Sociální a environmentální spravedlnost v ČR
Pavel HolubecRozvinuté země, které při svém ekonomickém rozvoji zanedbaly environmentální aspekty či sociální spravedlnost, by měly svůj postoj změnit. Vyspělá země se pozná právě tak, že je na vysoké úrovni ve většině oblastí.
V diskusi pod článkem Greenpeace a radikalismus bylo několikrát vzneseno téma sociální a environmentální spravedlnosti. Začal jsem psát příspěvek do diskuse, ale pak jsem zjistil, že píši spíše o tématech české politiky po roce 1989 a že ekonomický rozvoj je mi jen výchozím bodem.
Co se týče ekonomického rozvoje, jsem stále více přesvědčen, že dosti záleží, o jaké zemi mluvíme. Ač nesouhlasím s dělením na rozvojové a vyspělé země, myslím, že ekonomicky zaostalým zemím opravdu pomůže ekonomický rozvoj. A samozřejmě, že záleží na tom jaký ten rozvoj bude: přinejmenším je třeba sledovat míru nerovnosti ve společnosti, ale taky specifika té či oné země. Jeden recept prostě, jak desetiletí zkušeností ukazují, nefunguje.
U ekonomicky vyspělých zemích je situace odlišná: za zásadní však považuji odklon od soustředění na ekonomiku. Pokud při svém ekonomickém rozvoji zanedbaly právě environmentální aspekty či sociální spravedlnost, tak by se tyto oblasti pro ně měly co nejdříve stát zásadním tématem. Vyspělá země se přeci pozná tak, že je na vysoké úrovni ve většině oblastí.
V ČR považuji za velkou chybu, že po roce 1989 se v honu za svobodou zapomělo na rovnost, že spravedlost se postupem času zametla pod koberec, a že úspěchy v environmentální oblasti, kde došlo po revoluci k výraznému pozitivnímu posunu, má dnešní vláda nijak nezakrývanou snahu torpédovat.
Česká republika je krásná a v řadě ohledů velice rozvinutá země, tak proč lidé, kteří jsou u moci (za „svou vládu“ je nemohu považovat ani v nejmenším), neřeší problémy a nedostatky, které tu jsou? Mnoho velice erudovaných a zkušených lidí se jimi zabývá a upozorňuje na ně. Proč jsou média už skoro dva roky pořád plná buď vládní sebechvály, vládní politické žumpy, anebo naprostých prkotin?
Teprve až se zdejší ministři začnou vážně zabývat pojmy jako „sociální“, „environmentální“ a „spravedlnost“, teprve pak je budu moci, možná s trochou dobré vůle, považovat za „své“.
Mělo by však jít o rozvoj vycházející z jejich tradiční ekonomiky, nikoli o její likvidaci a následnou expanzi nadnárodních firem. Ty zpravidla především využívají (spíše zneužívají) tamní levnou pracovní sílu, často nerespektují ekologické standardy běžné v ekonomicky vyspělých zemích a většinu zisku "odklánějí" jinam.
.....Mam pocit, ze vyse socialnich vydaju ma malo spolecneho se vzdelavanim obcanu proti konsumismu a nationalismu. Nationalismus je podle meho vysledkem politiky, ktera se nazastavi ani pred takovymi institucemi jako je EU (staci se kouknout na Madarsko, Francii anebo i Nemecko). Ten konsumismus je relativni vec: zacina tim, ze porad stoupaji naroky na jistotu, kterou musi stat davat lidem, a v tom smyslu je skodlivy. Nikdo se rad nevzdava sam od sebe prijemnych darku statu, i kdyz si je stat uz nemuze dovolit. Musi na to prijit nova krise, tak jako to bylo v Anglii za Margaret Thatcher, ktera zdrtila anglicke Gewerkschaften.
Je vcelku pochopitelné, že i vedení koncernů uvažuje především v logice má-dáti-dal - a podpoří tak jenom to, co je nějak, i třeba nepřímo, pro firmu žádoucí, na čem může ve výsledku vydělat (tj. reklamu, PR, brand-name, udělá dobrý dojem na své zakazníky, nechce být "mimo proud", anebo právě naopak ...). Jedině díky této logice lze mluvit o sociálním pojištění jako o "dárku", který si stát, pokud na to nemá, nemůže dovolit.
Jenže když hovoříme o společnosti a o státu, tak tam tato logika neplatí. Stát si právěže nemůže dovolit sociální politiku, pojištění a podporu škrtnout - prostě proto, že se tím připraví o vlastní legitimitu. Vždyť keynesiánská podpora konzumu (i třeba skrze sociální dávky) je jen jeden z mnoha aspektů fungování sociálního systému. To, že poskytuje určitou jistotu (pojištění proti ztrátě zaměstnání), je jen další aspekt. Jenže aspekty sociální soudržnosti, rovnosti a začlení všech (přinejmenším!) občanů do společnosti, či aspekty legitimity - tyto a další nesmírně důležité aspekty spojené s existencí sociálního systému, ty všechny to ekonomizující myšlení (které uniklo jako džin z láhve ze svého pole působnosti) prostě nechápe, nevidí, zakrývá, podrývá a odsouvá z centra pozornosti. Stejně jako přírodu jsou to "jen" jakési těžko zakalkulovatelné externality.
Jenže tyhle "externality" jsou rámcem, ve kterém vůbec může ekonomika fungovat!
TJ s.136-141 „Přeformulování veřejné debaty
Většina kritiků našich současných poměrů začíná u institucí. Zaměří se na parlamenty, … …
To všechno je pravda. O takových změnách se ale mluví už desítky let. Nyní by už mělo být jasné, že důvodem proč nebyly uskutečněny, resp. proč se neprosazují, je, že je vymýšlejí, navrhují a realizují ti, kdo jsou za problém sami zodpovědní. Nemá valný smysl požadovat od amerického Senátu, aby zreformoval svá pravidla lobbingu. Jak před sto lety slavně poznamenal Upton Sinclair: ´Je obtížné přimět člověka, aby něco pochopil, když jeho plat závisí na tom, že to nechápe.´ Z týchž důvodů můžeme stěží očekávat, žeby se parlamenty ve většině evropských zemí, které dnes vzbuzují pocity sahající od znuděnosti po opovržení, samy o sobě staly znovu tím, čím by měly být.
Musíme začít odjinud. Jak je možné, že během posledních desetiletí bylo pro vládnoucí politiky tak snadné přesvědčit své voliče o tom, že jejich politické programy jsou moudré ba přímo nezbytné? Protože se nenabízela žádná koherentní alternativa.
…
Trhy však mají přirozenou tendenci preferovat potřeby, které lze redukovat na komerční kritéria nebo ekonomická měřítka. Pokud můžeme něco prodat, nebo si to koupit, pak to je kvantifikovatelné a lze stanovit jaký to má podíl na (kvantitativně vyjádřeném) kolektivním blahu. Co si však počít s těmi statky, jichž si lidé vždycky cenili, ale které nelze kvantifikovat? Jak poměřovat hodnotu spokojenosti? …spravedlnosti …ztracené naděje … cenu ponížení … společenský náklad újmy …?
Samotné „bohatství“ volá po předefinování. … Mám zato, že jediným realistickým způsobem jak přivodit změnu, je pokusit se o něco podobného v mnohem širším měřítku – tedy přeformulovat naši veřejnou diskusi. Pokud nebudeme jiným způsobem hovořit, nebudeme jinak ani uvažovat.
Pro takový pohled na politickou změnu existuje historický precedens. ..ve Francii na sklonku 18.stol. …ty nejvýznamější politické změny nevycházely z protestních hnutí aní státních institucí, jež se jim stavěly na odpor. Přicházely spíše v jazyce samém. Novináři a pamfletáři, společně s občas protestujícími úředníky a kněžími, vytvářeli ZE STARŠÍHO JAZYKA spravedlnosti a PRÁV LIDU novou rétoriku veřejné politické akce. Jelikož nebyli sto utkat se s monarchií přímo, začali ji připravovat o legitimitu tím, že VYMÝŠLELI a VYJADŘOVALI námitky vůči stávajícím pořádkům a postulovali alternativní zdroje autority, v něž by „lid“ mohl mít důvěru. V podstatě vynalezli moderní politiku a doslova zdiskreditovali, co tu bylo předtím. Když pak vypukla revoluce, byl tento nový politická jazyk již zcela etablován. Pokud by tomu tak nebylo, revolucionáři BY vlastně NEMOHLI POPSAT, O CO JIM JDE. Na počátku bylo slovo.“