ČEZ jako chytrá horákyně
Jiří ŠtegPoslední problémy ČEZu v Bulharsku znovu potvrzují, že se jedná o špatně řízenou firmu, jejíž strategie je chybně nastavena a jejíž budoucnost je postavena na mimořádně silném, nikoliv ekonomicky zdůvodněném postavení na domácím trhu.
Poslední události kolem ČEZu jsou logickým vyústěním dlouhodobého vývoje v této společnosti. Ministerstvo financí, mistrně řízené nejlepším ministrem financí Kalouskem, zastupuje zájmy hlavního akcionáře v ČEZu vskutku originálním způsobem. Ve zvláštní směsici výmluv, zastírání skutečností a otevřených lží se tváří, že ČEZ je obchodní společností, jejímž hlavním cílem je zvyšování hodnoty akcií.
Toto zvyšování hodnoty se děje především díky spletité džungli všemožných institucí, pravidel a postupů, které skutečně připomínají chytrou horákyni. Tak je ČEZ ani nahý — tedy soukromou společností, ani oblečený — tedy společností státní. Tam, kde se to hodí, musí dbát zájmů akcionářů, především těch soukromých, aby se nevystavoval kritice nebo nedej bože arbitráži. Nemůže tedy snižovat ceny elektřiny, ač jeho hrubý zisk se přes všechny přehmaty a nehospodárnost pohybuje na konsolidované úrovni přes dvacet procent obratu, tedy procento, které je v mnoha zemích pokládáno za lichvářské.
A tam, kde se to hodí, se stát chová s péčí řádného hospodáře a jmenuje do vedení společnosti ty nejlepší odborníky, čehož je posledním příkladem „rebel“ Tluchoř. V obratně spletené síti regulačních orgánů (ERÚ), rádoby objektivních institucí (energetická burza), státních společností (ČEPS) a osobních i politických vazeb (vzpomeňme například bezplatné přidělení emisních povolenek) se časem vytvořilo prostředí, ve kterém tato společnost nutně musela zdegenerovat. V současné době jsme v přímém přenosu svědky důsledků této degenerace, která ne náhodou připomíná osud ČSA v periodě zahájené panem Tvrdíkem.
Ambiciózní plán vytvoření energetického giganta v bývalých postkomunistických zemích se proměnil v pouhý mechanismus na usměrňování finančních toků směrem žádoucím především pro úzký okruh „zasvěcených“, resp. zainteresovaných osob a firem, a zároveň tedy na mechanismus na vytváření nekonečných problémů. Problémy se zastavenou investicí v Bosně a Hercegovině (elektrárna Gacko), v Albánii (odnětí licence distribuční firmě CEZ Shpërndarje Sh.A.) a nyní v Bulharsku jasně ukazují, že společnost je řízena špatně, rizika nejsou správně hodnocena a managementy dceřinných společností nejsou schopny bez ochrany a krytí státu, jak je tomu v ČR, operovat v jiném kulturním a ekonomickém prostředí.
Bezmyšlenkovitá expanze, jakýsi fetiš managerů ČEZu, je doplňována investicemi (JTSD Braunkohlebergbau GmbH) případně divesticemi (prodej I&C Energo), které postrádají elementární hospodářskou logiku a smysl a pouze vyvolávají otázky, komu byly ku prospěchu. Ztráty způsobené těmito a mnoha dalšími operacemi se počítají v desítkách miliard korun.
Nejlepší ministr financí Kalousek bude dále rozšiřovat svůj repertoár nesmyslných a lživých výroků, kterými bude balamutit veřejnost a vytvářet nimbus odpovědného hospodáře. Jeho nekvalifikované ptydepe však nic nezmění na skutečnosti, že ČEZ je špatně řízená firma, jejíž strategie je chybně nastavena a jejíž budoucnost je postavena na mimořádně silném, nikoliv ekonomicky zdůvodněném postavení na domácím trhu. Proto všechny ztráty budou muset zaplatit čeští spotřebitelé a zákazníci ČEZu a to včetně případné investice do JE Temelín. Je s podivem, že vláda tuto skutečnost nezohlednila ve svých (ostatně nekompetentních, jak je u ní zvykem) úvahách o konkurenceschopnosti české ekonomiky.
Ve světle všech těchto — a řady dalších, zde nezmíněných skutečností — je na místě se ptát, zdali se pod povrchem neodehrávají procesy ještě hlubší, dosud ne zcela zřejmé, procesy, které by byly logickou extrapolací činnosti této vlády. Jeden z politologických bonmotů říká, že nemáme uvažovat o špatném úmyslu tam, kde se může jednat o pouhou hloupost. Možná je pravdivý.
Přesto nemůže vytěsnit otázku, která se nad osudem ČEZu a energetickým trhem v ČR vznáší: Podaří se ČEZ natolik oslabit, aby jej mohl za výhodných podmínek zachránit (rozuměj plně privatizovat) někdo, kdo se na tuto „záchranu“ dlouhodobě připravuje, někdo, jehož struktura vlastnictví není zcela zřejmá, někdo, kdo může reprezentovat složité zákulisní a možná ne zcela představitelné vazby. Možná je tato myšlenka příliš bláznivá. Možná však někdo takový existuje. Říká Vám něco Energetický průmyslový holding?