Člověk — lovec trávil svůj život ve volné přírodě, pozdější člověk — zemědělec byl vázán k určitému území, které musel soustavně obdělávat, aby se uživil. Civilizační pokrok a průmyslová revoluce stále více vtahovaly člověka do tzv. veřejného prostoru, v němž v moderní době trávíme většinu pracovního i soukromého času od narození po smrt. Na kvalitě veřejného prostoru závisí do značné míry kvalita našeho života nebo pocit štěstí.

Proto jsme tak vítali převrat v roce 1989 jako konec zmrtvělosti, z níž lidé předtím unikali k soukromým zájmům a individuálnímu sdílení volného času. To je jak ono pověstné chalupaření, tak i četba samizdatové literatury, například pamětí Prokopa Drtiny. Mnozí jsme ale cítili potřebu pospolitějšího sdílení veřejného prostoru, než byl jeho oficiální, režimní rámec: v klubech a příhodných sklepích se hrálo amatérské divadlo nebo nekonformní hudba, v bytech se vedly různé disputace pro sezvané publikum, opisovaly se zajímavé texty po x-tou, téměř již nečitelnou kopii, pod hlavičkou oficiálních organizací pionýra či tělovýchovných jednot se vedl program daleko junáčtější.

Soubor všech těchto snah nás v pravý čas postrčil na nepovolené protirežimní demonstrace, které vyvrcholily na jedné straně již povolenou demonstrací v Praze na Šroupově náměstí, na straně druhé cyrilometodějskými oslavami na Velehradě, kde věřící spontánně požadovali po řečnících funkcionářích vůbec jinou kvalitu veřejného projevu.

Právě „jiná kvalita svobodného projevu ve veřejném prostoru“ se v širším slova smyslu stala motivací pro naše popřevratové aktivity, protože veřejným prostorem jsou kromě běžné tzv. infrastruktury (zajišťující podmínky pro rozvoj ekonomiky) také divadla, muzea, kina, galerie, veřejná prostranství i sdělovací prostředky zaměřené na tvorbu a představování tvůrčích aktivit a schopností společnosti. Z hlediska hmotného zajištění života nás totalitární režim omezoval daleko méně než v činorodé pospolitosti, jež pouhé infrastruktuře dává — jak se tomu spojení vyhnout - „duchovní rozměr“.