Vržou bez hudebního sluchu

Ondřej Vaculík

V moderní době trávíme většinu pracovního i soukromého času v tzv. veřejném prostoru. Životní styl zaměřený nikoli na vlastní materiální zajištění, ale na zkvalitňování tohoto prostoru je tak praktickou potřebou při hledání smyslu vlastního života.

Člověk — lovec trávil svůj život ve volné přírodě, pozdější člověk — zemědělec byl vázán k určitému území, které musel soustavně obdělávat, aby se uživil. Civilizační pokrok a průmyslová revoluce stále více vtahovaly člověka do tzv. veřejného prostoru, v němž v moderní době trávíme většinu pracovního i soukromého času od narození po smrt. Na kvalitě veřejného prostoru závisí do značné míry kvalita našeho života nebo pocit štěstí.

Proto jsme tak vítali převrat v roce 1989 jako konec zmrtvělosti, z níž lidé předtím unikali k soukromým zájmům a individuálnímu sdílení volného času. To je jak ono pověstné chalupaření, tak i četba samizdatové literatury, například pamětí Prokopa Drtiny. Mnozí jsme ale cítili potřebu pospolitějšího sdílení veřejného prostoru, než byl jeho oficiální, režimní rámec: v klubech a příhodných sklepích se hrálo amatérské divadlo nebo nekonformní hudba, v bytech se vedly různé disputace pro sezvané publikum, opisovaly se zajímavé texty po x-tou, téměř již nečitelnou kopii, pod hlavičkou oficiálních organizací pionýra či tělovýchovných jednot se vedl program daleko junáčtější.

Soubor všech těchto snah nás v pravý čas postrčil na nepovolené protirežimní demonstrace, které vyvrcholily na jedné straně již povolenou demonstrací v Praze na Šroupově náměstí, na straně druhé cyrilometodějskými oslavami na Velehradě, kde věřící spontánně požadovali po řečnících funkcionářích vůbec jinou kvalitu veřejného projevu.

Právě „jiná kvalita svobodného projevu ve veřejném prostoru“ se v širším slova smyslu stala motivací pro naše popřevratové aktivity, protože veřejným prostorem jsou kromě běžné tzv. infrastruktury (zajišťující podmínky pro rozvoj ekonomiky) také divadla, muzea, kina, galerie, veřejná prostranství i sdělovací prostředky zaměřené na tvorbu a představování tvůrčích aktivit a schopností společnosti. Z hlediska hmotného zajištění života nás totalitární režim omezoval daleko méně než v činorodé pospolitosti, jež pouhé infrastruktuře dává — jak se tomu spojení vyhnout - „duchovní rozměr“.

Až dneska mi dochází, že od vstupu do zednického učení patřím k těm, kteří se na těchto snahách v možnostech svých schopností a nadání podíleli, ale zejména je považovali v rámci celého „lidského bytí“ za daleko důležitější, než je účast na vlastním materiálním zajištění. Kultovní hýčkání vlastního majetku mi připadalo a připadá až odpudivé.

A jestliže jsem si nedávno pořídil zánovní automobil, tak s ohledem nikoli na pohodlí jeho osádky, ale na tahavou funkci pro vozík při starosti — s prominutím - o veřejný prospěch, kterým je například udržování venkovského kostela. Na kvalitě a různorodosti veřejného prostoru se pochopitelně podílejí i nestátní a neobecní subjekty včetně soukromníků.

Domnívám se, že pro náš polistopadový modus vivendi se vzhledem k poznané skutečnosti materialisticky orientovaného režimu tzv. reálného socialismu stala činorodost, ba životní styl — obrazně řečeno — „s ohledem nikoli na pohodlí jeho osádky, ale na tahavou funkci“ — a to ve všech možných oborech a lidských aktivitách.

Nemíním to jako moralitu či výzvu k osobní oběti; pouze připomínám fakt, že náš život se stejně, ať chceme nebo nechceme, zhruba z pětasedmdesáti procent odehrává ve veřejném prostoru, „takže ona tahavá funkce“ je vlastně praktickou potřebou při hledání smyslu vlastního života.

Takovou potřebou by obzvláště měli být nadáni všichni, kdo vstupují do veřejné správy, která má na kvalitu veřejného prostoru největší vliv. Řekl bych, že je to dokonce předpoklad pro zdárný výkon funkcí zastupitelské demokracie, podobně jako bez hudebního sluchu nelze hrát v orchestru, což se pozná hned po prvních tónech.

Že naši poslanci povětšině vržou svůj orchestr bez hudebního sluchu, totiž bez pochopení své úlohy v rámci starosti o veřejný prostor, o jeho kultivaci, mně došlo až nyní po zveřejnění faktu, že souhrnný dluh poslanců ve Sněmovně činí 165 milionů korun (Lidové noviny z 16. 7. 2013). Nejvíce prý dluží poslanci z LIDEM a z VV, například takový Michal Babák (VV) dluží 11 481 073 Kč. Také bývalý ministr kultury Jiří Besser, přestože do Sněmovny vstupoval bez závazků, nyní přiznal dluh 3,7 milionu korun.

Člověk nechápe, co se jim to stalo, proč to tak je a čeho je to důsledek. Nebudu po tom pátrat, pouze mě napadá, že ti lidé prostě „ztratili víru v kvalitu veřejného prostoru“ a věnují nezměrnou péči soukromým zájmům a individuálnímu sdílení volného času. Vlastně zatratili, ba popřeli nosnou ideu převratu v roce 1989. Jako by se vraceli k marx-leninskému pojetí (nebo se ho obávali?) veřejného prostoru jako pouhé infrastruktury, která má toliko zajišťovat nezbytné podmínky pro tvorbu národního důchodu.

A proč svůj individualismus opevňují tolika dluhy? A zejména proč vůbec vstupují do veřejné správy, již tak skepticky vnímají, kde na ně rázem padá podezření, že ji více méně musí využívat pro řešení svých záležitostí a potíží na úkor těch veřejných? Může se chudák Babák vůbec soustředit na nějakou práci, která by nesla veřejný prospěch?

Také jsem „nabral veřejnou funkci“, ale i jako pouhý starosta malého města — vnímaje od svých učňovských dob kvalitu veřejného prostoru ve snaze ho ovlivňovat — bych ani neměl pokdy si takové dluhy vytvářet. Čím intenzivněji — a snad i uspokojivěji — člověk ve veřejných poměrech žije, působí v nich a přebírá za ně odpovědnost, tím má menší potřebu prahnout po materiálních statcích, obepínat je soukromou zdí a činit se vůči veřejnému prostoru uzavřeným. Vždyť náš člověk někdy ani nemá čas vytáhnout popelnici. Proč se našim poslancům děje opak, nevím.

Prokop Drtina ve svých pamětech popisuje situaci, kdy ještě ve vysoké funkci v kanceláři prezidenta Edvarda Beneše v září 1938 jede do Kopřivnice vrátit svou tatrovku, protože (správně) předpokládá, že už nebude mít možnost ji splácet.