Tvrzení, že současná podoba církevních restitucí (či obecně vypořádání státu s církvemi) je jediným možným řešením, neobstojí. Pavel Rychetský se v sobotním rozhovoru pro Právo (dne 15. 9. 2012) vyslovil zcela jasně: „Žádnému ústavnímu soudci, ani mně, nepřísluší hodnotit normu, která ještě není ani schválená z hlediska jejího případného konfliktu s ústavou. Ale v tomto případě je dobré říci, že odvolávání se na to, že tento zákon v této podobě musel být s ohledem na naši judikaturu přijat, není férové. Náš judikát ohledně blokačního paragrafu říkal, že není možné, aby dvacet let byl součástí právního řádu paragraf, podle kterého s určitou částí majetku nelze disponovat a je tudíž třeba nějaký zákon přijmout. V jakém rozsahu má být přijat, jestli má jít jen o naturální, nebo i finanční restituce, jak se mají vypočítávat, tak to v žádném případě Ústavní soud neřekl a ani nemohl.“

Tím padá argument zastánců vládního pojetí vyrovnání s církvemi, že jejich zákon stojí na rozhodnutí Ústavního soudu ČR.

Není také pravdou, že by se zde neobjevovaly jiné návrhy. Bývalý ministr kultury Pavel Dostál dával jasně najevo, že se vláda Miloše Zemana vyrovnání nebrání. „Může ale proběhnout, až bude přijat zákon o státním majetku. Ten má do parlamentu přijít na podzim," vzkázal Dostál přes média. Církve měly tehdy za úkol znovu shrnout veškerý majetek včetně polností a lesů, který vlastnily do února 1948. „Pak bude následovat posouzení, zda jsou tyto nároky oprávněné. Zároveň budou ze seznamu vyčleněny objekty, které jsou v majetku obcí. Až toto bude provedeno, předložíme onen zákon a záleží na sněmovně, v jaké podobě ho přijme," dodal Dostál. Záměr vlády svěřit restituce parlamentu však opoziční pravicové poslance neuspokojil. „Je to klasický postup vlády - přenést zodpovědnost jinam, umýt si ruce a říci: Parlament rozhodl," vyjádřil se například Petr Nečas z ODS.

Ministři v čele s Milošem Zemanem měli k jakémukoli navracení majetku od začátku výhrady. Premiér argumentoval tím, že církev měla majetek často jen v pronájmu. Tomuto postoji nahrála i expertiza Univerzity Karlovy, podle níž církve majetkem plně nedisponovaly ani opřed rokem 1948 . Ministr kultury nicméně přišel s návrhem vydat církvím ten majetek, na který mají nezpochybnitelné právo, a pozastavit jejich financování státem. Tato varianta narážela na odpor menších církví, které by měly problém s financováním. Ve hře byly i jiné možnosti, například sponzorské dary s daňovými úlevami.

Navozování dojmu, že nebude-li vládní zákon přijat, bude na církvích pácháno bezpráví, neodpovídá realitě. V Evropě máme různé modely vypořádání se s církvemi, francouzským či německým počínaje a například italským konče. Je pouze na demokraticky zvolených představitelích státu, jakou cestu si vyberou. Měla by však být minimálně v souladu s postoji jejich voličů. V současnosti však vláda bojuje o sto první hlas a opírá se o subjekt LIDEM, který navzdory programu Věcí veřejných schválení navrženého zákona o církevních restitucích podporuje.

Argumentů, proč by současný vládní návrh o církevních restitucích projít neměl, je několik:

1) V období první republiky, kdy probíhaly pozemkové reformy, nebyl majetek plně ve vlastnictví církví; šlo o spoluvlastnictví, církve nemohly s tímto majetkem nakládat podle libosti. Toto by jim nový vládní zákon ovšem umožnil.

2) Hrozí prolomení Benešových dekretů. Pavel Rychetský tuto hrozbu komentuje následovně: „Fakt je, že polemika mezi panem prezidentem a panem premiérem potažmo vládní koalicí o tom, zda může dojít k prolomení zatím jasně ustálené a zakotvené hranice 25. únor 1948, má význam víc z praktického než legislativního důvodu. Zákon totiž umožní státním úředníkům vydávat majetek, aniž by došlo k soudnímu přezkumu. Oprávněný subjekt, tedy řád nebo konkrétní farnost, pokud jí bude majetek vydán, nebude přece mít důvod vyvolávat soudní spor. Žádný státní úředník se z tohoto hlediska přitom nemůže obrátit na Ústavní soud, protože stát je jediný subjekt, který nemá lidská práva a svobody. Takže k prolomení hranice může dojít nikoli proto, že to dikce zákona umožní, ale proto, že neexistuje žádný systém kontroly, a dojde-li k vydávání exekutivní cestou, pak se může vydat cokoli.“

3) Peníze mají dostat i církve, které v době 1948 žádný majetek prokazatelně nevlastnily ani nespoluvlastnily. Odpůrci stávající podoby církevních restitucí poukazují na fakt, že nejde o altruismus katolické církve, ale snahu odvést pozornost od závažné informace: Katolická církev výrazně posílí svou moc a svůj vliv ve společnosti, a to jak vliv v soustavě vzdělávací, tak v oblasti sociální.

4) Katolická církev tenduje k nedemokratickému způsobu zřízení a pro demokracii (bude-li dostatečně bohatá a mocná) může představovat hrozbu. Odpůrci zde poukazují na nejednoznačné vystupování církve v době nacismu nebo projevy antisemitismu v minulosti.

5) Katolická církev se v dějinách stavěla vždy na stranu vládnoucích. Tím ovšem může poškozovat opozici a redukovat prostor pro občanskou společnost.

Není třeba zdůrazňovat, že odpůrce církevních restitucí v současné podobě nelze házet do jednoho pytle, jedná se nejen o levicové intelektuály a levici jako takovou, ale např. i o sympatizanty populistické Jany Bobošíkové. Mezi odpůrci církevních restitucí jsou ovšem i lidé dbající odkazu T. G. Masaryka, který byl celý život zastáncem demokracie, humanismu a zároveň člověkem věřícím. Proti posilování mocenského vlivu katolické církve však celý život bojoval a varoval před ním. Jeho dnešní stoupenci jsou z aktuálního vývoje ve společnosti zoufalí.

Nelze ani zastírat skutečnost, že nejenže církve nejsou v otázce současných vládních restitucí jednotné (za všechny lze zmínit husitskou biskupku Šilerovou), jednotná není v této otázce ani církev katolická.

Na jedné misce vah je totiž šance získat peníze a moc, na druhé misce jsou ideály a přízeň lidí, ať již věřícími jsou nebo ne. Církve nyní s náklonností věřících hazardují. To není prospěšné pro církve, ale ani pro společnost, která určitou roli církví může potřebovat. Trvat si na své neomylnosti může znamenat výraznou ztrátu osob hlásících se k církvím a může církve odsunout až někam na třetí kolej, což se totalitnímu režimu vlastně nepodařilo ani za 40 let. Pokud budou špičky katolické církve argumenty svých odpůrců bagatelizovat a nálepkovat je jako nacistické, pouze tím zvýší napětí ve společnosti.

Přitom je zde poměrně značná poptávka po racionálních debatách, na jejichž základě by občané mohli rozhodnout v případném referendu. Nebo se snad katolická církev podobných debat bojí? Čím blíže jsou církve miliardovým majetkům, tím více se vzdalují lidem dohnaným asociálními zákony vlády (ať jde o osoby handicapované, nezaměstnané, o osoby pobírající důchod aj.) do těžko řešitelných situací. Špičky katolické církve už v minulosti lidem vzkázali, že se za ně budou maximálně modlit, což na mnohé lidí muselo působit jako rudý šátek na býka.

Pokud i představitelům katolické církve dojde, že je neschválení současného vládního návrhu prospěšné pro ně samé, je ještě určitá šance, že zde církve budou i za čtyřicet let mít své místo. Lze ale například jenom těžko předpokládat, že by se jejich představitelé dostavili 22. září ve 14:00 na Karlovo náměstí v Praze a diskutovali s odpůrci Nečasova kabinetu nejenom o restitucích, ale také například o „důchodově reformě“, sKartách a „reformě zdravotnictví“.

Možná nadešel čas položit si otázku, zda více než majetkové restituce není pro přežití církví stěžejní restituce ideová. Mocenských elit již mají lidé až nad hlavu, morální elity a hlavně zákony dopřávající občanům větší rozhodovací kompetence nám všem však bolestně scházejí.