Měsíc a deset dní právě uplynulo od chvíle, kdy jsem zde rozebíral zrod, protestní metody a požadavky bulharských rozhořčených. Žádal jsem tehdy o větší pozornost pro Bulharsko, neboť z popsaného vyplývalo, že jde tentokrát o víc než o klasické protivládní protesty. Téma si nakonec pozornost skutečně získalo. Když v noci z 23. na 24. července oblehli demonstranti parlament tak dokonale, že z něj musela poslance vysvobodit až policie ve tři hodiny ráno, psaly o Bulharsku všechny velké agentury, a tedy i české deníky.

S posledním týdnem v červenci však zprávy o tematu zase mizí. V Bulharsku se přitom protestuje dále. Toto pondělí, to jest 26. srpna, vyšli rozhořčení do ulic už pětasedmdesátý den v řadě. Největší z akcí proběhla opět v Sofii. Znovu se ale demonstrovalo i v dalších několika městech.

Již nyní lze tedy spolu s redatory SNA konstatovat, že je stávající protestní vlna vůbec nejdelší v postkomunistické historii země. Ovšem zájemce o téma současných protestních hnutí, jenž ví, že Bulhaři v ulicích nepožadují jen prostý odchod vlády, ale i nová volební pravidla a důsledné systémové změny, si klade nutně další otázky: Jak se protestní hnutí za tak dlouhou dobu proměnilo? Jak se vyvíjí jeho vnímání společností? A především: Čeho už dosáhlo a čeho reálně dosáhnout může?

Cíle a většina

Nejdříve dvě skutečnosti, jež skalní nadšence příliš nepotěší, ale zamlčet je nelze. Za prvé, žádného z deklarovaných cílů — totiž rezignace vlády Plamena Orešarského, změny volebních pravidel, vypsání nových voleb a přijetí zprůhledňující, protikorupční a proti-politicko-mafiánské legislativy — se dosáhnout nepodařilo. Účast na demonstracích v Sofii i jinde přitom v průběhu srpna klesala.

Na tradiční shromaždiště — to jest na ranní kávu před parlament a na večerní pochod k sídlu či od sídla vlády — nepřicházely už desetitisíce lidí. Šlo spíše o stovky nebo o nízké tisíce.

Podle bulharských komentátorů brání splnění cílů protestujících nejvíce neoficiální, leč dosud pevná většina, o níž se v parlamentu opírá Orešarského vláda technokratů. Za poklesem účasti pak stojí údajně prázdniny, které si odhlasovali bulharští poslanci na období od 7. do 31. srpna.

Tyto prázdniny sice vedení sněmovny posléze přerušilo, když mělo za nutné přehlasovat veto prezidenta k rozpočtovému dodatku; značná část protestujících ale už byla tou dobou dle bulharského zvyku u moře a z dovolené se nevrátila.

Mluvčí rozhořčených nyní slibují, že v září protesty získají zase svou někdejší sílu. A analytikové jim v tomto věří.

Vážnější zprávou je ale druhá slíbená skutečnost, kterou odhalil průzkum postojů bulharské společnosti k protestům provedený renomovanou Gallup International. Jasná většina Bulharů se totiž dle zjištěných čísel sice ztotožňuje s nejčastěji zmiňovaným požadavkem demonstrantů — tedy s rezignací vlády a vypsáním předčasných voleb; celkově ale protesty podporuje jen 47 procent dotázaných. Zimní protesty proti vysokým cenám energií, pravicové koalici Bojka Borisova a (také) korupci a propojení mafií s politikou přitom podporovalo celkem 77 procent Bulharů.

Nižší než dosud předpokládané podpory protestům navíc agentura doplňuje aktuálními volebními preferencemi, podle kterých by ony kýžené volby, ovšem bez změny pravidel, vyhráli opět socialisté — tedy strana, jež vnik a fungování současné vlády vyjednala.

35 procent dotázaných si nad to myslí, že současné demonstrace platí pravice; 41 procent Bulharů pak nevnímá protesty jako podstatnou záležitost.

Nutno doplnit, že šetření bylo provedeno ještě před nedávným souvisejícím skandálem — v polovině srpna se totiž v Sofii a dalších městech konaly několikatisícové (proti)demonstrace na podporu vlády, při nichž se reportérům listu Dnevnik podařilo dokázat, že si je zaplatily provládní strany. Skutečnou lahůdkou se pak stal záznam telefonátu, ve kterém se jistý (proti)demonstrant přivezený jedním ze čtyřiceti objednaných autobusů ptá zadavatele, zda má protestovat proti kabinetu, nebo pro něj.

Zdary a inspirace

Na druhou stranu hnutí dosáhlo přinejmenším tří zjevných úspěchů. Za prvé, upoutalo stálou a spíše sílící pozornost médií, a tím i lidí. Bulharské deníky, servery i tiskové agentury informují o každé jeho akci. 57 procent dotázaných z výzkumu Gallup International uvedlo, že zprávy o protestech sleduje pravidelně, a to nehledě na vlastní postoj k tématu.

Bulharská média začala během protestů také mnohem otevřeněji mluvit a psát o vlivu oligarchů a zločineckých skupinách, o pochybných privatizacích, či o příčinách přetrvávající chudoby v zemi. Toto uvolňování — či, jak píše Maria Spirová, „prolamování tabu“ — bylo patrné z části už po zmíněných zimních protestech; zásluhou aktivit současného protestního hnutí však stále zesiluje.

Za druhé, rozhořčené podporuje čím dál víc osobností a organizací. Svoje sympatie jim už od července vyjadřují prezident Rosen Plevneliev či ombudsman Konstatnin Penčev; podobně se na návštěvě v Sofii vyjádřila i Viviane Redingová, evropská komisařka pro spravedlnost a lidská práva. Hnutí doposud nemá oficiální tribuny či nějakého vůdce. Přesto, když chtěla bulharská televize uspořádat na začátku srpna debatu mezi zástupci demonstrantů a vlády, nabídli se názory protestujících hájit známý bulharský režisér, uznávaný profesor práva a další veřejně známé postavy.

Rozhořené podpořila i řada lokálních politiků nebo odborová centrála KNSB. To je organizace s 390 tisíci členy.

A konečně za třetí, akce bulharských rozhořčených snad všechny překvapily ohromnou pestrostí použitých protestních technik a taktik. Nejen, že vznikaly petice, programy a různá provolání. Iniciovány byly i nejrůznější přímé akce. Skupinky protestujících zastavovaly ministry a nejznámější politiky před úřady s požadavkem, aby vysvětlili svou podporu tomu či onomu kroku vlády. Několik desítek nejaktivnějších obstupovalo pravidelně politiky na ulici či při jejich návštěvách v restauracích; někteří chodili i k ministrům domů. Stovky dalších též psaly maily či SMS zprávy s tematickými dotazy.

Klasické demonstrace a průvody doplňovaly happeningy a performance, tlukot do všeho možného či workshopy s výrobou transparentů. Při pravidelných ranních protestech před budovou parlamentu se stavěla „zeď hanby“ z kelímků od kávy, jíž demonstranti na místě za dny protestů vypili. Menší skupina vyrazila 3. srpna ze Sofie na pěší výpravu k vládní vile v Euxinogradu u Černého moře. Během šestnácti dnů cesty se zastavila v Plovdivu, Staré Zagoře a v Burgasu, kde organizovala debaty pro zájemce.

Právě dík této pestrosti, kombinované s pravidelností hlavních protestních akcí, zůstala protestům věrná média i jádrová část účastníků. Absence násilí (i když ne konfrontace!) pak zapříčinila, že protestující brali na demonstrace po většinu léta i své děti, psy nebo partnery.

Jediný z incidentů, při kterém došlo k přibližně dvěma desítkám zranění  — to jest zmíněná blokáda parlamentu v noci z 23. na 24. července —, byl masmédii nafouknut. Jak ukazují videa pořízená přímo demonstranty, „barikády“, jež měli protestující stavět, byly ve skutečnosti padesáticentimetrové zábrany z dlažebních desek; „obrněnec“, který měl politiky z parlamentu evakuovat, byl zase autobus, v němž kdosi vyztužil rozbité okno policejním štítem. Maria Spirová podrobně dokládá, že zranění byli převážně demonstranti a vesměs jen lehce. Díl víny nesou též provokující policisté.

První den po blokádě se ještě šířila zprávami slova o strachu z dalších akcí či přímo „pokusu o pogrom“, v dalších ale už policisté opět doprovázeli tradiční průvod rozhořčených bez štítů a helem. V šetření Gallup International z počátku srpna 68 procent dotázaných uvedlo, že vnímá chování protestujících jako normální.

Nové možnosti

Hnutí bulharských rozhořčených tedy dosáhlo každodenními protesty a řadou přímých doprovodných akcí za dva a půl měsíce mnohého; cílů, které si vytyčilo, však nikoliv. Může se toto během podzimu změnit? Znalci a komentátoři jasnou odpověď nedávají. Rozhořčení se nyní s blížícím se koncem léta znovu mobilizují. Hodně napoví síla první z avizovaných poprázdninových akcí — velké demonstrace před parlamentem ohlášené na 4. září večer.

V komentářích v bulharském tisku převládal po celý srpen názor, že k oné nejčastěji skandované „odstavce“, to jest rezignaci Orešarského vlády, nakonec dojde, ale ne tento rok. Tichá většina provládních stran v parlamentu se ukázala být pevná, rozpočet na rok 2014 je schválený. Během září a října by se muselo vzedmout vskutku celonárodní pozdvižení, aby technokratičtí ministři, resp. jejich političtí patroni naznali, že nic jiného než odchod vlády už lidi neuklidní.

Hnutí má ovšem i jiné možnosti, jak dosáhnout svého. Předně má být již v září iniciován určitý organizovaný dialog mezi rozhořčenými a vládou, resp. politickými stranami. Prezident Plevneliev dal během léta najevo, že neoblíbenou vládu sám bez dalšího nevymění, i když by osobně rád rozhořčeným vyhověl — musí totiž prý ctít ústavní zvyklosti. Slíbil nicméně trvat na příslušné výměně názorů, a to v nějaké oficiální podobě. Oživen by mohl být například letní plán tří velkých debat. Ty zřejmě ministry a poslaneckou většinu nepřesvědčí; rozhořčeným však dají možnost prezentovat své představy žádoucích změn uceleně a případně získat širší podporu.

Druhou z cest, jež ale může doplňovat první, je potom spolupráce s novými politickými uskupeními. Bulharští rozhořčení se dosud úspěšně bránili opozičním politikům, kteří se snažili protesty využít k vlastnímu zviditelnění. V atmosféře, jež demonstrace provází, se ale začala rodit nová uskupení sama.

Už v červenci tak vznikl tzv. Reformistický blok složený z malých pravicových stran jako Demokraté za silné Bulharsko (DSB) či Svaz demokratických sil (UDF), občansko-liberálních formací jako Bulharsko občanům a také z místní Strany zelených. Ten by dle posledních průzkumů volilo přes pět procent dotazovaných. V srpnu pak vznikla další občansko-pravicová strana BASTA, jíž tvoří odpadlíci od GERBu expremiéra Borisova — jediné faktické parlamentní opozice současnosti, která ale dle rozhořčených trpí stejnými neduhy jako provládní strany.

Vlastní politický projekt chystá na podzim i levice. Podle bulharských novinářů není prozatím jasné, zda půjde o stranu, frakci či hnutí. Ví se jen, že za iniciativou stojí skupina liberálně levicových politiků a intelektuálů kolem socialistky Tatiany Dončevové. A alternativní uskupení si budují i bulharští národovci  — ti pro znechucení parlamentní Atakou.

Rozhodne podzim

Ač se lze dívat na zájmy, možnosti či pokrokářskou roli politických stran z nejrůznějších úhlů, jedno zůstává jisté: nové budou chtít zaujmout a zviditelnit se, staré si zase uhájit či zlepšit stávající převahu. Čím lépe se podaří rozhořčeným využít zmíněných debat nebo jiné formy dialogu, tím více budou politikové nuceni se jejich požadavky zabývat, a posléze je i prosazovat. Souběžným předpokladem je tu však obnova dostatečného tlaku zdola, v němž musí protestující navíc po delší dobu vytrvat.

Bulharští rozhořčení dosud nekladou takový důraz na přímou demokracii a roli referend; neodmítají strany z principu a ani neformulují tak radikální sociální požadavky jako například španělští demonstranti před dvěma lety. Kromě odchodu vlády volají spíše po demokratizaci současného systému — po nastolení zřízení, v němž by se občané cítili politiky skutečně zastupováni, kde by justice měřila všem stejně a ve kterém by volby znamenaly vskutku změnu, ne jen výměnu loutek vedených stále stejnými lidmi.

Dnešní bulharští rozhořčení pořád věří, že se dá vytoužených změn dosáhnout i reformní cestou. Podzim ukáže, nakolik byla tato důvěra opodstatněná.

Další informace:

Balkaneu.com ‘New’ parties take shape amid Bulgaria’s political crisis

Novite Insider Bulgaria's Protests Too Weak to Oust Rulers

Novite Insider Pollster Mira Radeva: New Elections Only Way Out for Bulgaria

BalkanInsight.com Protests Signal ‘Tectonic Shift’ in Bulgarian Society

Cafebabel.co.uk Vox-pop Bulgaria protests: ‘why we won’t stop’

Reuters INSIGHT-Street protests reveal both Bulgaria's failure, success

The Guardian Bulgaria's 'class war'

The Guardian Why Bulgaria’s protests stand out in Europe

Globalprosperity.com The 2013 Summer Heatwave: Protests in Bulgaria