Rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci tří zadržených a propuštěných exposlanců otevřelo otázku, jak chápat pojem „projev“. Ústava, která říká, že „za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat“ (čl. 27, odst. 2), zde nabízí k interpretaci takřka neomezený prostor. V současnosti tak proti sobě stojí dvě definice projevu.

První, úzká definice, kterou zastávají některé právní autority, uvažuje projev zejména jako tzv. verbální projev. Například Jiří Jelínek, vedoucí katedry trestního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, se ptá, zda „jde jenom o projevy verbální a učiněné přímo ve Sněmovně, anebo zda je možné přijmout i výklad širší a kam až ten širší výklad sahá, kde jsou jeho meze“.

Domnívá se, že „je třeba rozlišovat mezi projevy a skutky. Násilné jednání je skutek“ (Česká pozice, 19. 7. 2013). Václav Pavlíček, expert na ústavní právo, rovněž rozlišuje „verbální činy“ a „skutky“: „Může to být přirozeně jednání nejenom za řečnickým pultíkem, ale třeba na poslaneckém klubu a v podobných orgánech. Zároveň se domnívám, že tímto projevem nemůže být třeba organizování trestné činnosti“ (například Česká televize, 17. 7. 2013).

Právník a bývalý ministr spravedlnosti Jan Kalvoda říká, že v českém právním řádu je „definován projev na půdě sněmovny jako v podstatě verbální projev. Tak jak to skutečně každý v obecné češtině verbálně chápe“ (Respekt 30/2013).

Na druhé straně stojí definice tzv. extenzivní, kterou v závazném výkladu podal Nejvyšší soud. Podle ní „projevem může být verbální vyjádření, není však vyloučena ani jiná forma — například vyjádření se pokřikem, gestem, prostřednictvím transparentu, způsobu chování, typu oblečení aj. Podle extenzivního pojetí se projevy rozumí i písemná vyjádření, například legislativní návrhy, podpisy na dokumentech, písemné interpelace, tedy ,jakýkoli úřední úkon, jímž se poslanec či senátor projevuje při plnění svého mandátu v příslušné komoře Parlamentu‘“ (například aktualne.cz, 22. 7. 2013).

Nejvyšší soud upřesnil své rozhodnutí tak, že proti verbálním projevům a projevům, které je možné interpretovat jako sdělení, postavil trestnou povahu „jednání poslanců spočívající například v krádežích, vydírání, násilném jednání a podobných trestných činech, pokud k nim dojde v prostorách Poslanecké sněmovny“ (například Parlamentní listy, 18. 7. 2013).

V tomto článku budu argumentovat, že je v principu nemožné, a tudíž zavádějící 1) dělit projevy na „čistě“ verbální a ostatní a 2) redukovat celek jednání na jakýkoli jeho projev, neboť vedle projevu vždy implicitně hodnotíme i jeho důsledky.