Není neomylných

Marek Řezanka

Autor se na základě rozhovoru předsedy Ústavního soudu Pavla Rychteského v sobotním Právu vrací k otázce narovnání vztahu státu a církví a doporučuje církvím daleko intenzivnější naslouchání hlasům společnosti.

Tvrzení, že současná podoba církevních restitucí (či obecně vypořádání státu s církvemi) je jediným možným řešením, neobstojí. Pavel Rychetský se v sobotním rozhovoru pro Právo (dne 15. 9. 2012) vyslovil zcela jasně: „Žádnému ústavnímu soudci, ani mně, nepřísluší hodnotit normu, která ještě není ani schválená z hlediska jejího případného konfliktu s ústavou. Ale v tomto případě je dobré říci, že odvolávání se na to, že tento zákon v této podobě musel být s ohledem na naši judikaturu přijat, není férové. Náš judikát ohledně blokačního paragrafu říkal, že není možné, aby dvacet let byl součástí právního řádu paragraf, podle kterého s určitou částí majetku nelze disponovat a je tudíž třeba nějaký zákon přijmout. V jakém rozsahu má být přijat, jestli má jít jen o naturální, nebo i finanční restituce, jak se mají vypočítávat, tak to v žádném případě Ústavní soud neřekl a ani nemohl.“

Tím padá argument zastánců vládního pojetí vyrovnání s církvemi, že jejich zákon stojí na rozhodnutí Ústavního soudu ČR.

Není také pravdou, že by se zde neobjevovaly jiné návrhy. Bývalý ministr kultury Pavel Dostál dával jasně najevo, že se vláda Miloše Zemana vyrovnání nebrání. „Může ale proběhnout, až bude přijat zákon o státním majetku. Ten má do parlamentu přijít na podzim," vzkázal Dostál přes média. Církve měly tehdy za úkol znovu shrnout veškerý majetek včetně polností a lesů, který vlastnily do února 1948. „Pak bude následovat posouzení, zda jsou tyto nároky oprávněné. Zároveň budou ze seznamu vyčleněny objekty, které jsou v majetku obcí. Až toto bude provedeno, předložíme onen zákon a záleží na sněmovně, v jaké podobě ho přijme," dodal Dostál. Záměr vlády svěřit restituce parlamentu však opoziční pravicové poslance neuspokojil. „Je to klasický postup vlády - přenést zodpovědnost jinam, umýt si ruce a říci: Parlament rozhodl," vyjádřil se například Petr Nečas z ODS.

Ministři v čele s Milošem Zemanem měli k jakémukoli navracení majetku od začátku výhrady. Premiér argumentoval tím, že církev měla majetek často jen v pronájmu. Tomuto postoji nahrála i expertiza Univerzity Karlovy, podle níž církve majetkem plně nedisponovaly ani opřed rokem 1948 . Ministr kultury nicméně přišel s návrhem vydat církvím ten majetek, na který mají nezpochybnitelné právo, a pozastavit jejich financování státem. Tato varianta narážela na odpor menších církví, které by měly problém s financováním. Ve hře byly i jiné možnosti, například sponzorské dary s daňovými úlevami.

Navozování dojmu, že nebude-li vládní zákon přijat, bude na církvích pácháno bezpráví, neodpovídá realitě. V Evropě máme různé modely vypořádání se s církvemi, francouzským či německým počínaje a například italským konče. Je pouze na demokraticky zvolených představitelích státu, jakou cestu si vyberou. Měla by však být minimálně v souladu s postoji jejich voličů. V současnosti však vláda bojuje o sto první hlas a opírá se o subjekt LIDEM, který navzdory programu Věcí veřejných schválení navrženého zákona o církevních restitucích podporuje.

Argumentů, proč by současný vládní návrh o církevních restitucích projít neměl, je několik:

1) V období první republiky, kdy probíhaly pozemkové reformy, nebyl majetek plně ve vlastnictví církví; šlo o spoluvlastnictví, církve nemohly s tímto majetkem nakládat podle libosti. Toto by jim nový vládní zákon ovšem umožnil.

2) Hrozí prolomení Benešových dekretů. Pavel Rychetský tuto hrozbu komentuje následovně: „Fakt je, že polemika mezi panem prezidentem a panem premiérem potažmo vládní koalicí o tom, zda může dojít k prolomení zatím jasně ustálené a zakotvené hranice 25. únor 1948, má význam víc z praktického než legislativního důvodu. Zákon totiž umožní státním úředníkům vydávat majetek, aniž by došlo k soudnímu přezkumu. Oprávněný subjekt, tedy řád nebo konkrétní farnost, pokud jí bude majetek vydán, nebude přece mít důvod vyvolávat soudní spor. Žádný státní úředník se z tohoto hlediska přitom nemůže obrátit na Ústavní soud, protože stát je jediný subjekt, který nemá lidská práva a svobody. Takže k prolomení hranice může dojít nikoli proto, že to dikce zákona umožní, ale proto, že neexistuje žádný systém kontroly, a dojde-li k vydávání exekutivní cestou, pak se může vydat cokoli.“

3) Peníze mají dostat i církve, které v době 1948 žádný majetek prokazatelně nevlastnily ani nespoluvlastnily. Odpůrci stávající podoby církevních restitucí poukazují na fakt, že nejde o altruismus katolické církve, ale snahu odvést pozornost od závažné informace: Katolická církev výrazně posílí svou moc a svůj vliv ve společnosti, a to jak vliv v soustavě vzdělávací, tak v oblasti sociální.

4) Katolická církev tenduje k nedemokratickému způsobu zřízení a pro demokracii (bude-li dostatečně bohatá a mocná) může představovat hrozbu. Odpůrci zde poukazují na nejednoznačné vystupování církve v době nacismu nebo projevy antisemitismu v minulosti.

5) Katolická církev se v dějinách stavěla vždy na stranu vládnoucích. Tím ovšem může poškozovat opozici a redukovat prostor pro občanskou společnost.

Není třeba zdůrazňovat, že odpůrce církevních restitucí v současné podobě nelze házet do jednoho pytle, jedná se nejen o levicové intelektuály a levici jako takovou, ale např. i o sympatizanty populistické Jany Bobošíkové. Mezi odpůrci církevních restitucí jsou ovšem i lidé dbající odkazu T. G. Masaryka, který byl celý život zastáncem demokracie, humanismu a zároveň člověkem věřícím. Proti posilování mocenského vlivu katolické církve však celý život bojoval a varoval před ním. Jeho dnešní stoupenci jsou z aktuálního vývoje ve společnosti zoufalí.

Nelze ani zastírat skutečnost, že nejenže církve nejsou v otázce současných vládních restitucí jednotné (za všechny lze zmínit husitskou biskupku Šilerovou), jednotná není v této otázce ani církev katolická.

Na jedné misce vah je totiž šance získat peníze a moc, na druhé misce jsou ideály a přízeň lidí, ať již věřícími jsou nebo ne. Církve nyní s náklonností věřících hazardují. To není prospěšné pro církve, ale ani pro společnost, která určitou roli církví může potřebovat. Trvat si na své neomylnosti může znamenat výraznou ztrátu osob hlásících se k církvím a může církve odsunout až někam na třetí kolej, což se totalitnímu režimu vlastně nepodařilo ani za 40 let. Pokud budou špičky katolické církve argumenty svých odpůrců bagatelizovat a nálepkovat je jako nacistické, pouze tím zvýší napětí ve společnosti.

Přitom je zde poměrně značná poptávka po racionálních debatách, na jejichž základě by občané mohli rozhodnout v případném referendu. Nebo se snad katolická církev podobných debat bojí? Čím blíže jsou církve miliardovým majetkům, tím více se vzdalují lidem dohnaným asociálními zákony vlády (ať jde o osoby handicapované, nezaměstnané, o osoby pobírající důchod aj.) do těžko řešitelných situací. Špičky katolické církve už v minulosti lidem vzkázali, že se za ně budou maximálně modlit, což na mnohé lidí muselo působit jako rudý šátek na býka.

Pokud i představitelům katolické církve dojde, že je neschválení současného vládního návrhu prospěšné pro ně samé, je ještě určitá šance, že zde církve budou i za čtyřicet let mít své místo. Lze ale například jenom těžko předpokládat, že by se jejich představitelé dostavili 22. září ve 14:00 na Karlovo náměstí v Praze a diskutovali s odpůrci Nečasova kabinetu nejenom o restitucích, ale také například o „důchodově reformě“, sKartách a „reformě zdravotnictví“.

Možná nadešel čas položit si otázku, zda více než majetkové restituce není pro přežití církví stěžejní restituce ideová. Mocenských elit již mají lidé až nad hlavu, morální elity a hlavně zákony dopřávající občanům větší rozhodovací kompetence nám všem však bolestně scházejí.

    Diskuse
    JH
    September 26, 2012 v 20.20
    3 důvody proti církevním restitucím
    1) Byl jsem proti restitucím fyzických osob, natož proti restitucím církevním. I restituce pro fyzické osoby byly nespravedlivé:
    a) Není jasné, zda by zůstavitelé, po kterých bylo restituováno, tento majetek odkázali či darovali svým potomkům (budoucím restituentům) nebo jak by s ním naložili. Tím spíše není jasné, jak by s majetkem naložily církve.
    b) Existuje mnoho poškozených, jejichž rodičům byly zabaveny rozsáhlé majetky, ale nerestituovali nic, všechno shrábli jejich sourozenci, protože se vycházelo z dědických řízení v totalitní době, která probíhala pouze formálně, a dědické dohody nikdo nebral vážně. Měla tedy znovu proběhnout všechna dědická řízení z let 48-89 kvůli dědickým dohodám.

    2) Církevní majetek byl státem redukován už od Josefa II., během demokratických vlád, za Masaryka, naposledy v r. 1947, komunistický režim v tom pokračoval, stejně jako by v tom pokračoval i demokratický režim. Jsem přesvědčen, že komunistický režim, byť totalitní, prováděl běžnou státní agendu, která se z 90% shodovala s tím, jak by ji prováděl i demokratický režim.

    3) Komunistický režim vyvlastnil a týral fyzické osoby, vyvlastnil a zlikvidoval právnické osoby, zatímco církve dál dotoval. Církve jsou poslední, které byly nějak poškozeny.

    Jiné řešení: Nadbytečný státní majetek a neprávem získaný majetek rozdělit všem občanům s tím, že jednotliví občané mohli mít přednostní právo vybrat si majetek, který byl zabaven jejich blízkým. Takto nabytý majetek občané mohli věnovat jiným subjektům nebo církvím, které dle jejich názoru byly poškozeny. Stát není chytřejší než občané, představa o majetkovém narovnání mohla být ponechána jednotlivým občanům – v tak mimořádné době přeměny režimu.
    September 27, 2012 v 14.15
    restituce ideová??
    1) Jaképak jsou výsledky "Desetiletí duchovní obnovy" iniciované kdysi mj. Tomášem Halíkem?
    2) Jaké ideje by měla restituovat nejstarší a nejzkušenější kriminální organizace? Snad ideje Ježíše Krista? - No, to bychom toho od nich ale chtěli přece jen trochu příliš, ne?

    * * * * * *

    Reálné východisko:
    Otto Katz je též naživu. Jest to skutečná figurka polního kuráta. Hodil to všechno po převratě na hřebík, vystoupil z církve, dělá dnes prokuristu v jedné továrně na bronz a barviva v severních Čechách.
    Psal mně dlouhý dopis, ve kterém vyhrožuje, že si to se mnou spořádá. Jistý německý list přinesl totiž překlad jedné kapitoly, kde je vylíčen, jak skutečně vypadal. Navštívil jsem ho tedy a dopadlo to s ním velice dobře. Ve dvě hodiny v noci nemohl stát na nohou, ale kázal a říkal: "Já jsem Otto Katz, polní kurát, vy gypsové hlavy."
    (Jaroslav Hašek v doslovu k I.dílu....)
    MT
    September 28, 2012 v 11.14

    Ani u firmičky, která byla provozovaná fyzickou osobou (nebo fyzickými osobami), a kterou ve skutečných dějinách komunisti znárodnili, nevíme, jestli by z ní v roce 1989 něco zbylo - v paralelním historickém procesu bez února 1948, kde by režim připomínal Finsko (které mělo taky svůj Únor, ve kterém byli ale komunisté na hlavu poraženi) ...
    Konkurenční boj nebývá žádná selanka, dědic může být neschopný. líný atd. ...

    Přesto jsem vcelku restituce fyzických osob podporoval (zákon z roku 1990 - číslo zákona začínalo na čtyřstovku).

    Církve jsou však privilegovány v rámci právnických osob, kterým se obecně nevracelo - i tam by se ale dalo namítnout, že tělovýchovným spolkům a Červenému kříži se jako právnickým osobám také vracelo (ale výčtovými zákony i církvím!). Církve měly jako právnické osoby kontinuitu - což se o všech komunisty obraných právnických osobách nedá v roce 1990 říci.

    Nehoráznost jsou ale privilegia navíc - ta finanční, ta "hranici 25.2.1948 potenciálně prolamující" a otázka, zda se nevrací úplně svobodný majetek, který byl zabrán jako majetek dispozičně omezený - to se nějakých těch Orlů, Sokolů a Dělnických tělovýchovných jednot zrovna moc netýkalo (že by jejich dispozice s jejich majetkem byla v roce 1947 nějak omezena) ...
    JH
    September 28, 2012 v 14.14
    kontinuita církví
    Předchozí příspěvek: „Církve měly jako právnické osoby kontinuitu - což se o všech komunisty obraných právnických osobách nedá v roce 1990 říci.“

    Komunistický režim se zachoval k církvím relativně nejvstřícněji právě tím, že zachoval jejich kontinuitu, na rozdíl od jiných právnických osob, které zlikvidoval. Z této výhody by církve neměly těžit na úkor jiných právnických osob.

    Účelem právnické osoby nebo církve je nějaký prospěch občanů. Zabavením majetku právnické osobě nebo církvi byli poškozeni občané, kteří z ní měli prospěch. Těmto občanům se měl vrátit majetek. Jenže skutečnost, že tito občané většinou nežijí, nedává restitucím smysl.
    November 8, 2012 v 3.56
    1. Walter Bartoš
    2. Václav Baštýř
    3. Jan Bauer
    4. Marek Benda
    5. Petr Bendl
    6. Miroslav Bernášek
    7. Zdeněk Boháč
    8. Pavel Bohatec
    9. Jan Bureš
    10. Jan Čechlovský
    11. Jana Černochová
    12. František Dědič
    13. Pavel Drobil
    14. Dana Filipi
    15. Jana Fischerová
    16. Jan Florián
    17. Zdeňka Horníková
    18. Tomáš Chalupa
    19. Miroslav Jeník
    20. Radim Jirout
    21. Lenka Kohoutová
    22. Jaroslav Krupka
    23. Jan Kubata
    24. Jaroslav Martinů
    25. Václav Mencl
    26. Petr Nečas
    27. Miroslava Němcová
    28. Vít Němeček
    29. Jan Pajer
    30. Jiří Papež
    31. Roman Pekárek
    32. Jaroslav Plachý
    33. Jiří Pospíšil
    34. Aleš Rádl
    35. Ivana Řápková
    36. František Sivera
    37. Pavel Staněk
    38. Zbyněk Stanjura
    39. Pavel Suchánek
    40. Pavel Svoboda
    41. Igor Svoják
    42. David Šeich
    43. Boris Šťastný
    44. Jiří Šulc
    45. Tomáš Úlehla
    46. Jan Vidím
    47. Vladislav Vilímec
    48. David Vodrážka
    49. Ivana Weberová
    50. Jaroslava Wenigerová
    51. Zdeněk Bezecný
    52. Ludmila Bubeníková
    53. Václav Cempírek
    54. Josef Cogan
    55. Jaromír Drábek
    56. Jaroslav Eček
    57. Jan Farský
    58. Petr Gazdík
    59. Martin Gregora
    60. Alena Hanáková
    61. Leoš Heger
    62. Petr Holeček
    63. Václav Horáček
    64. Jan Husák
    65. Jitka Chalánková
    66. Rudolf Chlad
    67. Michal Janek
    68. Ladislav Jirků
    69. Miroslav Kalousek
    70. Jana Kaslová
    71. Daniel Korte
    72. Rom Kostřica
    73. Patricie Kotalíková
    74. Václav Kubata
    75. Helena Langšádlová
    76. František Laudát
    77. Jaroslav Lobkowicz
    78. Pavol Lukša
    79. Jiří Oliva
    80. Vlasta Parkanová
    81. Gabriela Pecková
    82. Stanislav Polčák
    83. Anna Putnová
    84. Aleš Roztočil
    85. Jaroslava Schejbalová
    86. Karel Schwarzenberg
    87. Jiří Skalický
    88. Jan Smutný
    89. Bořivoj Šarapatka
    90. Renáta Witoszová
    91. Lenka Andrýsová
    92. Josef Dobeš
    93. Michal Doktor
    94. Dagmar Navrátilová
    95. Viktor Paggio
    96. Karolína Peake
    97. Jiří Rusnok
    98. Jana Suchá
    99. Jaroslav Škárka
    100. Milan Šťovíček
    101. Martin Vacek
    102. Radim Vysloužil