Odůvodnění Nejvyššího soudu ve věci poslanecké imunity vyvolalo především právní diskusi, veřejnost včetně novinářů a komentátorů se k němu postavila spíše zdrženlivě, na rozdíl od prvních vět, které z něj unikly po samotném usnesení. Koneckonců jde o výrok nezávislého soudu, nadto Nejvyššího, proti kterému není radno se příliš ohrazovat, protože by to mohlo znamenat nemístné podkopávání role práva v demokratickém státě.

Fakt, že se nad kauzou trafik a potenciálním propojením politik stále jakoby vyčkává, možná poukazuje na hlubokou nechuť odmítnout způsob politiky a politikaření, který má kořeny snad stejně staré jako samostatná Česká republika.

Fíkový list bulvárnosti

Podle některých titulků by se mohlo zdát, že Nečasova-Nagyové kauza je v posledních dnech v mediálním prostoru bagatelizována a redukována právě na románek bývalého předsedy vlády, který je o to pikantnější, o co se Nečas tvářil jako vzorný konzervativní otec od rodiny, jenž na této roli nehodlá nic měnit.

Románek sám a jeho medializace — snad všechny velké české deníky měly minimálně po několik hodin ve své internetové verzi jako zprávu dne to, že Nečas si pro svoji přítelkyni přijel po jejím propuštění z vazby osobně — pochopitelně podporuje představu, že se jedná vlastně více méně o selhání jednotlivců a ne systému a už vůbec ne širšího myšlenkového systému o fungování společnosti a politiky.

Individualizovaná vina je koneckonců v myšlenkovém pozadí nejen pravice, ale vůbec určité části české společnosti, v níž mají myšlenky pravice (zejména v podobě extrémního důrazu na svobodu, i když spíše trhu než jednotlivce) stále ještě hegemonické postavení, přítomná poměrně silně. Na čem jiném, než představě individualizované viny byl postaven program právě ODS nebo TOP09, které vytáhly do boje proti neodpovědnosti a parazitům.

V současné době jsme svědky tažení proti Romům, u kterých je individualizovaná vina („nechtěj makat“) spojena s touhou frustrované veřejnosti vybít na někom nespokojenost. Individualizace viny je pochopitelně vidět i na samotném vystupování ODS, pro kterou zjevně není problém se pokusit i nadále vládnout.

Na veřejné frontě klid

Zprostředkovaně jsem byla v minulých dnech svědkyní jedné neúspěšné snahy o protest proti stanovisku Nejvyššího soudu ve věci poslanecké imunity a vymezení termínu projev, který je právě v kauze trafik spolu s vymezením politického vyjednávání a jednání stěžejní. Bylo celkem překvapivé vysledovat, jak se i ti nejproslulejší bojovníci proti korupci staví k ideji protestu, happeningu nebo dokonce demonstraci (která byla hned na počátku zavržena jako možná až příliš radikální typ akce — i to něco vypovídá o náladě ve společnosti, co se týče přijatelnosti prostředků veřejného vyjádření nespokojenosti) přinejlepším zdrženlivě.

Oblíbeným argumentem pochopitelně bylo, jak už jsem zmínila v úvodu, to, že bouření se proti stanovisku soudu je přece jen vlastně nedemokratické. Fakt, že samotné vymezení imunity a znemožnění dalšího posuzování, nakolik je příslib trafiky za vzdání se mandátu korupcí, vlastně není chápán jako politická otázka. Jako problém, za který zřejmě nestojí vyjít do ulic.

Je nutné přiznat a podotknout, že téma jako nerovnost před zákonem nebo v rozhodování je poměrně abstraktní, a proto také obtížně přeložitelné do jazyka masové mobilizace. Jedna z mála organizací, která je zároveň masovější mobilizace schopná, jsou odbory, a ty k této záležitosti z pochopitelných důvodů mlčí.

Vysoká nedůvěra v politiku jako celek v České republice představuje rovněž určitý typ optiky, kterou společnost na veřejné dění nahlíží, a jejíž setrvačnost má za následek mávnutí rukou nad půllitrem Plzně se slovy, že to jsou stejně všichni gauneři, ale zase lepší než komunisti.

Opelichaný hegemon se stébla chytne

Z pohledu levicového smýšlení se pravicové strašení i hegemonie, která právě pravici po roce 1989 spadla do klína, stává už nejen průhlednou, ale v kontextu nedávných událostí dokonce neoprávněnou. Přece jen pohádka o tom, že současná česká pravice bude hájit zájmy všeho lidu, který chce pochopitelně volit zodpovědnost a zodpovědnou budoucnost, právě na rozdíl od levice, musí logicky dostávat trhliny.

Na druhou stranu pokud dostane čas na zotavení a pokud nechá nejrůznější špinavou práci na zatím bez důvěry vládnoucím Rusnokově úřednickém neoliberálním kabinetu, může se o hegemonii v české politice ještě poprat.

Koneckonců mediální fronta, nebo aspoň její většina, bude pevně stát za představou, že je to daleko spíš pravice než levice, která znamená synonymum demokracie, i kdyby to měla být jen demokracie ve stylu „vládneme, nerušit“. Je třeba poznamenat, že levice v podobě schizofrenní a bezzubé ČSSD snažící se vyřešit komplikovaný vztah s Milošem Zemanem názorovému oponentovi udržení notně opelichané hegemonie ulehčuje.