Prezidentské volby jsou za dveřmi. Můžeme si o nich myslet cokoli, například, že „přímo“ nevolíme ani omylem, či že se jedná o „mnoho povyku“. Nemyslím si ovšem, že pro nic. Jistě, argument, že tyto volby odvádějí pozornost od důležitějších problémů, má svou pravdu, ale ne úplnou. Osobně tyto volby považuji za velmi důležité, a to proto, že zde vnímám zásadní kvalitativní rozdíly mezi kandidáty. S výrokem, „ať tam bude Pavel nebo Šavel, je to prašť jako udeř“, nesouhlasím. Vidím zásadní rozdíl v tom, jestli bude na Hradě Jiří Dienstbier, Jana Bobošíková, či Karel Schwarezenberg — a mohl bych pokračovat.

Bohužel, prezidentská volba není spojená s nástrojem odvolatelnosti prezidenta pro případ, že se bude chovat protiústavně či v rozporu s tím, na základě čeho ho občané volili. Absenci tohoto nástroje neustále zneužívá současný prezident Klaus.

Přesto si každý můžeme udělat jistý seznam faktorů, které jsou pro nás při volbě hlavy státu důležité. Za sebe mám naprosto jasno v tom, jakého prezidenta chci, a jak si svého prezidenta nepředstavuji.

Můj prezident by měl být člověk odvážný, který je schopen pro své postoje rezignovat na svou kariéru, člověk konzistentní ve svých postojích, zastánce demokratických hodnot, zastánce sociálního státu, člověk neúplatný, hledající základ, na kterém bude projekt Evropské unie udržitelný, člověk, který dokáže vzdorovat touhám mocenských kruhů po rozpoutání válek, člověk, který nikoho neškatulkuje a který hájí práva všech občanů bez rozdílu. Který si uvědomuje potřebu průniku sociálního a ekologického hlediska v řešení problémů naší společnosti. Jemuž dochází, že současné stadium kapitalismu s sebou nese problém odklonu od demokracie a sociálního státu - a že je potřeba posílit práva občanů, kteří jsou čím dál více frustrováni mocenskou zvůlí autorit.

A jakého člověka za prezidenta v žádném případě nechci? Někoho, kdo se snaží za každou cenu zmařit projekt Evropské unie, někoho, kdo inklinuje k autoritativním vzorcům vlády, dále pak člověka, jenž nedokáže zakrýt svou ambici stát se prezidentem, někoho, kdo byl v době normalizace v KSČ, někoho, kdo je spojen s krajně asociální, nekompetentní a krajně nedůvěryhodnou vládou Petra Nečase, v níž ministr Kalousek umí pohlídat přísun daní tak leda od důchodců, zato u bohatých elit zavírá obě oči, a díry v příjmech státního rozpočtu se nafukují. Někoho, kdo není schopen na svém ministerstvu zajistit, aby člověk vystupující proti korupci nebyl odstaven jako nežádoucí. Nechci za prezidenta někoho, kdo se nedokázal postavit projektům jako sKarta či podobě zákona o církevních restitucích. Někoho, kdo v životě uplácel, aby se domohl osobního prospěchu — to, že se k tomu veřejně přizná, nepovažuji za relevantní.

Mým prezidentem není též někdo, kdo nemá žádnou politickou zkušenost. Takový člověk je v mých očích na postu prezidenta republiky handicapován. Nebudu říkat, že někdo představuje změnu jen proto, že si slovo „změna“ vytetuje na čelo. Ne, takto snadné to není.

Padne-li jméno Jiří Dienstbier, objeví se hned hlasy, že nic nedokázal, v životě ani v politice, že za ním nic není, pouze jméno jeho otce — a že je to stranický kandidát. Ten že má představovat změnu?

Vskutku nic nedokázal? Je to právník, senátor, otec, jedna ze studentských postav roku 1989. Je to člověk, který se musel potýkat s tím, že kvůli politickým postojům rodičů to neměl v mládí a dospívání jednoduché. Poznal, co je to „odvrácená tvář slunce“. Neměl vše zadarmo — a musel na sobě pracovat. Mnoho dětí „slavných“ rodičů břímě této slávy neunesou a stanou se pouhým jejich stínem. To ale případ Jiřího Dienstbiera není. Je osobností sám za sebe. V politice pak dokázal zejména to, že se nedal zkorumpovat, nezradil (zatím) své ideály a snaží se prosazovat to, v co věří. A činí tak poměrně dlouho. Nežene se za jakoukoli funkcí. Toto nepovažuji v politice za málo. To je cenný a nadějný vklad. A chceme-li vidět nějaké konkrétní výsledky, volme ho. Dejme mu šanci. Jistě. Můžeme se mýlit, ale vcelku co ztratit již ani moc nemáme.

Nejvíce se mu vyčítá, že je spojen pupeční šňůrou s ČSSD. Věří sociálně demokratickým hodnotám -a tím se netají. Ale rozhodně není rozmazleným dítkem své silné strany. Není to tak dlouho, kdy vedení ČSSD o jiném kandidátovi než Švejnarovi nechtělo ani slyšet — a Fischera by, kdyby jim na nabídku kývl, bralo všemi deseti. Hlavně, že to nebude Zeman, ze kterého mají někteří představitelé ČSSD hrůzu až panickou — a ono je i pohodlnější, když to bude někdo, kdo nemá na jednu z nejsilnějších politických stran v zemi přímou vazbu.

Pamatuji se, co jsem cítil, když jsem psal následující výzvu: http://www.blisty.cz/art/61906.html

Byl jsem rád, když pak po čase (Švejnar kandidovat pod vlajkou ČSSD odmítl — a nakonec nekandidoval vůbec, a ani Fischer si barvu růže na dres nedal) vedení ČSSD se svým kandidátem přišlo — a je jím právě Jiří Dienstbier.

Patrně si část jeho strany přeje ve funkci prezidenta Miloše Zemana a část klidně Jana Fischera či Karla Schwarzenberga nebo i Vladimíra Franze, jenom aby měli klid a dožívali spokojeně ve svých funkcích. Dienstbier vidí různým frakcím ve straně do karet. Mnoha z nich nebude po vůli a nebude jim vonět. Už proto prosím všechny, kteří ještě rozhodnuti o svém kandidátovi nejsou, aby o Dienstbierovi popřemýšleli. Pokud jste přesvědčeni, že ČSSD by měla tvořit jiný program než TOP 09 či Bělobrádkovi lidovci — nebo se rovnou obejmout s Blažky, Drobily a Kuby, uvažujte o volbě Jiřího Dienstbiera.

Je to člověk, který má vizi Evropy sociální, který ví, že sociální stát není žádný přežitek, ale nutnost, nechceme-li autoritativní systém se zbídačenými středními vrstvami, které se budou více a více bouřit. Je to člověk, který vystupuje proti korupčnímu jednání, proti zneužívání politické moci, proti bezpráví všeho druhu včetně podoby zákona o církevních restitucích. Není to žádný prominentní synáček. Není to autoritář, populista ani prototyp diktátora. Je humanista a demokrat. A touží po stejných pravidlech pro všechny. Kdo čeká, že už měl snést modré z nebe, zapomíná, že politika není o jednotlivci. Je jedním z nás - a záleží na nás, zda ho přijmeme. Věřím, že něco pro nás udělat může, potřebuje ale vklad naší důvěry. Já držím palce, Jiří, a doufám, že druhé kolo voleb bude s Vaší účastí.