„Znakem racionality jsou jistě odůvodněná tvrzení i účinná jednání.“ Jürgen Habermas

I.

Kapitalismus v dnešním podání funguje jen proto, že si nerozumí a nechce rozumět: stát organizuje obrovské penězotoky a rozhoduje, kterým privátním mlýnům je pustí do vantrok. Politologové přiznávají, že politickým stranám už se skoro podařil únos státu. Někdo tomu tleská, jiní to nenávidí; jedni pochybují o kapitalismu a mluví o revoluci i o tom, čím kapitalismus nahradit. Druzí věří v možnost napravení kapitalismu.

Jedni jako druzí uvažují o systémech, méně však o občanech. Při tom jakýkoli vývoj, jakákoli změna bude (jako jejich dílo) na lidech závislá; na lidech, kteří jsou tímto systémem z větší části drceni. Na těch přece závisí život občanské společnosti, dění ve veřejném prostoru, tedy koneckonců veškerý politický život. Uvažovat o svobodných občanech a politice lze jen za předpokladu, že se řídí rozumem. Kdyby se neřídilo, museli bychom se jen strachovat, bát se a zoufat si: veřejnost by nahradila zmanipulovaná „pochodující bezhlavost“ (K. Kosík), politiku manipulace (arogance moci je jedním ze způsobů manipulace: nakládání s „lidským faktorem“).

Politika však svým založením a svou povahou není manipulací, je pravým opakem: „tvořivou mocí zakladatelskou“, která „stojí v počátcích Obce“. (Karel Kosík) Máme pochybovat o „pospolitosti svobodných lidí“ jen proto, že politika je nemocná, znetvořená v pouhou technologii moci? Máme se ptát s G. Abelem: „Je myšlenka demokracie racionální, přijatelná?“

Co mohou filosofické úvahy říct užitečného o politice? Mohou přinejmenším ukázat, jak se orientuje občan, tedy také politik, v politice? To je otázka politická, a povýtce i filosofická. Ptá se po našem bytí ve světě, jak se v něm orientujeme, „co chápeme a čemu rozumíme, jsme-li orientovaní nebo, jak se lidově říká, ´když jsme v obraze´“.

„Být v obraze“ je výstižný obrat či obraz; už Kant upozornil, že mnohé z našich pojmů (ty velmi vzletné a obecné) směřují velmi vysoko nad smyslově uchopitelné a vzdalují se mu — přesto jim nějak rozumíme a dokážeme se jimi řídit, a to jen díky tomu, že na nich ulpívají „obrazné představy“. Jen díky tomu se v nich orientujeme: orientujeme se v myšlení. Pomáhají nám v tom příklady, smyslově vnímatelné „obrazné představy“, Kantovy „bildliche Vorstellungen“. V jejich rámci pak — a jen v něm — nalézají i ty nejobecnější pojmy uplatnění, i to vzletné a „pouze“ pomyslné, inteligibilní.

II.

Orientovat se v myšlení předpokládá nejen rozlišování druhých, uznávání jejich postojů, respekt k tomu, že oni to mohou vidět jinak. Orientovat se v myšlení předpokládá také sílu myšlení „zůstávat neustále svobodný vůči svým vlastním myšlenkám“. (J. Simon) To otevírá nečekaný pohled na občanské společenství i postavení individuality, jedince v něm — i v politicky relevantních strukturách.

Doba klade důraz na svobodu myšlení: individualizované procesy orientace — v myšlení, světě, politice. Myšlení je vždy konkrétní, utvářené vždy v reálné konkrétní situaci a je záležitostí konkrétního jedince.

Proč je třeba respektovat individuální odlišnost myšlení? Protože je vždy rozvíjením toho, jak rozumím konkrétní situaci, jak si ji otevírám, předvádím; protože „obraz, který se nám samým jeví jako ´lepší´, je pořád naším obrazem, a není tedy žádným ´čistým´, všeobecně orientujícím myšlením; J. Simon odůvodňuje, že každý myslí koneckonců za sebe. Není „čistého myšlení, myšlení je vždy osobní!“ — Smysl demokracie pak spočívá v tom, že respektuje individualizované vidění světa a rozumění „věcem veřejnosti“ a dovoluje zmapovat, jak je ta či ona část veřejnosti hodnotí a chce.