„Znakem racionality jsou jistě odůvodněná tvrzení i účinná jednání.“ Jürgen Habermas

I.

Kapitalismus v dnešním podání funguje jen proto, že si nerozumí a nechce rozumět: stát organizuje obrovské penězotoky a rozhoduje, kterým privátním mlýnům je pustí do vantrok. Politologové přiznávají, že politickým stranám už se skoro podařil únos státu. Někdo tomu tleská, jiní to nenávidí; jedni pochybují o kapitalismu a mluví o revoluci i o tom, čím kapitalismus nahradit. Druzí věří v možnost napravení kapitalismu.

Jedni jako druzí uvažují o systémech, méně však o občanech. Při tom jakýkoli vývoj, jakákoli změna bude (jako jejich dílo) na lidech závislá; na lidech, kteří jsou tímto systémem z větší části drceni. Na těch přece závisí život občanské společnosti, dění ve veřejném prostoru, tedy koneckonců veškerý politický život. Uvažovat o svobodných občanech a politice lze jen za předpokladu, že se řídí rozumem. Kdyby se neřídilo, museli bychom se jen strachovat, bát se a zoufat si: veřejnost by nahradila zmanipulovaná „pochodující bezhlavost“ (K. Kosík), politiku manipulace (arogance moci je jedním ze způsobů manipulace: nakládání s „lidským faktorem“).

Politika však svým založením a svou povahou není manipulací, je pravým opakem: „tvořivou mocí zakladatelskou“, která „stojí v počátcích Obce“. (Karel Kosík) Máme pochybovat o „pospolitosti svobodných lidí“ jen proto, že politika je nemocná, znetvořená v pouhou technologii moci? Máme se ptát s G. Abelem: „Je myšlenka demokracie racionální, přijatelná?“

Co mohou filosofické úvahy říct užitečného o politice? Mohou přinejmenším ukázat, jak se orientuje občan, tedy také politik, v politice? To je otázka politická, a povýtce i filosofická. Ptá se po našem bytí ve světě, jak se v něm orientujeme, „co chápeme a čemu rozumíme, jsme-li orientovaní nebo, jak se lidově říká, ´když jsme v obraze´“.

„Být v obraze“ je výstižný obrat či obraz; už Kant upozornil, že mnohé z našich pojmů (ty velmi vzletné a obecné) směřují velmi vysoko nad smyslově uchopitelné a vzdalují se mu — přesto jim nějak rozumíme a dokážeme se jimi řídit, a to jen díky tomu, že na nich ulpívají „obrazné představy“. Jen díky tomu se v nich orientujeme: orientujeme se v myšlení. Pomáhají nám v tom příklady, smyslově vnímatelné „obrazné představy“, Kantovy „bildliche Vorstellungen“. V jejich rámci pak — a jen v něm — nalézají i ty nejobecnější pojmy uplatnění, i to vzletné a „pouze“ pomyslné, inteligibilní.

II.

Orientovat se v myšlení předpokládá nejen rozlišování druhých, uznávání jejich postojů, respekt k tomu, že oni to mohou vidět jinak. Orientovat se v myšlení předpokládá také sílu myšlení „zůstávat neustále svobodný vůči svým vlastním myšlenkám“. (J. Simon) To otevírá nečekaný pohled na občanské společenství i postavení individuality, jedince v něm — i v politicky relevantních strukturách.

Doba klade důraz na svobodu myšlení: individualizované procesy orientace — v myšlení, světě, politice. Myšlení je vždy konkrétní, utvářené vždy v reálné konkrétní situaci a je záležitostí konkrétního jedince.

Proč je třeba respektovat individuální odlišnost myšlení? Protože je vždy rozvíjením toho, jak rozumím konkrétní situaci, jak si ji otevírám, předvádím; protože „obraz, který se nám samým jeví jako ´lepší´, je pořád naším obrazem, a není tedy žádným ´čistým´, všeobecně orientujícím myšlením; J. Simon odůvodňuje, že každý myslí koneckonců za sebe. Není „čistého myšlení, myšlení je vždy osobní!“ — Smysl demokracie pak spočívá v tom, že respektuje individualizované vidění světa a rozumění „věcem veřejnosti“ a dovoluje zmapovat, jak je ta či ona část veřejnosti hodnotí a chce.

Co znamená „být v obraze? Orientovat se v myšlení.“? (Kant) Nepochybně: dřív než začnu bezhlavě sloužit zájmům politických nebo občanských uskupení nebo jejich ideologiím, měl bych se orientovat v myšlení.

Myšlení je osobní a politické.

III.

„Každá zkušenost předpokládá předběžnou orientaci. Jen kdo je jistým způsobem již orientován, může (na půdě této orientace — ZV) dělat zkušenosti,“ vysvětluje Josef Simon. „Má již jakýsi rámcový, souhrnný obraz, do něhož je zařadí, uspořádá.“ A tak tyto zkušenosti, které dělá, teprve „získávají smysl a význam“.

Již Kantovi platilo, že „na našich pojmech, dokonce i tehdy, když je „klademe tak vysoko a při tom tak výrazně abstrahujeme od smyslovosti“, ulpívají „obrazné představy“, které však mají učinit srozumitelnými i takové „pojmy, které jinak nejsou odvozené ze zkušenosti, které však potřebujeme k formulování zkušenosti“. Mají je, tyto vysoce abstraktní pojmy, uzpůsobit pro zkušenost. „Neboť jak bychom mohli obdařit naše pojmy smyslem a významem, kdybychom jim nepodkládali nějaký názor (názor/Anschauung, který koneckonců musí být vždy příkladem z nějaké možné zkušenosti)?“

Tyto „nějaké jiné zkušenosti“ — kupodivu — musí předcházet novým zkušenostem, které děláme. Musí být dřívější. Má-li mít život jedince kontinuitu, přesahující nejrůznější postoje kladné i záporné, všechna akceptování i odmítání, respektování i nerespektování a ignorování, pak musí připomínat stavbu na základech dětských zkušeností. Jsou to události či příběhy fundamentálního vypravování: Velkého Vyprávění. To může být velmi strohé, lapidární, ba nepropracované; může jen napovídat, ne explicitně vysvětlovat.

Vzpomínám, jak jsem se svým dědou sázel ovocné stromky. No — já byl moc malý, abych už mohl sázet. Ještě jsem nemohl. Děda naopak: už sotva mohl. Každá jablůňka si musela počkat, byl to proces s mnoha přestávkami. Přiznávám, že mě to trochu nudilo, protože jinak výřečný děda přestal mluvit, spíš se věnoval dýchání než mně. Musel se vydýchat, nemohl toho moc napovídat. Stromky byly tenoučké, jen takové proutky — ale na pomlázku už ne. Ale od toho jabloně nejsou. Jenomže…

Dědo, ty naše stromečky jablíčka ani neunesou, říkám mu.

Jablíčka budou mít až za několik let. Až vyrostou. Ty taky.

A ty?

Já už nerostu. Kdoví, jestli je budu sklízet.

A proč tedy…?

To je taková radost, aby po mně něco zůstalo. Podrž ten stromek, ať to doděláme.

Držel jsem a díval se přes louku na domažlické věže. Zdvihaly se nad střechami a děda říkal, že už víc než sto let. Že je postavili před staletími. — Vůbec mě nenapadlo, že jsem si to právě zapamatoval. Těch pár vět a těch pár malých stromků — ale velký příběh. Velké Vypravování.

Vrací se mi i v deficitním modu: Co dnes dělám pro radost, aby to nebyla moje radost — v dohledném čase? Co dělám a co udělám? Čím větší perspektiva, tím větší hloubku otázka získává; a tím víc si pamatuji. Už jen matně, ale tím víc.

Filosofové kopání jam a sázení stromků na pomezí netematizují. Nevypovídají o jámách. Mluví velmi obecně o bytí, o pravdě, o jazyce a řeči, také o zdůrazňování… Nevím, jak kdo a jak komu, ale mně se všechny jejich velmi obecné úvahy musí vejít do jámy pro vysazení stromku, jabloňky. Výklady a příběhy všech knih, co člověk přečetl, se tam musí vejít. Také kantovské úvahy o zkušenostech, které děláme a vrstvíme jen za předpokladu, že už jsme se nějak zorientovali.

Každý člověk, každý občan nese si s sebou do života kupu zkušeností; jsou v nich i předsudky, ale nejen předsudky. Z některých zkušeností či životních příběhů si každý sestavuje Velké Vyprávění: obraz světa, v němž i my a naše myšlení máme své místo. Je to vyprávění, které sebe kontroluje a sebe koriguje; obraz, v jehož rámci se naše rozumění pohybuje a který nám umožňuje i odmítat kriticky předsudky — ale také přebírat a předávat, tzn. tradovat to, co individualitu přesahuje: kulturně relevantní obsahy. Příkladem je Velké Vyprávění Genese. Zakládá tzv. „západní myšlení“, pokud o něčem takovém můžeme mluvit. Zakládá rámec myšlení lidí zbožných i ateistů.

Jaký rámcový obraz si vytvářejí lidé dnešní doby? A jak „jsou v obraze“, když mají chápat dnešní politiku a rozumět demokracii?

Všemu rozumíme v nějakém rámci; bez interpretace či zasazení do tohoto rámce nelze ani poznávat, ani jednat. (Skutečnost, to je dění tohoto poznání nebo jednání - a zároveň i rámce.)

Vždycky už se pohybujeme v určitém rámci. „Každému faktickému jednání a mluvení vždy už sedí v týle nějaká určitá interpretační praxe.“ A tato životní praxe (mluvení a jednání) je protkána „etickými a prakticko-politickými výrazy a činy, jednáními“. V oblasti vědy, říká G. Abel, asi zdaleka ne tak silně jako v politice platí, že „etický nebo politický jazykový projev nelze chápat, nelze mu rozumět, aniž bychom v mimořádné míře aktivovali praktickou formu života“. Doplňme: nelze takovým řečem rozumět, aniž bychom se s nimi ztotožnili, vztáhli je na sebe — aniž bychom je brali vážně, tj. aniž bychom jim věřili. (P. Ricoeur)

Demokracie potřebuje jasnou řeč. Ne slova, ale následné jednání, činy či skutky jí dodávají jasu a potvrzují ji: „fungují jako interpretanty praktických, blíže etických nebo politických vět. Etické a politické věty a jednání jsou tak zasazeny do života nesrovnatelně hlubším způsobem než např. vědecké hypotézy.“ (G. Abel)

Rozumíme si, jak jsme zasazeni, začleněni do světa. Jak? To je vymezeno rámcem individuálních interpretací: obrazem, který si každý z nás utváří, příběhem Velkého Vyprávění, který vyznává.

Jazyk a řeč hrají v životě fundamentální roli: zakládají to, co je, problémy i způsob, jakým rozumíme reálným situacím. „Poznáváme to, co je vždy už strukturované a konstituované: vždy poznáváme něco, co vnímáme jako již uspořádané, zformované či strukturované.“ Není pravda, že v demokracii pak rozhoduje většina těch, kteří se v tom orientují správně. Rozhoduje většina shodně orientovaných. Dá se (1) spoléhat na to, že věci rozumějí? Že chápou, čeho je v politice třeba a jak s věcí či problémem naložit?

Většina přece nesdílí vždy tu nejrozumnější myšlenku, ten nejrozumnější názor na věc: hnědý režim v Německu i rudý v Československu vzešly z výsledků svobodných voleb. — Máme se tedy (2) smířit s tím, že většina, která rozhodla, mohla být většinou zmanipulovaných — a ta že nemusí rozhodnout nejlíp? Nebo lze (3) chápat demokracii jako prostředí zodpovědného hledání pravdy v prostředí diskursu nebo hlasování, kdy každý občan rozhoduje sám za sebe.

Je to spíš hledání zodpovědnosti než pravdy: rozumné hledání, charakterizující každý zodpovědný občanský postoj. Habermas precizuje: „Také subjekty schopné řeči a jednání nazýváme racionálními, ale rovněž respektování stávajících norem nebo upřímné dávání najevo vlastních přání a citů i nálad.“ Roli, kterou v tom sehrává Velké Vyprávění, nelze přehlédnout: občanskému postoji předchází.