Aby společný svět nepřestal být tématem

Zdeněk Vyšohlíd

Každý občan je víc než jen konzument. Přihlíží svému světu, ujasňuje si, co se v něm děje, a vykládá si, co to znamená. Dovozuje si, co k tomu má a chce říct. A cítí, zda je tak šťasten, nebo nešťasten — a uvědomuje si, že má nárok být poeticky.

I. Nesrovnalosti

Leccos v textu Václava Bělohradského o „praktické filosofii Tomáše Sedláčka“ a „chybějící maltě“ (Právo, Salon, 4.8.2011) mi „nejde dohromady", nebo mi to nedává souvislost. Nebo s tím nemohu souhlasit, např. když (1) tvrdí, že „v Evropě nikdy nezvítězila žádná zásada, žádná idea, žádná skupina“. Naopak! Evropa je přece založena tradováním — a tedy vítězením idejí (jako myšlenek) Anaximandrova apeiron, pythagorejského čísla, Hérakleitova logu. Tak se založila filosofie, aby provázela evropskou vzdělanost až po dnešní dny. Od Platóna po Hegela (nejen) se vše „děje ve jménu idejí, resp. pravdy jako adekvace „pojmu a objektivity“.

Celý novověk je zároveň zbožňováním (náboženstvím?) idejí Descartesových, jeho subjektivismu a bezděčně, nevědomky také ideje Boha, totiž uctíváním jednoho řádu v přírodě platného; idea Boha má, jak známo, „nejvíce objektivní reality“, také Kant se v tomto smyslu na některých místech vyjadřuje.

Evropa je tradice — a sebevědomí má dějiny a je dějinné, jak říká Kojéve, snad lépe než Hegel. O pragmatickém jednání psal Kant — a mnozí další po něm. Cožpak to není vítězné tažení ideje světem?

Dá se (2) říci, že rovnováha různého byla důvodem našeho historického úspěchu“? Fašismy, komunismus i buržoasní demokracie byly ve XX. stol. občas v rovnováze — pohříchu nejvíc asi v okamžicích nejhlubší krize na evropských bojištích, kdy se nevědělo, kam, na čí stranu se vítězné „štěstí“ překulí. A studená válka nebyla nakonec obdobím vyvážené a chladné tolerance?

Co je však (3) nejvážnější: Společný svět přestal být tématem. Když mluvíme o společném světě, máme vždy na mysli život jako sdílenou hodnotu. Hegel filosofuje o životě pojmu; Nietzsche precizuje pojem života; oba se vypořádávají s tradicí filosofického myšlení, tzn. evropského myšlení. (T. Borsche) Rovněž tradice, je-li tématem, je čímsi živým a životaschopným: sdílenou hodnotou.

Nepleťme si tradici se skanzenem. Tradice ožívá spory, ba proměnlivostí. Je plna napětí a tvůrčí síly. Žije jaksi „ze sebe“ — kdežto skanzen přežívá jen z vůle úřadů jako ukázka toho, co máme za sebou a co se nevrátí.

×
Diskuse
KL
Jsem rovněž přesvědčen, že "filosofie nic neslepí, ani nelepí", protože "svět není utříděným skladem věcí, ale dynamickou stavbou smyslu, stavebním (budovatelským) děním". V důsledku jisté myšlenkové nedůslednosti pak může V. Bělohradský, rozumím-li mu správně, vyjádřit souhlas s následujícím "návodem" T. Sedláčka: "Jsme natolik bohatí a silní, že nemáme vnějších omezení...musíme se ovládat sami, bez jakéhokoli vnějšího materiálního, politického, či etického příkazu." Jsem dokonce na pochybách, zda je tohle myšleno vážně, bez skrytých úmyslů (T. Sedláček je členem NERV, která "ekonomiku dobra" zrovna příliš nereprezentuje). A pokud ano, tak se nápravy ("lepidla") asi nikdy nedočkáme. Ale zní to hezky a intelektuálně. A také kýčovitě.