem zchlazují nadšení z očekávaných změn v domácí, případně i zahraniční politice. Britští konzervativci v koaliční spolupráci s liberály vyslyšeli obavy (a voličů) z dalšího dobrodružství a rozhodli se nakonec nepodpořit Impérium v jeho politice, která, jak ukazuje vývoj v Iráku, Libyi a Egyptě, nemá co dělat s podporou demokracie proti diktátorským režimům. Dánští a francouzští socialisté jsou ochotni se připojit.

Jak se bude předpokládaná budoucí levicová vláda v Česku stavět k imperiálním choutkám velmocí? Bude či nebude poslušně realizovat doporučení finančních institucí? Jak se vyrovná s fiskálním dogmatismem? Alternativy vůči vládním asociálním reformám sama neslibuje a opatrně mluví o spravedlivých reformách? Nepůjde nakonec jen o stejnou neoliberální politiku jemně pocukrovanou sociální rétorikou?

Jedna z metod testování politických stran, vlád i běžných občanů, takřečený politický kompas umisťuje subjekty na základě zodpovězení několika desítek otázek (ať už jde jen o politický názor nebo o praxi) do čtyř kvadrantů. Horizontální osa dává obvyklé (i když možná ne zcela výstižné) levopravé dělení podle vztahu k výši daní a státních výdajů a podle kontroly nad trhem.

Vertikální osa směrem nahoru ukazuje k autoritativním režimům a směrem dolů k politické a kulturní liberálnosti (důraz na občanské svobody, lidská práva, práva menšin, právo na volbu životního stylu). Všechny současné testované vlády zemí Evropské unie, včetně Slovenska, kde vládne sociálně demokratický Smer, včetně zmiňované Francie a Dánska, se umístily v pravém horním kvadrantu, tedy jako vlády pravicově autoritativní.

Jen s tím rozdílem, že třeba taková Velká Británie nebo Maďarsko, Lotyšsko, Estonsko či Polsko jsou blízko pravého horního rohu, tedy ne daleko od autoritativního pravicového extrému, zatímco Francie, Dánsko a Finsko se poněkud přibližují středu diagramu. To lze předpokládat i o české sociální demokracii.

Vypadá to, že ve vyhlížení změny musíme být mimořádně střízliví. Možná za daných okolností můžeme být vděční i za malé změny k dobrému. To neznamená, že vůči budoucí vládě budeme nekritičtí. Je třeba chtít víc. Je třeba chtít důslednou demokracii, reálnou a ne jen deklarovanou svobodu, skutečnou samosprávu, skutečnou rovnost (bez ohledu na lidskou různost). Není třeba propadat osudovému pesimismu, podle kterého se ničeho nedosáhlo a ničeho nedosáhne.

Není-li dnes situace příznivá potřebné změně, není-li možné k ní dospět volbami, je nutné pracovat například v občanských sdruženích vedle stranicko-politického světa a nezávisle na něm pro řešení dílčích otázek, například poskytovat levnou nebo bezplatnou právní pomoc pracovníkům ve sporech se zaměstnavateli. Sledovat a pranýřovat porušování lidských práv vězňů, etnických a náboženských menšin. Jednou takovou konkrétní možností je čelit protiromským pogromistickým náladám ve velké části obyvatelstva a spolupracovat s Romy na jejich emancipaci.