Vcelku radostná atmosféra před prvním kolem prezidentské volby, v níž jednotlivé tábory často i sympatickými prostředky vedly kampaně pro své kandidáty a celá společnost ožila politickými debatami, je zapomenuta. Brutálně konfrontační atmosféra, v níž poblouznění voliči Karla Schwarzenberga častují nenávistí zaryté voliče Miloše Zemana — a naopak; a obě skupiny svorně stíhají militantním opovržením nevoliče, po sobě zanechá hořkost, kterou dost možná budeme v ovzduší cítit ještě dlouho.

Zatímco po prvním kole Mladá fronta Dnes jásala „Češi umí volit“ v málo skrývané euforii z nečekaně znamenitého výsledku Karla Schwarzenberga, jež se přelila i do kursů sázkových kanceláří, které v první chvíli předsedu TOP 09 favorizovaly, během dvou týdnů, v nichž se celek společnosti musel vyrovnat s tím, že stojí právě před takovýmto zkrušujícím dilematem, se nálada obrátila.

Oba muži se střetli. Nikdo ničím zvláště nepřekvapil, jen Schwarzenberg úplně zbytečně urazil památku Edvarda Beneše, Masarykova nástupce a státníka evropského formátu, jemuž ani jeden z obou současných uchazečů nesáhá ani do půli holení. A je obrázkem strašlivého úpadku české veřejné debaty, jestliže Schwarzenbergovi nikdo dosud nepřipomněl, že podle jakýchkoli měřítek uplatnitelných na Beneše by ovšem do Haagu musel i Churchill, de Gaulle a velká část poválečných amerických prezidentů.

Mohlo se také stát, že prázdnou bublinu Schwarzenbergovy kampaně nafouknutou před prvním kolem, prostě nebylo možné tak dlouho udržovat a jednoduše začala upouštět vzduch. A tak se podle všeho naplňují původní předpoklady: favoritem i podle sázkových kurzů je nyní Zeman.

Dlouhou dobu se zdála být prezidentská volba dávno rozhodnutá předem. Počítalo se, že ve druhém kole proti sobě stanou Jan Fischer a Miloš Zeman, a počítalo se, že bezbarvý a málokoho vyloženě iritující Fischer, právě kvůli těmto svým vlastnostem v druhém kole Zemana porazí.

Co čert nechtěl, ale co dost možná taky spískal, fascinující, ryze marketingová a jakýkoli smysluplný základ postrádající kampaň ve prospěch Karla Schwarzenberga původní plány zmařila. To, že Fischer navzdory všem mediálním mágům a milionům na kampaň prohrál, je samo o sobě dobrá zpráva — ovšem pokud jde o výsledky prvního kola, dost možná také jediná. Ve druhém kole nás čeká ještě jedna obdobná, ale bohužel pouze jedna.

Tak stojíme před volbou mezi dvěma kandidáty, kteří, jak se ukázalo, svorně v klamné představě o vlastní neodolatelnosti vypouštějí šovinistické plky, což by je v trošku evropštější zemi vylučovalo ze slušné společnosti, natožpak z možnosti kandidovat do důležité reprezentativní funkce. Druhý shodný rys obou uchazečů: nejpádnější argumenty pro volbu jednoho či druhého zpravidla přinášejí sympatizanti jeho protivníka.

Vystupování různých vypečených členů ČSSD na podporu Miloše Zemana, kteří v době, kdy mohli podpořit svého vlastního kandidáta, nehnuli prstem, či fanfarónská hysterie Václava Klause a jeho rodiny jsou nejlákavější pozvánkou k volbě Schwarzenberga.

Naopak trapně patetická mobilizace všeho druhu přehlížející všechno zlo, které má Schwarzenberg jako předseda TOP 09 na svědomí, či zvláště nechutný, bezděčnou — a o to komičtější — švejkovskou devótností k habsburskému impériu zavánějící kult „knížepána“, musely v každém jen trošku sociálně a republikánsky cítícím člověku vzbouzet nutkání jít přece jenom volit Zemana.

V přemýšlení o obou zlech lidem mohla zatemňovat mysl kromě absurdně vyostřené kampaně (například dilema, před nímž jsme stáli v roce 2010, bylo daleko závažnější) i pozornost zbytečně přesmíru upíraná k minulosti obou kandidátů. Ta je ovšem podstatná pouze potud, pokud z ní lze předvídat, jak si budou počínat v úřadě prezidenta; jinak řečeno, praktické důsledky volby jsou mnohem důležitější nežli takzvaná opoziční smlouva či takzvané církevní restituce.

Bohužel i důsledky obou voleb jsou těžko předvídatelné, protože v obou případech je na místě obava, že oba kandidáti budou zásadně ovlivňováni dalšími osobami. V případě Zemana je třeba počítat s tím, že na Hradě si uchovají závažný vliv zájmové skupiny spojené s Klausem a podstatný vliv bude uplatňovat také temné předivo Šloufových kumpánů. V případě Schwarzenberga je bohužel na místě rovněž skepse — nutnost počítat s tím, že také roli prezidenta bude vykonávat konformně s ohavnou politikou stávající vlády.

Jako závažný argument se udává, že Zeman bude rozkládat levici, bude jí škodit. Jenomže levice, která by se nedokázala vypořádat s xenofóbním šovinistickým narcisem na Hradě, nedokáže ani dostatečně energicky napravovat škody napáchané Nečasovou a Schwarzenbergovou vládou. Zvládnutí Zemana na Hradě je přitom menším úkolem nežli náprava škod, které dnešní vláda páchá.

A tak člověk, který přemýšlí, jak rozpoznat z obou nabízených zel to menší, stojí-li na jedné straně xenofóbní, nenávistný, s Klausem spřažený, vazbami k podsvětí zatížený, patrně z Ruska financovaný, samolibý neurvalec, zatímco na druhé straně stojí s Kalouskem spřažený ministr vlády, která zde zavádí sociální apartheid a odírá společnost v zájmu velkokapitálu a církví, nechá si říkat kníže a o prezidentu Benešovi plácá revizionistické nesmysly, může být po dvou týdnech ještě méně moudrý, než byl na jejich počátku.

Takový člověk má ovšem možností stále ještě celkem pět. Může se rozhodnout pro nějakou exaktní metodu výpočtu menšího zla a na jejím základě pak volit jednoho či volit druhého. Může také přijít do volební místnosti a vhodit neplatný hlas. Vzhledem k tomu, že je to gesto, které pravděpodobně nikdo nezaznamená a nic se jím nezmění, takže akce má smysl zhruba jako demonstrace v koupelně, doporučuje se při takovém nutkání spíše čtvrtá možnost: vůbec k volbám nejít a čas využít jakkoli jinak.

Zbývá ale ještě možnost pátá. Člověku se nechce volit mezi dvěma druhy hanby a snad nikdo se nechlubí tím, že udělal něco, zač se v hloubi duše stydí. Může tedy prostě vybrat ze všech předcházejících čtyř možností tu, za níž se bude stydět ze všeho nejméně, nenápadně ji provést — a nechat si to pro sebe.

Tajná volba byla původně zaváděna, aby chránila svobodu hlasování před tlakem zaměstnavatelů, rodinných příslušníků či jinou formální autoritou vybavených osob, ale zde plní odlišný účel: pokud je pro vás, jako například pro mě důležité, aby nikdo nemohl říci, že člověk, který se ujímá úřadu prezidenta, ho vykonává i vaším jménem; pokud si nakonec mezi oběma velkými zly dokážete vybrat to menší, nikomu to, koho jste volili, přece nikdy nemusíte povědět.

Ve volbě prezidenta mezi těmito dvěma konkrétními kandidáty se jedná o mnohem méně, než by odpovídalo do krajnosti vybičovaným emocím. Je třeba bránit se tříštění sil a naopak spojovat vše, co se spojovat dá, k zásadnějším střetům o povahu českých zemí, které nás čekají, ať dopadnou prezidentské volby jakkoli. Už čtrnáct dní přece víme, že jejich vítěz naším spojencem zpravidla bývat nebude.