Každý zájemce o zahraniční dění jistě zaznamenal, že se od letošního května a června mohutně protestuje hned v několika částech světa. Nejprve tu bylo Turecko, kde se demonstranti vzbouřili proti režimu premiéra Erdoğana; poté Brazílie, kde si rozhořčení vynutili řadu konkrétních i obecně-politických změn; a nakonec Egypt.

Poněkud stranou hlavního zájmu zůstávalo po celou dobu Bulharsko. I tam demonstrovaly už v půli června davy lidí a také tam nežádaly menšího než odchod stávající mocenské garnitury a zásadní změny v politice. Bulharů v ulicích však byly desetitisíce, ne statisíce nebo miliony, a jejich protesty probíhaly bez násilností i bez zásadních zvratů. Tamní vláda navíc nastoupila teprve nedávno — po květnových předčasných volbách.

Z těchto všech důvodů, a také kvůli dovoleným a vysokým letním teplotám, většina pozorovatelů očekávala, že bulharské protesty během července utichnou. Zatím se tak ale nestalo. Jak hlásil ve středu 17. července sofijský dopisovatel BBC Nick Thrope, bulharští rozhořčení vycházejí do ulic již 35 dní v řadě. A už jim pomalu dochází trpělivost.

Cíle a metody

O co bulharským protestujícím vlastně jde? Částečně o totéž, o co šlo španělským rozhořčeným před dvěma lety: v první řadě o odchod stávající vlády a změnu mechanismu voleb, ve druhé o vypsání nových voleb podle nových pravidel. Ve třetím sledu chtějí prosazení zákonů, které zprůhlední státní správu, zamezí systémové korupci a zruší provázanost mezi politikou, byznysem a organizovaným zločinem, a ve čtvrtém celkovou změnu politického klimatu, přístupu státu k hospodářství a sociálním i ekologickým otázkám.

V důsledku běží pak o nastolení zřízení, v němž by se občané cítili politiky skutečně zastupováni, kde by justice měřila všem stejně a ve kterém by volby znamenaly vskutku změnu, ne jen výměnu loutek vedených stále stejnými lidmi. Řečeno ve zkratce: Běží o demokracií.

Podobně jako španělští rozhořčení nemají ani bulharští pevnou páteřní strukturu a ani oficiální vůdce. Organizují se přes webová fóra, sociální sítě a stránky tematických iniciativ. Na rozdíl od Španělů ovšem Bulhaři nekladou takový důraz na přímou demokracii a roli referend, neodmítají politické strany z principu a neformulují tak radikální sociální požadavky.

Hlavními hesly, jež rozhořčení v Bulharsku skandují, jsou Mafia!, čili mafie, a Ostavka!, to jest demisi. Za krok, jenž má být učiněn nejdříve, označují právě rezignaci premiéra Plamena Orešarského (přičemž v Bulharsku odchází s premiérem i celý kabinet) a snížení procentního prahu pro vstup do parlamentu.

Splnění požadavků se snaží bulharští rozhořčení dosáhnout nikoliv permanentními protesty v podobě zakládání táborů ve městech či okupace náměstí, ale pravidelnými každodenními akcemi. Jak popisuje Theodor Troev ve Financial Times, v osm ráno se vyráží na takzvanou ranní kávu před sofijský parlament, a to v počtu několika tisíc lidí. V šest večer pak pravidelně 10 až 30 tisíc lidí pochoduje k sídlu vlády. Při tom se většinou tluče to hrnců a poklic a píská na píšťalky. Někdy jde třeba však o happening s dětmi nebo o barevný taneční průvod s transparenty místo deštníků.

Občas dochází v rámci protestů k celkové blokádě budovy parlamentu či vlády. Sem tam — ale to bylo hlavně z počátku — házejí demonstranti na politiky vejce a rajčata. Násilí, ba i vážnější konfrontace s policií je naprostou výjimkou.

Nápisy Mafia nebo Ostavka lze v centru Sofie vidět po celý den na každém kroku — na dlažbě, na sochách i na odpadkových koších. V provinčních centrech jako je Varna či Plovdiv se protestuje v menším rozsahu, ale s podobnou pravidelností.

Kořeny v zimě

Odkud se bere takové rozhořčení, jež dokáže živit více než měsíční mobilizaci? Ve znaleckých rozborech lze nalézt v zásadě dvě vysvětlení: první akcentuje řetězec událostí, který stávajícím protestům předcházel, druhé zdůrazňuje sociodemografické změny. Z hlediska vnějšího pozorovatele jsou přitom oba soubory faktorů provázány.