Poslanecká sněmovna minulý týden schválila omezení poslanecké imunity. Zaujalo mne, že se z diskuse o imunitě úplně vytratil důvod, proč byla původně zavedena. Mám pocit, že se v české politice opět projevuje jakási představa konce dějin, kdy historickou zkušenost ignorujeme a mluvíme pouze o problémech současnosti.

Nejprve bych uvedl svůj postoj k poslanecké imunitě. Myslím si, že imunita může mít v parlamentním systému svoje místo. Její cíl je legitimní. Pokud je správně uvedená do praxe, má zajistit, aby poměr sil ve sněmovně odpovídal výsledku voleb. Podobně má i omezit možnou vydíratelnost poslanců. Ovšem než imunitu parodovat v podobě, v jaké je zavedená v České republice, je lepší ji zrušit.

Imunita se prosadila jako koncept, který měl ochránit členy parlamentu před zvůlí vlády (tedy panovnické moci). Současně měl umožnit, aby se v parlamentu mohla konat skutečně svobodná diskuse (imunita na projevy v parlamentu je v demokratických zemích standardem), a jak už jsem napsal výše, má zajistit, aby se nedala pomocí státního aparátu a trestního stíháni narušit základní pravomoc poslanců hlasovat o zákonech. V její české podobě je víceméně všechno špatně.

Největší problém je, že o vydání poslance rozhoduje příslušná komora parlamentu prostou většinou. V systému, kdy totožná většina rozhoduje o vládě, se tak celý argument ochrany opozice hroutí. Podle mého názoru by dávalo mnohem větší smysl, aby poslance vydával například Ústavní soud, případně jiná instituce, která není s vládou přímo spojená.

Podobně nedokázala rozsáhlá česká imunita zabránit tomu, aby seděl konkrétní poslanec 8 měsíců ve vazbě. Opozice tak přišla na 8 měsíců o jeden hlas, což je při současném poměru sil ve sněmovně docela citelná ztráta.

Případ poslance Pekárka potom rozpoutal parlamentní hysterii, v níž sněmovna pod tlakem veřejnosti (poměrně oprávněně pobouřené částkou, kterou Pekárek za nicnedělání ve vězení obdrží) vymýšlí, že odsouzený poslanec by měl být automaticky zbaven mandátu. Mnohem lepší by mi přišlo inspirovat se v této věci v USA. Členové Kongresu tam mají ze zákona právo účastnit se jeho zasedání. Odsouzený kongresman tak může sedět ve vězení, ale na jednání parlamentu ho vždy přiveze eskorta. Výsledek voleb tedy nemůže být ovlivněn zásahy justice. Mimochodem, ve vězení by mohl mít poslanec na svou práci dostatek času.

Můžete namítnout, že za poslancem vždy následuje náhradník, který reprezentuje stejnou stranu a může odsouzeného zastoupit. Proti této interpretaci mám dvě námitky. Poslanecký mandát je osobní, tzn není „majetkem“ poslancovy strany. Strana navíc nemá žádnou povinnost zajistit dostatek náhradníků. Tzn zbavení poslance mandátu může vést k tomu, že ho žádný náhradník nezastoupí.

V diskusi o imunitě by tedy měly převažovat otázky, zda už pominuly důvody pro její zavedení — pokud je dnes justice skutečně nezávislá a existují pojistky proti tomu, aby byl poslanec protizákonně vězněn, není imunita potřeba — a současně bych se přimlouval za to garantovat i vězněným poslancům právo hlasovat ve sněmovně. To mi přijde jako elegantnější řešení než zbavování odsouzených poslanců mandátu. V neposlední řadě je zcela na místě zbavit se nyní platné a zbytečně rozsáhlé imunity, která ale protivládní opozici vůbec nechrání.