První z nich měla formu spíše přednášky, v níž členové Mietshäusersyndikat předávali své zkušenosti s budováním komunitního bydlení v Německu. Následovala diskuze o situaci v ČR a možných východiscích. Pro velký počet panelistů ovšem spíše než návrh řešení přinášela mozaiku možných přístupů.

Mietshäusersyndikat

Mietshäusersyndikat si klade za cíl postupně vyvazovat domy z trhu s bydlením. Díky vlastnické struktuře musí jednou získaný dům už navždy sloužit jako prostor s nižším než tržním nájemným. Formálně se o jedná o společnost s ručením omezeným, přičemž právo zúčastnit se valné hromady a hlasovat mají všichni obyvatelé domů zúčastněných v projektu.

Jednotlivé domy jsou vlastněny zvláštními firmami, ve kterých mají rovný podíl obyvatelé a zastřešující syndikát. O využití prostorů v domě, o stanovách, i o všech ostatních důležitých věcech rozhodují obyvatelé sami. Syndikát si pouze nechává právo veta, aby zabránil prodeji, či jiné komercionalizaci domu.

Tato vlastnická struktura má ještě jednu zásadní výhodu: pokud se obyvatelé dostanou do příliš velkých finančních problémů, než aby jim syndikát mohl pomoci (což se ovšem za sedmnáct let jeho existence stalo pouze jednou), tak jsou dopady na jednotlivce minimalizovány.

Peníze na zakoupení a opravy domu si musí budoucí obyvatelé sehnat sami; syndikát na začátek poskytne pouze 12 400 euro, tedy polovinu částky nutné pro založení GmbH (s.r.o.). Poskytne však také nízkoúročené úvěry, později je možné na valných hromadách získat přebytečné prostředky z jiných domů (každý dům na ní má právo veta) a hlavně syndikát pomáhá při vyjednávaní s bankami. Díky jeho dobrému jménu a existenci etických bank lze získat půjčky poměrně výhodně .

Nájmy jsou stanoveny tak, aby se z nich zaplatila údržba a dluhová služba. Postupem času však neklesají, vybrané prostředky se využívají pro rozjezd nových domů nebo kulturních center v nich. V zúčastněných domech tak vznikají knihovny, kina, výstavy nebo třeba sportoviště. Obecně platí, že nájem nesmí být vyšší než osmdesát procent nájmu v oblasti obyklém.

V současnosti je v syndikátu zapojeno na 66 domů a dalších 23 iniciativ zabývajících se bydlením a veřejným prostranstvím. Po sladění případných právních rozdílů by byla možná spolupráce i s projekty z České republiky.

Situace v ČR

V druhé diskuzi vystoupili Tomáš Havlín z Nového prostoru, Jozef Miker z o.s. Konexe, Kumar Vishwanathan z S.O.S. Přednádraží a z Vzájemného soužití, Štěpán Ripka z Centra pro společenské otázky a Anna Dunčeková z Českého západu.

O situaci romské komunity toho už bylo napsáno mnoho, zmiňme se tedy jen o informacích nových a navrhovaných řešeních.

První informace se týká těch, kteří již přišli i o to nejnuznější bydlení. Jak uvedl Tomáš Havlín, bezdomovců stále přibývá. Přibylo jich ovšem tolik (a natolik postoupila privatizace veřejného prostoru), že již nemají kde prodávat časopis Nový prostor. Situace v některých městech je tak špatná, že se již nedostává ani ubytoven. Dnes je tedy problematické sehnat si i bydlení takto neúplné.

V zásadě panovala shoda na nutnosti přijetí zákona o sociálním bydlení a o nutnosti zpřísnit podmínky pro majitele, kteří se o své nemovitosti řádně nestarají. Stejně tak byl kladen důraz na rozvoj družstevního bydlení.

S ohledem na sociální bydlení je důležitá připomínka Kumara Vishwanathana: nyní je nanejvýš nutné tlačit na vládu, protože nyní se vyjednávají podmínky čerpání prostředků ze strukturálních fondů EU. Ačkoliv Vladimír Špidla v minulosti prosadil, že je z nich možné čerpat prostředky na bydlení, Česká republika toho dosud nevyužila.

Diskutující si samozřejmě byli po celou dobu vědomi, že se neřeší „jen“ romský problém, nýbrž problém, který bude stále ve větší míře postihovat stále širší vrstvy obyvatelstva. Nejlépe to na závěr shrnul Jozef Miker: „Naše vláda zkouší na Romech, co vydrží lidé z majority. Pak přijdou na řadu oni.“