Rozhodnutí Nejvyššího soudu v úterý odpoledne, kterým se momentálně pozastavilo stíhání tří tzv. rebelů, vyvolalo řadu ohlasů — od těch rozhořčených, podle nichž je nyní možné na půdě Poslanecké sněmovny páchat trestné činy takřka nestíhatelně, až po ty, zaznívající především z úst pravicových politiků, volající po vyvození odpovědnosti ze strany státního zástupce Ištvána, který by měl například podle Petra Nečase (zjevně si neuvědomujícího, že je ve střetu zájmů kvůli svého vztahu s Janou Nagyovou) skončit před kárným senátem.

Systém je odolný

Vypadalo to, že se konečně blýská na lepší časy, když se olomoučtí státní zástupci pustili do poměrně odvážného kroku a přišli s tím, že možná proběhla výměna poslaneckých mandátů za lukrativní posty v dozorčích radách, kterou lze považovat za korupční jednání.

Koneckonců v zákoně se nepíše nutně jen o materiálních úplatcích, ale jakékoliv neoprávněné výhodě. Na druhou stranu od začátku bylo evidentní, že se hraje o víc, než jednu konkrétní kauzu, ale celý způsob propojení politiky a soukromých zájmů, nebo snad spíše pojetí politiky jako služky konkrétním soukromým zájmům.

Od počátku kauzy, která propukla více než před měsícem poměrně rozsáhlou policejní akcí, se proti jednání policie i státního zastupitelství ohrazovali pravicoví politici, ale postupně také někteří komentátoři, což bylo poměrně nemilé překvapení. Po vyjádření Nejvyššího soudu se tyto výroky ještě přiostřily a to pochopitelně zejména ze strany představitelů ODS.

Z hlediska nejen ODS, ale dost možná i vlivných byznysmenů (ne nutně pouze tzv. pražských kmotrů) by bylo pochopitelně velmi výhodné, kdyby se vyšetřování zcela zastavilo a soud by tak neměl šanci rozhodnout o tom, zda je možné politické dohody na nebo za hranicí korupce skutečně klasifikovat jako trestný čin.

Stejně tak by se zmenšil i prostor pro to, aby někteří ze svědků začali vypovídat - koneckonců opakované vyjádření podpory nebo výpady proti justici mohly být i signálem pro zadržené, aby hlavně mlčeli, že pomoc už je blízko.

„Stejně jsou to všechno zloději“

Už sám výrok Nejvyššího soudu, který mimochodem analogicky rozhodl v případu Víta Bárty, může mít poměrně fatální důsledky pro důvěru v demokracii, případně důvěru v politiku jako takovou ze strany české společnosti. I když se NS ostře ohradil proti interpretaci, že se jeho rozhodnutí týká i činů jako vydírání nebo snad násilného jednání na půdě Sněmovny, to, že takové rozhodnutí momentálně znemožňuje řádný proces vedoucí k bezprecedentnímu rozhodnutí, na důvěře v systém příliš nepřidá.

Nezamýšleným důsledkem redefinice a rozšíření projevů ve Sněmovně na jakékoliv politické dohody (tedy i ty potenciálně korupční nebo protizákonné), nejen na projevy například za řečnickým pultíkem nebo prostřednictvím hlasování, což je logická interpretace, pak může pochopitelně být další nárůst nedůvěry a apatie vůči politice. Ta samozřejmě perfektně hraje do karet různým nevoleným oligarchickým skupinám a jejich zájmům, které lze jen stěží prohlásit za zájmy veřejné.

Pochopitelně se nemusí jednat jen o byznys v tradičním slova smyslu, ale přímo o projekt politické strany s populistickou strategií, který bude své zájmy prosazovat přímo v Parlamentu. Příští volby do Poslanecké sněmovny by se tak poprvé poměrně otevřeně mohly stát demokratickou soutěží nikoliv mezi stranami hájícími určitou představu o fungování politiky jako veřejné služby, ale především mezi stranami hájícími zájmy různých elit.