Václav Walach ve své eseji píše: „Bezpečnost se stala prioritní politickou agendou ve světě na konci dějin.“ Walach své úvahy situuje do kontextu českého postkomunismu. Říká, že touhu po pohodě zde postupně nahradilo přání mít svůj klid, a v závěru dochází k tomu, že: „Alternativou pak je znovu promyšlení bezpečnosti, jež bude postaveno nikoli na omezování, ale na prosazování univerzálních lidských práv.“

Tuto velice zajímavou esej bych spojil s konceptem rizikové společnosti německého sociologa Ulricha Becka: politiku bezpečnosti totiž chápu jako jednu ze specificky moderních odpovědí na vznik rizikové společnosti. Leč na základě Walachovy úvahy, a zvláště uvedeného závěru, si hodlám položit dvě širší otázky: nakolik lze ono nové promýšlení bezpečnosti myslet odděleně od konceptu univerzálních lidských práv a nakolik je vůbec možné lidská práva prosazovat?

Nejprve se ale podívejme na „normální fungování“ svobodné, demokratické a zároveň bezpečné společnosti.

Pro začátek (a pro pořádek) podotkněme, že to zajímavé se zpravidla začíná dít teprve po vykročení z komfortní zóny: setkání s druhým, skutečné společenské pohyby, události, které nás promění. Jinak řečeno, teprve po vykročení do neznáma, které má vždy určitý aspekt nejistoty a nebezpečí, člověk začíná žít. Politika bezpečnosti však zakonzervovává stávající stav. Je popřením života. V touze po klidu se tak už nic neděje, společnost umírá (je škrtnuta) a z lidí se stávají zombie (kolečka ve stroji).