Měsíc a deset dní právě uplynulo od chvíle, kdy jsem zde rozebíral zrod, protestní metody a požadavky bulharských rozhořčených. Žádal jsem tehdy o větší pozornost pro Bulharsko, neboť z popsaného vyplývalo, že jde tentokrát o víc než o klasické protivládní protesty. Téma si nakonec pozornost skutečně získalo. Když v noci z 23. na 24. července oblehli demonstranti parlament tak dokonale, že z něj musela poslance vysvobodit až policie ve tři hodiny ráno, psaly o Bulharsku všechny velké agentury, a tedy i české deníky.

S posledním týdnem v červenci však zprávy o tematu zase mizí. V Bulharsku se přitom protestuje dále. Toto pondělí, to jest 26. srpna, vyšli rozhořčení do ulic už pětasedmdesátý den v řadě. Největší z akcí proběhla opět v Sofii. Znovu se ale demonstrovalo i v dalších několika městech.

Již nyní lze tedy spolu s redatory SNA konstatovat, že je stávající protestní vlna vůbec nejdelší v postkomunistické historii země. Ovšem zájemce o téma současných protestních hnutí, jenž ví, že Bulhaři v ulicích nepožadují jen prostý odchod vlády, ale i nová volební pravidla a důsledné systémové změny, si klade nutně další otázky: Jak se protestní hnutí za tak dlouhou dobu proměnilo? Jak se vyvíjí jeho vnímání společností? A především: Čeho už dosáhlo a čeho reálně dosáhnout může?

Cíle a většina

Nejdříve dvě skutečnosti, jež skalní nadšence příliš nepotěší, ale zamlčet je nelze. Za prvé, žádného z deklarovaných cílů — totiž rezignace vlády Plamena Orešarského, změny volebních pravidel, vypsání nových voleb a přijetí zprůhledňující, protikorupční a proti-politicko-mafiánské legislativy — se dosáhnout nepodařilo. Účast na demonstracích v Sofii i jinde přitom v průběhu srpna klesala.

Na tradiční shromaždiště — to jest na ranní kávu před parlament a na večerní pochod k sídlu či od sídla vlády — nepřicházely už desetitisíce lidí. Šlo spíše o stovky nebo o nízké tisíce.

Podle bulharských komentátorů brání splnění cílů protestujících nejvíce neoficiální, leč dosud pevná většina, o níž se v parlamentu opírá Orešarského vláda technokratů. Za poklesem účasti pak stojí údajně prázdniny, které si odhlasovali bulharští poslanci na období od 7. do 31. srpna.

Tyto prázdniny sice vedení sněmovny posléze přerušilo, když mělo za nutné přehlasovat veto prezidenta k rozpočtovému dodatku; značná část protestujících ale už byla tou dobou dle bulharského zvyku u moře a z dovolené se nevrátila.

Mluvčí rozhořčených nyní slibují, že v září protesty získají zase svou někdejší sílu. A analytikové jim v tomto věří.

Vážnější zprávou je ale druhá slíbená skutečnost, kterou odhalil průzkum postojů bulharské společnosti k protestům provedený renomovanou Gallup International. Jasná většina Bulharů se totiž dle zjištěných čísel sice ztotožňuje s nejčastěji zmiňovaným požadavkem demonstrantů — tedy s rezignací vlády a vypsáním předčasných voleb; celkově ale protesty podporuje jen 47 procent dotázaných. Zimní protesty proti vysokým cenám energií, pravicové koalici Bojka Borisova a (také) korupci a propojení mafií s politikou přitom podporovalo celkem 77 procent Bulharů.

Nižší než dosud předpokládané podpory protestům navíc agentura doplňuje aktuálními volebními preferencemi, podle kterých by ony kýžené volby, ovšem bez změny pravidel, vyhráli opět socialisté — tedy strana, jež vnik a fungování současné vlády vyjednala.

35 procent dotázaných si nad to myslí, že současné demonstrace platí pravice; 41 procent Bulharů pak nevnímá protesty jako podstatnou záležitost.

Nutno doplnit, že šetření bylo provedeno ještě před nedávným souvisejícím skandálem — v polovině srpna se totiž v Sofii a dalších městech konaly několikatisícové (proti)demonstrace na podporu vlády, při nichž se reportérům listu Dnevnik podařilo dokázat, že si je zaplatily provládní strany. Skutečnou lahůdkou se pak stal záznam telefonátu, ve kterém se jistý (proti)demonstrant přivezený jedním ze čtyřiceti objednaných autobusů ptá zadavatele, zda má protestovat proti kabinetu, nebo pro něj.

Zdary a inspirace