Zvolení prezidentem nemá a ani nemůže být odměnou za minulé zásluhy. Ty se oceňují vyznamenáním, vážností, hromádkou vzpomínkových knih a také úctou, a to vůbec není málo. Minulost ale svůj význam má, je vlastně souborem referencí o kandidátovi, máme vědět, jak se kdy zachoval, co pro něj bylo v minulosti důležité, zda hájil úctyhodné hodnoty i v obtížných situacích, zda neselhal pod tíhou okolností nebo tím, že by si vybral vlastní prospěch před prospěchem obecným nebo před vyznávanými hodnotami.

Mezi současnými kandidáty jsou lidé, které prostě jen tak napadlo, že by mohli kandidovat. V jejich prospěch nesvědčí jejich životní příběh, není za nimi žádná veřejná stopa a jejich postoje jsou naprosto náhodné. Takoví ve skutečnosti nekandidují na prezidenta, nýbrž na veřejně známou osobu, případně se pokusí svá procenta zbloudilých voličů zobchodovat ve druhém kole s některým z postupujících kandidátů za matný příslib kdoví čeho.

Jiní mezi kandidáty mají sice více nebo méně výraznou minulost, ale žádnou budoucnost. Jejich představa budoucnosti je vlastně jen jakýmsi přeložením vlastní nekriticky vnímané minulosti do prostoru před sebe. Takoví lidé jsou obětí chválení, kterého se jim v jejich okolí dostávalo. Svět vnímají jako rozšířenou verzi svého okolí, proto i budoucnost je pro ně jen rozšířenou verzí minulosti.

Ostatních už je jen málo. Antonín Novotný je pohledný muž, který se určitě pořádně zamyslel, a dospěl nakonec k závěru, že by tím prezidentem být mohl. Má skoro všechno, podporu, peníze, kvalitní tým, dobrý oblek, ale něco mu přece jen chybí. Názory. Nemá žádné. Neměl je nikdy a proto je nebude mít ani v budoucnu.

Ten druhý mu není podobný skoro v ničem — není to fešák, o peníze se nestará, protože se jiní starají za něj, oblek snad má, ale ani to příliš nevnímá. Názorů má naopak docela dost. Jsou jednoduché a rázné. Neomylně pozná, kdo je hlupák. Na sebe samého má velké štěstí, protože hlupákem je pro něj skoro každý.

Stojatý svět plný předsudků a myšlenkových bloků, vlastně mu je všechno už dávno jasné. Podezřelí mu jsou jiní, podezřelí mu jsou mladí, podezřelí mu jsou cizí. Všechno složité a neřešitelné je připraven vyřešit rázně a jasně. Alespoň to říká, ale z jeho dob také víme, jak to obvykle dopadalo.

A je tu i pár kandidátů, kteří představují možnost opravdové změny. Oba jsou úctyhodní a oba se od ostatních značně liší. Doufejme, že někdy v budoucnu se potenciál této změny skutečně sečte, tentokrát má ale šanci jen jeden z nich.

Myšlenkový svět Jiřího Dienstbiera je moderní, současný a perspektivní. Je velmi vzdělaný, přičemž vzděláním nemyslím zdaleka jen absolvované školy. Názory má jasné a promyšlené hlouběji a důkladněji, než je v kraji zvykem. Narušuje jimi zavedené pořádky. Je to odvážný muž, nebojí se žádného střetu.

Je mladý, říkají o něm, jako kdyby to byla vada charakteru. Podobnou vadu měl právě Kennedy, když porazil Nixona, tedy stejný věk. A také Kwasniewski, když zvítězil nad Walesou. Ale věk je opravdu jen vnější znak. To, o co jde, je potenciál změny.

Není to muž bez minulosti. Podílel se velmi aktivně na činnosti jádra studentského hnutí, které bylo jedním z proudů, z nichž vžešly změny v listopadu 1989. Od června 1990 do června 1992 byl poslancem Federálního shromáždění. Vystudoval potom práva, pracoval jako advokát, byl předsedou Mladých liberálů, politický vývoj i jeho osobní vývoj ho přivedly k sociálním demokratům.

Pracoval v komunální politice, mezitím se vzdělával a pracoval na sobě. Zná svět, trochu cestoval, ví, jak je na tom veřejná správa i politika v různých jiných zemích. Na tom, že se v této zemi poměry zhoršovaly, se nepodílel a nenese za současný stav věcí veřejných odpovědnost, aniž by se ovšem své odpovědnosti do budoucna vyhýbal.

A teď ten potenciál změny: Nabízí budoucnost bez zátěže myšlenkových stereotypů, které se tu v posledních dvaceti letech vyvinuly. Ostatně i proto požádal o podporu komunistické voliče. Ne proto, že by chtěl vracet historii pětadvacet let zpátky, nýbrž proto, že musíme směřovat do budoucnosti a ne se nechat jako společnost rozdělovat — jeden volič, jeden hlas, to je demokracie.

Navrhuje jasné změny v oblastech, které naši společnost nejvíce rozdělují a které zakládají největší sociální rizika do budoucnosti — zásadní změny ve výkonu exekucí, spravedlivé zdravotnictví, které bude nejen pro bohaté, přiměřenou míru sociálního zajištění pro ty, kteří prostě mají někdy v životě méně štěstí.

I ti, kteří jsou dnes vysmátí, mohou mít zítra méně štěstí. Má vizi společnosti, která bude citlivá k chudým a uznalá k ostatním. No řekněte, čekali byste podobné teze od typického advokáta?

Jiří Dienstbier ví, že každý úspěch, každý posun něco stojí. Že je  potřeba se osobně nasadit a jít do střetu, který nezaručuje ani úspěch, ani jasný výsledek. A že stojí za to hodnoty prosazovat a usilovat o ně ve veřejném prostoru.

Říkají, že těží z pověsti svého otce. No dobrá, představme si, že by nosil jiné příjmení. Byl by to nezajímavý tucťák? Jistěže nebyl.

Není to žádný tuctový muž. S mimopražskými si rozumí tak, že by snad člověk ani nemohl předpokládat, že prožil většinu života na jednom kilometru čtverečním Prahy 2. Jeho životní a intelektuální zkušenost totiž značně přesahuje popisné prvky jeho životního příběhu. Zkuste jej popsat jako Pražáka, advokáta, včelaře, komunálního politika, senátora, ale jen skrze tyto pojmy se k Jiřímu Dienstbierovi nedoberete.

Jeho osobní a politický talent tkví ve schopnosti mít vize a pokoušet se je i za cenu střetů uskutečňovat. Tato strategie plodí i nepřátele a protivníky, proto jich nemá málo.

A na závěr ještě jedna zdánlivá drobnost: Jiří Dienstbier má řeč po biblicku jasnou, chce-li říct ano, řekne ano. Je-li třeba říct ne, říká ne. Dokonce bych řekl, že v té dnešní směsi vaty, hnoje a všeznamenajících vytáček je to docela zázrak.

Jestliže se rozhodnete volit jako já, prospějete tím v důsledku nejvíce sami sobě. Protože vize Jiřího Dienstbiera jsou příslibem změny, o které cítíme, že by měla přijít.