Václav Walach ve své eseji píše: „Bezpečnost se stala prioritní politickou agendou ve světě na konci dějin.“ Walach své úvahy situuje do kontextu českého postkomunismu. Říká, že touhu po pohodě zde postupně nahradilo přání mít svůj klid, a v závěru dochází k tomu, že: „Alternativou pak je znovu promyšlení bezpečnosti, jež bude postaveno nikoli na omezování, ale na prosazování univerzálních lidských práv.“

Tuto velice zajímavou esej bych spojil s konceptem rizikové společnosti německého sociologa Ulricha Becka: politiku bezpečnosti totiž chápu jako jednu ze specificky moderních odpovědí na vznik rizikové společnosti. Leč na základě Walachovy úvahy, a zvláště uvedeného závěru, si hodlám položit dvě širší otázky: nakolik lze ono nové promýšlení bezpečnosti myslet odděleně od konceptu univerzálních lidských práv a nakolik je vůbec možné lidská práva prosazovat?

Nejprve se ale podívejme na „normální fungování“ svobodné, demokratické a zároveň bezpečné společnosti.

Pro začátek (a pro pořádek) podotkněme, že to zajímavé se zpravidla začíná dít teprve po vykročení z komfortní zóny: setkání s druhým, skutečné společenské pohyby, události, které nás promění. Jinak řečeno, teprve po vykročení do neznáma, které má vždy určitý aspekt nejistoty a nebezpečí, člověk začíná žít. Politika bezpečnosti však zakonzervovává stávající stav. Je popřením života. V touze po klidu se tak už nic neděje, společnost umírá (je škrtnuta) a z lidí se stávají zombie (kolečka ve stroji).

A přitom na mnoha místech se ukazuje, že pod tímto klidným povrchem to vře: probíhají tu nesčetné pokusy o transformaci společnosti, ekonomiky, mezilidských vztahů i sebe sama. Politika bezpečnosti tyto rašící výhonky deviací a odchylek od normy buď marginalizuje, nebo potlačuje, anebo alespoň odvádí naši pozornost jinam tím, že se ji snaží upoutat nejrůznějšími „spektákly“.

Cokoli, co přesahuje široké spektrum normovaných hodnot (od společenských norem a očekávání až po limity hluku a koncentrace určitých látek v potravinách či prostředí), je neslušné, nežádoucí, škodlivé a už jen pouhé přiblížení se tomuto limitu budí pozornost, vyvolává paniku a aktivizuje jak různé segmenty občanské společnosti, tak orgány státních aparátů a bezpečnostních složek. Cílem je přitom vždy určitá normalizace, osekání odchylek, nastolení klidu.

To vše se ale děje v hluboce rozrůzněné (složité) společnosti, kde je naprosté minimum pozitivně vymezených norem, ve společnosti, kde takřka jedinými konsensuálními normami jsou svoboda a demokracie. Na pojetí svobody a demokracii tak rázem velice, velice záleží.

Ono totiž ve chvíli, kdy proces komunikace a vyjednávání o aktualizaci těchto pojmů zatuhne, kdy svoboda a demokracie začnou být pojímány jako hodnoty o sobě a kdy diskuse o významu těchto pojmů ustane, se demokracie redukuje na aritmetický průměr a svoboda na možnost individuálního výběru cesty, jak se k tomuto průměru nejlépe přiblížit.

Výsledkem je svobodně a demokraticky znormalizovaná společnost, která vynakládá enormní úsilí na udržení tohoto neblahého statu quo a jak čert kříže se bojí jakéhokoli pokusu o překonání vlastní strnulosti.

V takovéto společnosti se nic skutečného neděje, všechno je jen jako, iluze a hra stínů. Nic nás sice příliš nebolí, ale nic nás také nemá šanci probudit a vytrhnout tak z tohoto neživotného kómatu. Guy Debord to již v 60. letech uchopil jako „Společnost spektáklu“: spektákl je všudypřítomný, autoreferenční, sám sebe už předem potvrzující a aktivně zahrazující jakékoli linie úniku. Je to dokonalý Matrix, o němž ani netušíme, že jsme jeho součástí.

Bezpečnost tímto systémem zcela prostupuje a je prakticky neoddělitelná od jeho základních operací: spektákl nás totiž vždy drží „uvnitř“ a to nejlépe tak, že říká, a zároveň mnohomluvně dokládá, že není žádné venku a žádná reálná alternativa neexistuje. Ven ze systému poukazují pouze určité snové linie, něco nereálného, a tedy i nemožného.

Takto totiž sní pouze děti, které ještě nezjistily, jak to na světě chodí: totiž, že skutečnosti vládne skutečnost, dosažitelné je pouze to, čeho již bylo dosaženo, a myslitelné je pouze to, co již bylo vymyšleno. „Hlavně nic nového nevymýšlejte!“ a „Budete bláhoví, pokud se to pokusíte uskutečnit!“

Diagram svobodné a demokratické společnosti tedy směřuje k tomu, čeho si povšiml již Tocqueville: k prostřednosti a vládě průměru. Riziková společnost a politika bezpečnosti však k vládě průměru přidává ještě svobodné i autoritativní „osekávání odchylek“ či normalizaci a tím pádem i neustálé zužování tohoto průměru. Nezamýšleným důsledkem je tak i velice úzké pojetí „univerzálních lidských práv“, která jsou však o to vehementněji prosazována, oč méně se o nich diskutuje.

Debord ve své deváté tezi říká: „V reálně převráceném světě je pravda momentem nepravdy.“ Určité východisko tedy nabízí inverze této inverze, což v praxi znamená cosi velice anti-intuitivního (zvláště ve světě, kde je tolik věcí a záležitostí, které prostě „nesnesou odkladu“): totiž méně univerzální lidská práva prosazovat a více o významu tohoto pojmu v konkrétních situacích diskutovat. A to i ve chvíli — dokonce zvláště ve chvíli — kdy proti sobě stojí několik velice odlišných, těžko smiřitelných a mnohdy po zuby ozbrojených stran, které si skoro ani na jméno nemohou přijít.

Pro příklady takovýchto situací nemusíme chodit daleko: náckové, cikáni, češi a policajti (jako třeba dnes v Českých Budějovicích). Mnohočetné znepřátelené strany v mnoha světových konfliktních zónách, kde intervenují různé součásti mezinárodního společenství. Ale linie tohoto konfliktu o význam lidských (a jiných) práv probíhá též mnoha politickými scénami — tu českou zdaleka nevyjímaje.

Položme si tedy otázku, co znamená takovéto situace zvládat? A neznamená to právě vyjednání významu lidských práv právě v oné konkrétní situaci?