Před týdnem jsem napsal na tomto místě, že na naší levici mi vadí sklony k tolerování tak zvané normalizace. Petr Jedlička se celkem správně otázal, na základě čeho soudím, když v levicovém tisku (například v Literárních novinách či Britských listech) se o ničem takovém nepíše. Musel jsem zpytovat svědomí, jestli jsem si to nevymyslel (člověku se vždy lépe píše o problému, který si sám vymyslí). Protože Literárky ani Britské listy nečtu, mohl jsem se jenom obávat, že by se v nich pronormalizačně vzhledem k současné politické situaci mohlo psát. To jsem rád, že se v nich o tom nepíše.

Můj poznatek vyplývá spíše z osobních rozhovorů s lidmi, kteří se k levici hlásí a jichž si vážím. Povětšině jsou to „staří známí“, kteří mají na co navázat a vědí, z jakého prostředí vycházím. Není to hospodský tlach, že „za komunistů bylo líp“, ale spíše doznání, že za „normalizace“ se vlastně žilo pohodlněji, levněji, ba i svobodněji — mohli si různě kutit, a to i na poli kultury v rámci kapel a amatérských divadel, hrajících v různých klubech a polosklepích, kam chodili spříznění lidé a kde se už dalo svobodně mluvit, zejména o naději na lepší časy. Mnozí z nich začali jezdit i ven, v čemž Husák s Biľakem pomalu přestávali překážet. Často to byli lidé alternativního ražení, napojení na různé samizdatové edice. Chodili na bytové filosofické semináře a byli rádi, že na to mají dost času. Mnozí z nich si pozvolna polepšili také v práci. (Ostatně i já jsem v osmdesátých letech povýšil ze zedníka na políra.) Pochopitelně, že vzpomínají až na závěrečnou etapu normalizace. Do převratu v roce 1989 pak šli s tím, že oni si ho rozhodně zaslouží. Mnoho nadějí.