Zpackaná procedura pro přepočítávání hlasů na petičních arších při přímé volbě prezidenta jen smutně podtrhuje to, co nedávno ironicky připomněl moderátor a občanský aktivista Jan Kraus v úvodu své pravidelné „Show“: „Česká cesta nikam nevede.“

Kraus touto poznámkou reagoval na schizofrenii české společnosti i politiky ve vztazích ke komunistům, ale mohl svoji poznámku klidně vztáhnout na celou řadu dalších problémů u nás.

Ačkoliv většina politických a zákonodárných iniciativ, v nichž se čeští politici opakovaně, pouští „naší“, českou, a dle nich jedinou správnou cestou, končí průšvihy, česká politika umíněně trvá na tom, že většinu věcí si u nás hezky „po česku“ dokážeme zařídit lépe, než kdybychom se inspirovali cizími vzory. Odtud také pramení část české nevraživosti vůči Evropské unii, která by nám prý pořád chtěla dávat jakési rady a směrnice, i když „my“ to všechno víme lépe.

Jsou samozřejmě oblasti, v nichž se zahraničím lze inspirovat jen částečně, protože v určitých oblastech hraje důležitou roli i národní kultura, tedy otázka, zda to, co funguje dobře v jiné „kultuře“, lze transplantovat beze zbytku do té naší. Přesto lze argumentovat, že kdyby naši politici v některých oblastech stále znovu „nevynalézali kolo“ a nechali se inspirovat zeměmi, které stejné problémy řešily, a v mnoha případech uspokojivě vyřešily, už před několika desetiletími, když u nás ještě panovala tuhá totalita, mohli jsme se vyvarovat mnoha problémů.

Odmítání cizích vzorů nesouvisí jen s „českým mesianismem“, tedy přesvědčením o výjimečnosti malého národa, jemuž údajně jeho chytrost a inteligence pomohly přežít, ale často je to prostě jen zcela promyšlená, účelová snaha vytvořit pravidla, která se dají dobře ohýbat. Jinými slovy, například německý bodový systém a další pravidla pro postih neukázněných řidičů, nebo mnichovská či vídeňská pravidla pro taxikáře, by výrazně snížila korupční potenciál, což si evidentně řada politiků a úředníků u nás jaksi nepřeje.

Máme tak celé oblasti, které se už léta potýkají s negativními dopady českého experimentování, ačkoliv na západ od nás by se našla řada dobře fungujících modelů. Od našich politiků ovšem uslyšíme, že například nizozemský model zdravotnictví, který je považován za velmi dobrý, u nás nelze aplikovat. Raději každý nový ministr zdravotnictví něco „reformuje“, tedy vlastně experimentuje.