Václav Klaus se nebude zodpovídat z údajné velezrady. Rozhodl o tom Ústavní soud, který ve středu při uzavřené poradě pléna řízení o žalobě podané Senátem zastavil. Horní komora se žalobou doručenou Ústavnímu soudu na začátku března letošního roku domáhala, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že se prezident republiky žalovanými skutky dopustil velezrady.

Konkrétně se jednalo o skupinu pěti skutků, které měly zakládat deliktní jednání prezidenta republiky. Prvním bylo Klausovo nedovršení ratifikace Rozhodnutí Evropské rady, kterým se mění čl. 136 Smlouvy o fungování EU, pokud jde o mechanismus stability v eurozóně, s jehož ratifikací vyslovily souhlas obě komory Parlamentu.

Dále Klausovi Senát vytýkal nečinnost při obsazování postupně uvolňovaných míst soudců Ústavního soudu, vyhlášení aboliční části amnestie či nerespektování soudního rozhodnutí ve věci návrhu na jmenování někdejšího justičního čekatele Petra Langera. Nakonec Senát prezidentovi vytýkal nečinnost při ratifikaci Dodatkového protokolu k Evropské sociální chartě.

Plénum Ústavního soudu v usnesení vyšlo primárně z účelu žaloby a tohoto řízení a upřednostnilo jejich kvazitrestní povahu. Podle Ústavního soudu jde o instituty, které se týkají odpovědnosti prezidenta za ústavní delikt. Účelem tohoto typu řízení není podávat žalobci výklad objektivního ústavního práva, ale toliko rozhodnout o tom, zda se prezident dopustil či nedopustil deliktního jednání, které dosahuje intenzity velezrady.

Podle generálního sekretáře Ústavního soudu Ivo Pospíšila bylo navíc primárním účelem zbavit prezidenta úřadu, aby nemohl nadále poškozovat či ohrožovat zájmy státu. „V situaci, kdy již daná osoba není v této ústavní funkci, tento hlavní smysl řízení nepřichází do úvahy,“ vysvětlil důvody rozhodnutí soudu Pospíšil.

S ohledem na kvazitrestní charakter tohoto řízení pak Ústavní soud vyložil též ta ustanovení zákona o Ústavním soudu, která upravovala s účinností do 7. 3. 2013 povinnost Ústavního soudu zastavit řízení o žalobě, respektive vyložil vztah mezi předchozí právní úpravou, která ukládala Ústavnímu soudu povinnost pokračovat v řízení pouze v případě abdikace prezidenta v průběhu řízení, a úpravou novou, účinnou od 8. 3. 2013, která doplnila toto ustanovení o příkaz pokračovat v řízení i po uplynutí funkčního období.

Ústavní soud uvedl, že s ohledem na povahu řízení je třeba použít to pravidlo, které je pro žalovaného příznivější, jímž je nepochybně právní úprava předchozí. Absenci výslovně stanoveného pravidla v zákoně o Ústavním soudu ve znění do 7. 3. 2013 označil za mezeru v právu, kterou je třeba vyplnit cestou analogie, ovšem analogie ve prospěch žalovaného.

Takovým analogickým ustanovením, které výslovně v předchozí právní úpravě řešilo zastavení řízení, bylo podle Ústavního soudu ustanovení, které se rovněž týká situace, kdy prezident — zde v důsledku v důsledku smrti - již funkci nezastává.

Ústavní soud dále dovodil, že možnost, aby řízení o ústavní žalobě pokračovalo po skončení prezidentského úřadu je obecně vyloučena, a případné výjimky musí být explicitně stanoveny zákonem. Zatímco předchozí znění zákona připouštělo tuto výjimku toliko pro případ abdikace prezidenta, teprve nová právní úprava rozšířila tuto výjimku i na případ zániku funkce uplynutím funkčního období.

Z těchto všech důvodů neshledal Ústavní soud prostor pro možnost pokračovat v řízení po uplynutí funkčního období bývalého prezidenta, a řízení proto zastavil.