Nejsem velkým nadšencem pro přímou volbu prezidenta. Chápu nadšení veřejnosti zklamané otřesnou úrovní naší politiky, nedůvěru lidí v etablované politické strany i touhu po osobnosti, které lze důvěřovat. Ovšem jsem velmi skeptický ke snaze najít svatého Václava, který přijede na bílém koni a spasí naší zemi. Ani legenda nepředpokládá, že přijede sám a sám vše obrátí v dobré. I v legendě za ním jedou blaničtí rytíři. I když se podaří najít, vybrat a zvolit za prezidenta někoho ideálního, samotný přímo zvolený prezident změnu negarantuje. Musí mít podporu — zda ji může mít a hlavně, zda ji opravdu bude mít, to je další otázka.

Zkušenosti západních demokracií ukazují, že podstatnou roli v podpoře kandidátů hrají peníze. A tady jsou důvody mé skepse k přímé volbě. V době všudypřítomného mediálního prodeje zboží se i přímá volba stává nabídkou „prezidentského zboží“, závisí na reklamě a „balení“, ve kterém je „prezidentský produkt“ uváděn na trh. Často nemusí rozhodovat program, cíle, myšlenky, ale rozhoduje zjev, dojem - zkrátka to „balení“. Mám strach, aby se přímá volba nezměnila v americký barnumský cirkus. Ostatně k tomu i nepřímé volby dnes nemají příliš daleko; diváci (voliči) jsou ovšem již dosavadním představením unaveni a hledají představení jiné.

S přímou volbou si také někdo může spojit představu „silného muže“, který se  „s tím nebude párat“ a všechny nešvary radikálně vymete. Jenže to také může být cesta k diktatuře, k likvidaci demokratických pravidel a lidských práv. Přímá volba negarantuje předem, že vybereme skutečně demokrata a že posílíme demokratický právní systém a nikoliv - omylem, v důsledku slibů, silou peněz a úspěšné marketingové strategie — budoucího diktátora.

Iluze o zlepšení české politiky skrze přímou volbu prezidenta nerespektují skutečnost českého ústavního pořádku. Nemáme prezidentský systém jako Spojené státy, ani silnou pozici prezidenta, jako má Francie. Je otázkou, zda by ústavní změny tímto směrem byly žádoucí. Je ovšem pravda, že z historických důvodů má role prezidenta v naší zemi výraznou symbolickou hodnotu, která zvyšuje jeho neformální vliv. Je to dána osobností Tomáše Masaryka, prvního prezidenta Československé republiky.

Proč tedy podporuji Dienstbiera? Není ani Masarykem, ani svatým Václavem z legendy o blanických rytířích; je člověkem z masa a kostí. Mohl by se legendou stát — to záleží nejen na něm, na jeho schopnostech, důslednosti a poctivosti, ale také na situaci. Pravda — k Masarykovu dědictví se přihlásil. Jeho programové sedmero je úctyhodné a přitažlivé:

- vrátit úřadu prezidenta důstojnost

- stát na straně lidí, nikoli peněz

- rovný přístup ke kvalitním veřejným službám

- vždy a všude důsledně vystupovat proti korupci

- důstojné místo České republiky v Evropě a ve světě

- spojenec všech snah o zlepšení stavu společnosti

- prezidentskou funkci zastávat s úctou k právu, civilně a s pokorou

Jsou to však zatím proklamace. Oproti jiným kandidátům proklamace s větším akcentem na hodnotové změny, které musí být základem skutečných změn.

Nebudu ovšem volit Dienstbiera pro jeho proklamace — budu ho volit, protože je bojovník, který se už dokázal postavit korupčnímu prostředí ve vlastní straně. A to za obtížných podmínek — šlo také o volbu, v níž potřeboval podporu spolustraníků. Nejlepší podporou ČSSD pro svého prezidentského kandidáta bude skutečný boj s korupcí a omezování vlivu korupčníků a kmotrů ve vlastních řadách.

Blanickými rytíři za jezdcem na bílém koni se musí stát celá veřejnost, každý z nás. Nestačí jen jít volit, je nutno se postavit nekalostem, které se dějí kolem nás. Výmluvy na nezměnitelnost situace pomáhají jen těm, které tato „nezměnitelnost“ živí, kteří na ní parazitují. Proto sympatizuji se zastřešujícím hesle Dienstbierovy kampaně „Změna je možná“ . Ano, je, pokusíme-li se o to.

Mobilizaci veřejnosti může urychlit sociální demokracie jak díky své tradici emancipačního boje širokých mas, tak především tím, že se zbaví kmotrů a kmotříků. Veřejná funkce má být službou a ne příležitostí k obohacování.