Antipeňás

Jiří Guth

Jiří Peňás se v sobotní Orientaci Lidových novin vyzpovídal ze svých rozpaků z tvorby současných českých spisovatelek, ale zřejmě nejen z nich. Tento článek z jeho textu bohatě cituje, málo ho chápe, trochu s ním polemizuje a principiálně ho odmítá.

S úryvky Peňásova textu jsem se od samého sobotního rána seznamoval na sociálních sítích. Mí přátelé i „přátelé“ obojího pohlaví, zčásti feministky a feministé v různých odstínech (politické) zeleně je obvykle doprovodili kritickými, štítivými nebo posměšnými komentáři. Nebral jsem je tak docela vážně, protože bez kontextu si sám tvořím názor jen těžko. Nu, po prostudování kontextu jsem jim musel dát zapravdu.

Peňásův postoj k ženám — ženským autorkám — mladým českým ženským autorkám (vybrat „nehodící se“ není snadné, viz dále) je v tom textu někdy blahosklonný, někdy spíš káravý nebo pohrdlivý, ale prakticky pokaždé kritický. Kulturní misogynie s liberálním nátěrem? Posuďte sami.

Už v titulku mluví o pavoučích ženách, neboť ženská autorka (která? kterákoliv?) „ze sebe souká své texty jako vlákno, jež vzápětí snove do elastických pavučin. Nepojmenovává skutečnost…“ Tato hlavní výhrada se dále objevuje hned v několika variacích a s různou měrou obecnosti:

  • česká beletrie by bez žen sice byla „pouhým torzem, prořídlým houfcem posledních mohykánů, pár klasiků ze spolku podivínů, kteří to ještě nevzdali, i když k tomu mají dost důvodů“. Ale! „To s ženami je to jiné. Ty píší, píší a píší… Píší proto, že to tak cítí.“
  • „Cit lze ´vycítit´ v důrazech, jež kladou na intuici, iracionalitu, na vnitřní instinktivní hlasy, které je vedou jako slepce bezpečně po úskalích vyprávění, jež se často podobá stezkám v labyrintu, ve kterých zabloudit a ztratit se neznamená nic výjimečného. Neboť ony to tak cítí. Cit je jejich maják, který jim svítí v tmách. Následují ho.“
  • Spisovatelky nezajímají otázky „proč se věci staly tak, jak se staly, a co z toho plyne. Z jejich pohledu se ani stát nemusely, protože kauzalitu u nich nahrazuje mystérium a magické vcítění se.“
  • „jejich psaní vlastně žádný vyšší, závazný a k tradici odkazující styl nemá, je intuitivní a neuspořádané“ 
  • „Kdybych hledal jednoho společného jmenovatele, tak je to nápadná vážnost a absence ironického odstupu, ba humoru, tedy jevu zřejmě velmi mužského a antiiluzivního, který by byl rušivým prvkem v jejich světě, do kterého smích jakoby nepatří."
  • „Tyto ženy nepíší něco, ale píší ´se´. Příkazem byť třeba podvědomým je vyjádřit prostřednictvím textu samy sebe. Psaní je pro ně nástrojem sebevyjádření a sebepoznání: muž tuto potřebu tak naléhavě necítí, nebo ji aspoň snaží nedávat zřetelně najevo, neboť je to poněkud ošemetná potřeba. Ženská autorka nerozumí tomu, proč by to činit neměla. Promlouvá z ní tušení, její bytí, její vlastní intuitivní energie…“
  • ženská autorka „Nepojmenovává skutečnost, ale matné, zato velmi sugestivní tušení o této skutečnosti. Nějak tak to je a pokud není, tak moje citová empatie mi říká, že na tom nezáleží. Jde o podstatnější věci než o skutečnost: o mé cítění a prožívání..."
  • „ideálním čtenářem je sama autorka, která jeho sepsáním provedla velkolepé solipsistické představení, kde sedí jediný divák, tedy ona sama.“
  • „v jejích knihách text roste, bobtná a vzniká jako plod nálad instinktů, mluvení, pudů a hnutí.“
  • „Literatura je primárně pro čtenáře, knihy se píší především proto, aby je někdo četl. U většiny knih našich mladých žen stály u zrodu jiné pohnutky. Není vyloučeno, že ani u mnoha mužů to není jiné. Ale ti pro to nemají omluvu.“

Nechme stranou, ale nikoliv nepovšimnuto, že autor jasnozřivě zná autorské pohnutky mladých žen. Hlavně ale: ženy na rozdíl od mužů tedy mají nějakou omluvu pro své emotivní a subjektivní psaní! Psaní nízké a nevydařené, vždyť jinak by žádnou omluvu nepotřebovalo, že. Nechci autorovi podsouvat, co sám nenapsal, ale já tomu vcelku jednoznačně rozumím tak, že ženy musíme omlouvat, protože jsou jaksi od přírody ustrojeny jinak. Nedokonale, takže k nim buďme shovívaví. „Ženu omlouváme, neboť je nejistá a slabá, okouzlená již od svého zrození,“ praví intrikán a podvodník Brighella v Lásky hře osudné bratří Čapků.

Brighella je hezká role, ale ani v nejmenším neodpovídá mému vlastnímu naturelu a hlavně zkušenosti. Možná jen mám štěstí na chytré a vtipné ženy — v tom případě přeju Jiřímu Peňásovi totéž.

Na poněkud tenkém ledě vztahu tvůrčího psaní a sexuální přitažlivosti se recenzent pohybuje se suverenitou, kterou by mu leckterý mačo mohl závidět: „při vší úctě k našim spisovatelkám — jejich psaní jejich sexuální přitažlivost nezvyšuje.“ A to má na mysli přinejmenším Petru Hůlovou, Petru Soukupovou, Markétu Pilátovou, Magdalenu Platzovou, Radku Denemarkovou, Janu Šrámkovou, Jakubu Katalpu, Františku Jirousovou, Marii Michlovou, Báru Gregorovou, Kateřinu Tučkovou, Bianku Bellovou a Hanu Andronikovou.

Přinejmenším, protože na mnoha místech není vůbec jasné, na koho Peňás svá tvrzení vztahuje. Tu uvádí konkrétní jednotlivé příklady, v některých pasážích píše víceméně jen o skupině (pojem generace nepoužívá, i když by se asi nabízel) mladých českých autorek a snad nejhorší jsou pasáže o ženách popř. autorkách obecně. A mimochodem, není druhý z vybraných citátů, ten o „´vycítění´ citu“, jakousi esencí stereotypů o ženách a ženském psaní?

Je přetěžké s Peňásem korektně polemizovat, protože v tomto článku štípe rafinovaně, zaobaleně. Obkládá to nejrůznějšími změkčeními a výhradami, znejasněními, přiznáními vlastní subjektivity a podobně. Také motá dohromady induktivní a deduktivní metodu. To někdy některé ženy také dělají, když bez zlé vůle označí příklad či ilustraci jako důkaz nějakého obecného tvrzení. Hnidopich může polemizovat, jako to dělají třeba pedagogičtí „ostrorepi“, místo aby ocenil srozumitelnost, názornost a přesvědčivost (a shodl se s autorkou na správném logickém kvantifikátoru).

V Peňásově zpovědi je také celý dlouhý — podle mě alibistický — odstavec, kde píše o relativizaci „prostého rozdělení mezi ženy a muže“. V jeho závěru ale tvrdí, že „z něčeho se vyjít musí. Tak tedy muži a ženy.“ Vždyť „většinou se to pozná hned“ a utrum. Peňás prostě „mnoho sofistikovaných teorií o ženském psaní a mnoho komplikovaných studií o proměnách genderových čili rodových rolí v literatuře a ve společnosti vůbec“ nepotřebuje. Zde i jinde by se proti němu dalo obrátit ostří jeho kousanců. Jeho vlastními slovy (která ale adresoval jedné z autorek resp. hrdinek): „Zatrnulo mi přitom, ale zcela jsem chápal, že nemůže jinak. Tak to cítí.“

Kdyby si Peňás nechal to cítění aspoň trochu zkomplikovat, doporučil bych mu nedávno vydanou sbírku esejů Stanislava Komárka Muž jako evoluční inovace? Není to tedy žádná „komplikovaná studie“, jen nepředsudečná zamyšlení bohatě podložená zkušenostmi a znalostmi přírodo- i společenskovědními. Ovšem s erudicí, odstupem a vyrovnaností, kterou u Peňáse velmi postrádám (trochu jako on u ženských autorek?). Z liberálních pozic lze mnoho Komárkových názorů vážně kritizovat, ale přesto mi pomáhá porozumět světu kolem —  a trochu i mně samému a mé ženě, abych pravdu řekl. Odmítám přitom kvality té knížky přisuzovat autorovu pohlaví.

Korektní polemiku ztěžují i různé, nezřídka kultivované až sofistikované protimluvy. Jiří Peňás přece není primitivní konzervativec a přitom prý bylo vyvrcholení maskulinního diktátu „ku prospěchu obou pohlaví, čtenářů a literatury“… Ostatně o tom, jestli je zrovna Bohumil Hrabal „machisticky stylizovaný autor chlapského typu“, by se dalo s úspěchem pochybovat.

V naší postmoderní době je možné ledacos. Možná jsem nepochopil, že Peňásova zpověď je vlastně pokusem o samovztažný systém — autor si sám dal zadání napsat o ženských autorkách tak, jak podle jeho představy či chápání (pocitu?!) ženy píší. Anebo to měla být jen intelektuální provokace nebo ironické vtipkování. Jiří Peňás je přeci muž.

    Diskuse (13 příspěvků)
    Jiří Guth, ekolog
    December 5, 2012 v 12.40
    Alena Zemančíková v jednom ze svých sloupků, který s tímto komentářem opravdu velice úzce souvisí:
    "Musím ale myslet i na to, že Irena Obermannová „provedla“ něco, co se v literatuře děje zcela běžně, jen to většinou dělají muži. Prostě se se svým milostným traumatem (ať už byl vztah reálně dovršený nebo ne, to je přece úplně jedno) vypořádala psaním."
    Eva Hájková, penzistka
    December 5, 2012 v 18.20
    Proč ženy píší a bude to někdo číst?
    Člověka v první chvíli napadne, že psát, co nikdo nečte, je plýtvání energií, ale třeba jim to nevadí, protože jí mají dost. Omlouvám se všem, že zde zase uvedu podobenství z Bible, ale nemohu za to, že mě pořád napadají. Možná se tím taky s něčím vypořádávám :-)
    „Vyšel rozsévač rozsívat. Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je. Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi. Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla. Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je. A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet.“ (Mt 13,3-8)
    JK
    Jan Konvalinka, biochemik
    December 5, 2012 v 22.22
    Díky
    Chtěl bych panu Guthovi poděkovat za obsáhlé citáty z brilantního textu Jiřího Peňáse. V šedi ideologicky předpojatých a jazykově tupých článků v Deníku Referendum působí jako zurčení horského potůčku. Skvělé.
    Jan Kopecký, sociolog
    December 6, 2012 v 7.35
    Janu Konvalinkovi - neděkujte...
    "Jan Konvalinka - biochemik
    Díky Středa, 5.Prosince 2012, 22:22:47
    Chtěl bych panu Guthovi poděkovat za obsáhlé citáty z brilantního textu Jiřího Peňáse. V šedi ideologicky předpojatých a jazykově tupých článků v Deníku Referendum působí jako zurčení horského potůčku. Skvělé."

    Vážený pane docente,

    chápu, že ježto Vás tam „nikdo nezalejvá“, rostete sám. Jinak se těším, až vyrostete ještě víc, a dokážete víc, než jenom pošťuchovat. (Já vím, říkáte si možná, že zrovna ode mne to sedí…)


    BRILANTNÍ: Vybroušením surového diamantu vznikne briliant, který má na tržišti mnohem vyšší cenu. Je to ale vždycky „přidaná hodnota“? - Nebo jste měl na mysli brilantinu?

    ZURČENÍ HORSKÉHO POTŮČKU: Nejsem si jist, že vy „na tom pražskym mostě“ poznáte zurčení potůčku od vypouštění fekálního vozu (lidově „hovnocuc“).

    Mám, podobně jako Jiří Peňás, porozumění pro to, že „píšete proto, že to tak cítíte“. Cit je Váš maják. Jenže Vy popíráte Peňásovu tezi, že „ženy nepíší něco, ale píší ´se´.“ Na fotce totiž vypadáte jako chlapák.

    Ale možná prostě jen Vašim myšlenkám přikládám přehnaně velkou váhu. Třeba „to měla být jen intelektuální provokace nebo ironické vtipkování. Jan Konvalinka je přeci muž.“


    Možná by bylo lepší se zbytečně nerozptylovat. Třeba když nebudete plýtvat časem na to, abyste svůj masivní intelektuální potenciál promarňoval v polemice se „šedí ideologicky předpojatých a jazykově tupých článků v Deníku Referendum“, přijdete na kloub nějakým dalším virům …
    Jan Kopecký, sociolog
    December 6, 2012 v 7.46
    Hana Jungová
    napsala bezchybnou odpověď Jiřímu Peňásovi. - K jejímu zveřejnění mi chybí oprávnění.
    ⟹ To by mi musela nejdříve udělit paní Saša Uhlová.
    JK
    Jan Konvalinka, biochemik
    December 6, 2012 v 16.29
    Upřesnění
    Musím se redakci DR omluvit. Není tady všechno jen šeď. Některé osobní urážky od pana Kopeckého jsou ve skutečnosti docela vtipné.
    Jan Kopecký, sociolog
    December 6, 2012 v 17.11
    Janu Konvalinkovi
    Jste srdečně zván na níže uvedenou produkci. Pokud byste měl chuť se podílet zpěvěm či jinak, setká se to určitě s kladným ohlasem. A kdyby nedej pámbu vypadl varhaník, třeba byste mohl zaskočit ?

    Ve středu 2. ledna 2013 bude se v Galerii Lapidarium v Rámové ulici 6 na Starém Městě provozovati Česká mše vánoční Jakuba Jana Ryby. Začátek je tentokrát v 18 hodin.

    * V úpravě pro 3 kontrabasy, 4 sóla smíšený sbor a orchestr s dirigentem bude zde provedena již potřetí.

    * První provedení bez dirigenta se konalo 2. ledna 2010 od 16 hodin tamtéž.

    * Zváni jsou též všichni čtenáři, kteří dočetli až sem.
    * Pozvání platí také pro redakci DR s rodinnými příslušníky.
    * Místa k sezení NEJSOU (židle i lavice potřebují hudebníci.)

    PS: ... já do něj chlebem.
    Saša Uhlová, novinářka
    December 6, 2012 v 18.10
    Optám se Hany Jungové,
    zda s tím souhlasí. Jen by mě zajímalo, pod jakou identitou se pohybujete na FB ;-)
    Honza Macháček, chemik
    December 7, 2012 v 6.8
    Nic nového pod sluncem
    Jiří Peňás není původní. Své přezíravé komentáře o autorkách opsal, včetně trapného pleionasmu „ženské autorky‟ od Jiřího Pavlovského http://www.interkom.vecnost.cz/1995/19950114.htm

    Jiří Pavlovský od roku 1995, kdy se tak pohrdavě rozepsal o spisovatelkách, stačil, vedle vydávání komiksů a obchodování s knihami, napsat větší počet povídek, vyhrát Cenu Karla Čapka a oženit se s jednou ne právě nejhorší autorkou.
    Jiří Guth, ekolog
    December 7, 2012 v 8.20
    Dobrý tip
    Moc děkuji Honzovi Macháčkovi za připomenutí toho staršího textu. Krom jiného, v kontexu Peňásových výtek, jak jsou ženské autorky sebestředné až solipsistické (viz výše), je roztomilé tamní Pavlovského P.P.S.: "Jakékoliv kritické ohlasy mě nezajímají."
    + Další komentáře