V neděli 2. září proběhl v katedrále Sv. Víta na Pražském hradě protest podobající se akci ruské punkové skupiny Pussy Riot. Organizátoři skrytí za názvem PR Akce (možno číst jako Pussy Riot, „pí ár“ či Proti restituční Akce) provedli to, o čem mnoho lidí mluvilo, ale nikdo se neodvážil změnit slova v činy. Reakcí na tento protest je celá řada.

S první z nich přišel Karel Dolejší v Britských listech. Protest zkritizoval jako nepovedený (falešný zpěv) nápad z Facebooku, který navíc uráží věřící. Tvrdil, že i vůči názorovým protivníkům bychom měli zachovávat jistou „základní úctu“, jinak prý směřujeme k občanské válce. Navíc jsme nejateističtější zemí v širokém okolí, takže bychom neměli prosté věřící utlačovat tím, že se protesty budou odehrávat v jejich chrámech.

Je asi málo pravděpodobné, že aktivisté, kteří na rozdíl od ruských punkerek nejsou zpěváky, budou zpívat jako zlatí slavíci. Zpěv či umělecký projev ale nebyl cílem akce. Pokud byl Karel Dolejší a všichni ostatní kritici otráveni, že si na YouTube nemohli poslechnout „hezké protestní zpívání“, musí se s tím smířit. Co víc, kritika tohoto typu jakoby volala po „protesttaimentu “, tj. spojení protestu a zábavy. Demonstrace, happeningy apod. budou dobré jen potud, pokud si je rád budu pouštět doma a budou mě bavit. Už nejde o protest a jeho poselství, ale o to, že nesplňuje zábavnou úlohu.

Ve stejné logice se nesly i komentáře Jindřicha Šídla a Erika Taberyho. Ti považovali demonstranty za opravdu naivní, protože předpokládali, že jim šlo o to nechat se zatknout, soudit a odsoudit. Pokud se tak nestalo, ukazuje to na to, v jaké krásné zemi žijeme (Tabery) a jací jsou „revolucionáři“ cucáci, když ani krev netekla (Šídlo). Protestující však nechtěli lacině kopírovat ruský příklad, jak jim bylo vyčítáno či konečně podsouváno zmíněnými komentátory. Chtěli ukázat na místní problém, a to sepjetí státu a církve v dohodě o tzv. církevních restitucích.

Půda chrámu sv. Víta je pro někoho posvátná, pro někoho je to kulturní památka. Protest v ní je něco, co není obvyklé a těžko se to stane normou. Pokud se ale katolická církev stále otevřeněji vměšuje do prostoru politiky a prosazuje zde své mocenské a majetkové zájmy, potom je naprosto legitimní, aby se politika vměšovala do prostor katolické církve. Navíc to byl právě letitý spor o katedrálu sv. Víta, který otevřel naplno debatu o církevním majetku a jejích nárocích. Místo pro tento druh protestu tak nemohlo být zvoleno lépe. Ke cti demonstrantů je třeba říci, že nenarušovali mši, ani netančili po oltáři, jak to dělaly Pussy Riot (kde to ovšem má hlubší smysl kvůli vlivu pravoslavné církve a genderovému rozměru vstupu žen do jinak pro ně zakázaného prostoru v kostele).

Církevní restituce a jejich prosazování v době škrtů jen zesilují jejich společenskou nelegitimitu a podobné formy protestu jsou logickým vyústěním Nečasova snažení. Tím více se dá očekávat, že v budoucnu budou restituční kroky revidovány. Církve se musí připravit na to, že takto nabytý majetek jim bude opět odebrán, případně bude odebrán firmám, kterým ho prodají. Není na tom nic dramatického. Jen budeme napravovat jednu historickou křivdu.