„Personál věznice se choval korektně, ale to prostředí je pro normálního člověka katastrofální,“ řekl bývalý ministr a poslanec Ivan Fuksa vzápětí po propuštění z vazební věznice. O Fuksovi nevíme, zda je či není vinen korupcí, a je nejisté, zda se to kdy dovíme.

Sám o sobě ale rozhodl, že je normálním člověkem, a ti do vazby nepatří, a tak se věci dostaly do normálu. Do vazby patří ti, co jsou potetovaní, jejich dech je cítit pivem a šaty čpí hospodským kouřem.

Většina společnosti se „otřásá odporem“ nad korupcí jako největším společenským zlem, jak ukazují průzkumy i mnohost veřejných prohlášení. Zároveň tušíme, že se ještě dlouho nedočkáme žádné změny. Troufnu si na výrok, že to je právě proto, jelikož stejně velká část společnosti, jaká si korupci hnusí, se jí též sama dopouští nebo alespoň spoluúčastní.

Dopouští se jí ve veřejném prostoru, kde jsou k mání jakékoliv hodnotné a příjemné věci a výhody: kde jde o studium atraktivních oborů, granty na výzkum i výuku, veřejné zakázky, dotace a mnoho dalších, třeba i těžko představitelných výhod, o které je více zájemců, než lze uspokojit.

Další zápletka je ve formě korupce. Nese-li někdo v krabici balíčky hotových peněz a lze to smysly rozpoznat, je to korupce jako když břinkne. I pro ty, kdo jsou jen diváky. Jedna prazákladní právní norma nařizuje: nepokradeš!

Jenže vtip je v tom, že krást lze různými způsoby a různé věci, nejen hotové peníze. Hodnoty a výhody mají nesčíslně podob — asi tolik, kolik jich na sebe uměl vzít středověký ďábel — přechází-li od jednoho k druhému nelegálně, je to vždy a stále jen: nepokradeš!

Jenže jsou zde okolnosti psychické a psychosociální a většina jiných forem kradení (mimo hotových peněz) umožňuje překlenout ono prapůvodní tabu (nepokradeš), stejně jako když pták strčí hlavu do písku. Pro pachatele, zvláště ty „normální“ a „slušně vychované“ je snazší to ustát před sebou samými a svým svědomím.

Ostatní to pak neudeří do nosu, protože to není tak koncentrovaný a třeskutý děj jako když máte u sebe balík peněz, v jeden náhlý a konkrétní okamžik. Odsud pramení malá naděje, že se něco pohne, protože tak dobře „rozložené“ děje nikdy nevyburcují zbytek poctivých, aby něco udělali. Jednoduše lidská přirozenost reaguje jen na dostatečně silné a časově soustředěné podněty.

Metody korupce jsou v českých zemích mazané a stále jemnější, vynalézavější a cyničtější, tak jak je zdejším lidem nakonec vlastní. Zde je ale ona kvadratura kruhu, která ze mne dělá skeptika. Že většina společnosti, která si na oko korupci protiví, je ochotna uznat když tak jenom její brutální formu. Korupce normálních lidí — ta elegantní — nechť do budoucna korupcí není.

Takovou korupci, zvláště tu svou, je většina ochotna tolerovat.

Všichni přece víme, že spor se nyní vede o to, kde začíná doména politiky, respektive ochranná atmosféra pro volené zástupce lidu. Ale i tam jsou benefity a příjemnosti, kterými toto prostředí byť jen dočasně disponuje.

Některé ji nepochybně patří správně, jsou spojeny s politikou a výkonem jejich nástrojů. Pak jsou zde ale ústrojí, které jsou v moci zástupců suverénních občanů, nemají ale politickou podstatu, byť je spravovat někdo musí. Poskytují ale dobrou zásobárnu benefitů, protože jde o doménu hospodářskou.

Nepatřím mezi notorické „omezovače imunity“. Dobře vím, k čemu je ve své prapodstatě dobrá, a zatím dokonce nenastal významnější případ, kdy by někdo nebyl vydán. Nyní ten případ asi nastane, protože je zde dohad, zda ono jednání bylo korupcí nebo právoplatným manévrovacím prostorem pro reálnou politiku.

Osobně mám za to, že to není onen důvod, pro který imunita jako smysluplný nástroj existuje, zvláště pak ne proto, že se aktéři nerekrutovali ani z opozice, a dokonce ruku v ruce s nimi postupovala při jednání, jež je stíháno i přemocná exekutiva. Kam se tedy poděl teleologický výklad smyslu imunity?

Škoda že nás tentokrát nechal na holičkách výklad k článku 27 Ústavy, jak je rozveden ve velkém komentáři Bahyľové a kolektivu (vydalo Linde v roce 2010). Při atraktivitě případu není divu, že se komentáře střídají jako na běžícím pásu, i komentáře odborníků na trestní a ústavní právo. Můžeme si být ale jisti, že z nich mluví především právo, a ne jen jejich sympatie pro jednu nebo druhou stranu, do právních názorů jen oděné?

O co cennější by byl nyní apriorní názor na věc a výklad smyslu dříve, než případ nastal. Zatím se ale výpověď paní Bahyĺové soustředí v komentáři v odstavci 2 na vztah trestní a přestupkové zodpovědnosti, aniž by se jen pokusila vymezit, co vlastně je projevem ve Sněmovně.

Kde je hranice smyslu, pro který imunita existuje, a co již není autonomní politický děj, který se vymyká důvodům, proč imunita byla ustavena. Je možné, že podobně postupoval i Nejvyšší soud.

V novém a originálním stavu, který vyvolává skutečně složitý interpretační postup, by bylo věru na místě pracovat s již existujícími komentáři.

Pokud by to v tomto komentáři bylo alespoň naznačeno, byli bychom přece jen dál. Bylo by to cenné proto, že teoretický názor vznikl dříve, než situace sama nastala, tedy nezávisle na ní. Kde je hranice smyslu, pro který imunita vznikla a existuje, jsme se nedozvěděli nic (vyjma obecného), stejně jako ne o tom, kde začíná a končí nutná politická autonomie volených zástupců, aby naplnili smysl toho, proč byli zvoleni a zastupují suverénní lid.