Rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci tří zadržených a propuštěných exposlanců otevřelo otázku, jak chápat pojem „projev“. Ústava, která říká, že „za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat“ (čl. 27, odst. 2), zde nabízí k interpretaci takřka neomezený prostor. V současnosti tak proti sobě stojí dvě definice projevu.

První, úzká definice, kterou zastávají některé právní autority, uvažuje projev zejména jako tzv. verbální projev. Například Jiří Jelínek, vedoucí katedry trestního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, se ptá, zda „jde jenom o projevy verbální a učiněné přímo ve Sněmovně, anebo zda je možné přijmout i výklad širší a kam až ten širší výklad sahá, kde jsou jeho meze“.

Domnívá se, že „je třeba rozlišovat mezi projevy a skutky. Násilné jednání je skutek“ (Česká pozice, 19. 7. 2013). Václav Pavlíček, expert na ústavní právo, rovněž rozlišuje „verbální činy“ a „skutky“: „Může to být přirozeně jednání nejenom za řečnickým pultíkem, ale třeba na poslaneckém klubu a v podobných orgánech. Zároveň se domnívám, že tímto projevem nemůže být třeba organizování trestné činnosti“ (například Česká televize, 17. 7. 2013).

Právník a bývalý ministr spravedlnosti Jan Kalvoda říká, že v českém právním řádu je „definován projev na půdě sněmovny jako v podstatě verbální projev. Tak jak to skutečně každý v obecné češtině verbálně chápe“ (Respekt 30/2013).

Na druhé straně stojí definice tzv. extenzivní, kterou v závazném výkladu podal Nejvyšší soud. Podle ní „projevem může být verbální vyjádření, není však vyloučena ani jiná forma — například vyjádření se pokřikem, gestem, prostřednictvím transparentu, způsobu chování, typu oblečení aj. Podle extenzivního pojetí se projevy rozumí i písemná vyjádření, například legislativní návrhy, podpisy na dokumentech, písemné interpelace, tedy ,jakýkoli úřední úkon, jímž se poslanec či senátor projevuje při plnění svého mandátu v příslušné komoře Parlamentu‘“ (například aktualne.cz, 22. 7. 2013).

Nejvyšší soud upřesnil své rozhodnutí tak, že proti verbálním projevům a projevům, které je možné interpretovat jako sdělení, postavil trestnou povahu „jednání poslanců spočívající například v krádežích, vydírání, násilném jednání a podobných trestných činech, pokud k nim dojde v prostorách Poslanecké sněmovny“ (například Parlamentní listy, 18. 7. 2013).

V tomto článku budu argumentovat, že je v principu nemožné, a tudíž zavádějící 1) dělit projevy na „čistě“ verbální a ostatní a 2) redukovat celek jednání na jakýkoli jeho projev, neboť vedle projevu vždy implicitně hodnotíme i jeho důsledky.

1) Existenci „čistě verbálního projevu“ přesvědčivě odmítla moderní filosofie jazyka. Na skutečnost, že řeč má povahu jednání a nelze brát v úvahu jen její verbální rovinu, upozornil lingvista a filosof jazyka John Austin ve známé knize Jak udělat něco slovy (1962).

Prostřednictvím svých řečových vyjádření sleduji určitý cíl, chci něčeho dosáhnout, chci mít vliv na vědomí lidí a uspořádání jejich záležitostí. Každé mé vyjádření má důsledek buď na materiální, nebo symbolické rovině; buď se něco stane v materiálním světě (druhý člověk vykoná, oč ho žádám, například mi podá přes pult housku), nebo se změní sociální realita (poděkuji mu a jeho představa o mojí osobě se změní na představu slušného člověka).

Vzhledem k této své schopnosti je řeč, řečové jednání plnohodnotnou součástí jednání jako takového. Austinův přelomový pohled na jazyk a jazykové chování vešel ve známost jako teorie řečových aktů.

Verbální projevy a jednání jako takové tedy od sebe principiálně nelze odlišit, každé slovní vyjádření je zároveň řečí i jednáním. Izolovat čistě „verbální projev“, který by neměl žádný vliv na vědomí lidí, a tedy by nebyl jednáním, není možné (byl by to snad takový, který by nikdo neslyšel, mluvení ze spaní a podobně).

Existence „čistě verbálního projevu“ se však zdá „přirozená“, a to zejména tehdy, je-li v dané situaci možné hlas mluvčího oddělit od jeho dalšího jednání a od bezprostředně dohlédnutelných důsledků. Nicméně například vulgární urážky mohou mít na vztah dvou lidí stejně destruktivní dopad jako fyzická inzultace, jako „verbální projev“ též vypadají první chvíle vydírání, objednání nájemné vraždy a podobně.

2) Co se týče definice „mezí“ projevu, je zjevné, že ať je úzká či jakkoli extenzivní, nemůže zachytit celý rozsah jednání. Každé jednání se skládá ze záměru, neboli představy toho, jakého cíle chci dosáhnout, a důsledku, který jednáním nakonec skutečně vyvolám. Oproti tomu v řečovém jednání se navíc objevuje sdělení, kterým dávám svůj záměr najevo.

Řeč ani jakékoliv jiné signály (pantomima, výraz tváře, styl oblečení) nejsou nutné, většinou naopak jednáme, aniž své záměry komukoli sdělujeme, zatímco záměr a důsledek jsou přítomné vždy. Tím, že se nechci o svých záměrech šířit, se z řečového, případně kombinovaného jednání stává jednání čistě nonverbální (natáhnu se a podám si housku z regálu sám, nepoděkuji).

Projevu ve smyslu čl. 27 odst. 2 Ústavy odpovídá pouze jeden aspekt celku jednání: sdělení nesoucí význam. Není důležité — a výklady právníků i soudců NS to zcela potvrzují — zda se projev odehrál verbálně, zda poslanec sehrál řečnické vystoupení divadelních kvalit, signalizoval prstovou abecedou (či prostředníčkem) nebo do někoho strkal.

Oproti tomu je třeba posoudit, zda se poslancův záměr a dopady jeho jednání nacházejí v mezích toho, co naše společnost toleruje, uvnitř platných norem, jinými slovy je třeba posoudit povahu činu jako celku. Projev je právě a jen projevem nějakého jednání, příznakem, a nikoli naopak.

Všimněme si, že jak ty názory, které vedou hranici imunizovaného parlamentního projevu po hranici mezi „verbálními projevy“ a ostatními, tak rozhodnutí NS, který do projevu zahrnul rozličné typy nonverbálního chování, v posledku posuzují povahu jednání jako celku a zohledňují nejenom slovní vyjádření, ale i následek.

Všichni totiž souhlasí, že existuje hranice, kdy může, dokonce musí být imunita poslance prolomena. Pro všechny se jí stává trestný čin (krádež, násilí, vydírání), neboli záměr a důsledek doprovázené — případně — nějakým sdělením. Rozšíření pojmu projevu o jednání (jak se rozhodnutí NS často interpretuje) tedy nutně končí blamáží.

Precizní definice projevu rozšířeného o jednání by musela definovat veškeré způsoby jednání. Těch je nekonečné množství a jejich část je navíc definována jako trestná. Každý pokus o rozšíření projevu na jednání proto narazí, jak pozorujeme, na trestní zákoník.

Jak jsme ukázali, prolomení imunity nemůže být vázáno na přesah projevu do nonverbální roviny (veškerá řeč je jednáním a je to naopak jednání, co může přesahovat do řeči a stát se tak řečovým jednáním). Ani nelze rozšířit projev na jednání. Podmínkou prolomení imunity tedy může být — a na tom se shodnou jak právníci, tak soudci NS — jen a pouze trestná povaha daného jednání. Skutečným problémem je míra, nakolik je čin pokládán za patologický a trestný.

Význam a závaznost definice projevu v rozhodnutí NS tedy nelze přeceňovat. NS nepřiřkl exposlancům imunitu pouze na základě jeho širokého výkladu. Rozhodnutí můžeme chápat dvojím způsobem. Za prvé, a to je lepší případ, NS se věnoval (ať omylem nebo záměrně) skutečně jen projevu exposlanců a nikoli celému jejich činu včetně obsazení trafik atd.

Takto rozhodnutí chápe Jiří Jelínek: „Kdybych byl na místě žalobce a považoval bych za zákonné nadále exposlance stíhat, snažil bych se — jak to nyní žalobce činí — zachránit, co se dá. To znamená posunout dobu spáchání trestného činu nikoliv do doby jednání, které je kryto imunitou, ale do doby následku (Česká pozice, 19. 7. 2013).“

Anebo, za druhé, a to je horší, vyhodnotil, že celé jejich jednání nemá charakter trestného činu. Okolnost, že NS vycházel z výkladu pojmu Ústavy a nesoustředil se přímo na posouzení jednání, jak je obvyklé v jiných případech, logiku jeho rozhodnutí bohužel zakrývá.

Zatímco samotné rozhodnutí naznačuje spíše první možnost, soudce NS Vladimír Jurka zašel v rozhovoru dále: „Exekutiva by mohla testovat, jestli tohle jednání nese znaky trestné činnosti, ale zasahovala by do sněmovny způsobem, řekl bych, nadbytečným, razantním. A marná sláva, sněmovna je základní pilíř demokracie (iHNED, 25. 7.).“

Pozadí rozhodnutí NS je tedy třeba chápat tak, že místo aby přehodnotil povahu celého jednání exposlanců, zvolili soudci jednodušší variantu extenzivního výkladu pojmu projev. Tím, že sejmul z poslanců trestní odpovědnost, však soud povahu a úlohu projevů v Poslanecké sněmovně bohužel nedefinoval (muselo by se mluvit o důsledcích), nýbrž dal najevo, že jednání exposlanců nepokládá za natolik společensky závažné, aby byla jejich imunita prolomena. Podle ještě silnějších výroků soudce Jurky Nejvyšší soud rezignoval na řádnou aplikaci právních norem a ustoupil politické moci.