Líbí se mi ostrorepi. Ba co víc, je to něco jako fascinace. Jaksi platonická ovšem, protože jsem ještě živého ostrorepa neviděl. V tůních v Polabí i jinde žijí aspoň listonozi a žábronožky (to nejsou samičky od listonohů, aby bylo jasno). Už od dětství mě fascinuje i jinan čili ginkgo. S latimérií to je podobné, jen trochu slabší.

Může mi potom vůbec něco (někdo), co (kdo?) takzvaně zapomněl(-o) vyhynout, vadit? Bohužel, může. Omezenci a primitivové, kteří dokonce i po všech těch letech emancipačních snah a bojů dokáží chápat a uvádět ženskost jako jakousi nedostatečnost. Podle mě jako by zapomněli vyhynout. Omezenci, kteří si stvořili fantóm tzv. ženské logiky, proti kterému statečně bojují s matematikou na korouhvi.

Vidíte, nekážu proti zkaženosti (mužského) světa jako takového. Žasnu ale nad tím, že vzdělaní, nezřídka i vysokoškolsky vzdělaní a v technickém smyslu inteligentní muži ještě dokážou ženami pohrdat, zesměšňovat je urážet a zraňovat — právě jen pro jejich ženskost, ne pro žádnou jinou vlastnost. Paušálně ji spojují s iracionalitou a nemají špetku obecně mezilidské empatie, ani štipec sociální a komunikační inteligence, aby například poznali, co je v diskusi míněno jako příklad či ilustrace a co jako platný důkaz.

S mým biologickým vzděláním mě navíc trápí, když ti omezenci staví jazyk symbolů či přímočařeji: matematizované přírodní vědy proti tzv. měkkým vědám společenským. Po všech těch letech! Teď myslím pochopitelně na epistemologické a filozofické disputace o vzájemném vztahu těchto dvou rozdílných, příbuzných a někdy hloupě znepřátelených „kmenů“. Někdo může namítnout, že ty disputace vlastně dosud neskončily, ale já jsem stejně přesvědčený, že nejpozději od vydání Struktury vědeckých revolucí (Thomas S. Kuhn, 1962) je jakýkoliv postoj nadřazenosti — inu, reliktem minulých dob.

Z českého kontextu namátkou ocituji třeba Petra Vopěnku, takto profesora (a didaktika!) matematiky: „Evropa se znovu musí vrátit ke svým kořenům. K matematice. A proto je nesmírně důležité, jak se bude učit ve školách. Měla by se učit v souvislosti s dějinami celého lidstva. Měla by se otevřít lidem, kteří jsou humanitně založeni. Nemusejí přece umět žádné konkrétní formální úkony, ale měli by znát příběh.“ (za připomenutí děkuji Karlu Lippmannovi). Ano, ano, ti opravdu dobří matematici vědí, že „myslíme v příbězích“ (Gregory Bateson). Že mezi světem symbolů a světem příběhů není propast ani žádný stupeň.

Jako rodiči a také příležitostnému pedagogovi mi vadí, že tito „technokraté“ — v uvozovkách, protože jimi doopravdy nejspíš většinou nejsou, ale technokracie staví na podobné omezenosti — se motají i kolem vzdělávání. Dva takové můžete potkat například v diskusích na serveru eduin.cz (třeba zde a zde). Jejich výlevy z posledních dnů mě přiměly tohle napsat, ale byla to jen poslední kapka.

Drobná odbočka: ti dva pedagogičtí ostrorepi jsou schopní v debatách o (ne-)potřebnosti a (ne-)výhodách centrálního testování — sami jsouce jeho zastánci — primitivně urážet zkušené kantorky. Konkrétními jednotlivostmi (ilustracemi, příklady) se odmítají jakkoliv vážně zabývat, vidí jen čísla, analýzy, studie. Takhle se přece debata o vzdělávání vést nedá. Určitě lze skloubit využití důmyslných technologií testování s praktickými postřehy kantorů, ale to už je, jak se říká, jiná pohádka.

Obávám se, že nějací takoví v příslušných funkcích spolurozhodují o tom, jak bude vypadat české školství. Podobné živoucí zkameněliny můžete ostatně potkat leckde. Někde jich je víc, na amerických univerzitách asi spíš méně. Někde se stydí nebo skrývají, nechme je tak být. Co ale s těmi bezostyšnými? Sám nevím; pro začátek navrhuji se od nich prostě odvracet.