Claude Lévi-Strauss ve slavné knize Smutné tropy shrnul poznatky ze svého řadu let trvajícího zkoumání jihoamerických indiánů. Poukázal na leckdy velmi truchlivý život vymírajících kmenů a o to horší postavení jejich náčelníků, kteří jsou za blahobyt kmene zodpovědní.

Své úvahy o funkci a postavení náčelníka, jehož často jedinou „výhodou“ bylo jít v čele svého kmene do bitvy, a který většinu dne trávil sháněním darů, jimiž by mohl uspokojit reptající členy kmene, zakončil symptomatickou větou, že přese všechno se vyskytují v každé společnosti jedinci, kteří budou o funkci náčelníka tvrdě usilovat, přestože jim nepřináší nic než pochybnou autoritu a imaginární moc.

Když si na místo náčelníka kmene dosadíme dnešního politika, zjistíme, že nalezneme řadu podobností a pomůcek, jimiž lze promýšlet i náš systém. Kdo se vyšplhá v čelo stranické hierarchie? Vždy ten, kdo touží po moci, ale především ten, kdo je schopen dlouhodobě uspokojovat pomocí darů důležité spolustraníky, kteří si pak logicky od jeho vzestupu slibují hojnější přísun darů a stanou se jeho falangou.

Člověk toužící po politické moci proto musí mít od počátku kapitál (peněžní, nebo nepeněžní — informace, kontakty atd.), nebo alespoň potenciál, který významné spolustraníky přesvědčí o výhodnosti jeho podpory (např. dobrou mediální tvář).

Úspěšný kandidát na zisk moci svůj kapitál vhodně investuje a dostává se na vrcholek pyramidy. Stává se politikem. Ovšem nutnost rozdávat dary tím vůbec nekončí, ba naopak — čím výše se ocitá, tím mohutnější je pyramida, na jejímž vrcholku stojí, a tím větší penzum spolustranických potřeb musí být schopen uspokojovat.

Stává se štvancem. Musí neustále shánět další a další kapitál. Musí rozdávat funkce, veřejné zakázky, odměňovat — to vše ho uvede do spirály, která nemá konce. Nebo lépe řečeno: její konec přichází tehdy, když významní spolustraníci dojdou k závěru, že dary, které dostávají, již nejsou úměrné očekáváním a politik je smeten takřka z hodiny na hodinu — stalo se to Jiřímu Paroubkovi, nebo Mirku Topolánkovi.

Podobně se před pár týdny začala nachylovat pozice Miroslava Kalouska, protože řada jeho spolustraníků může pochybovat o tom, že on je tím pravým, kdo je dovede i v budoucnu k nějakému volebnímu úspěchu, poté co zcela mediálně propadl v případě letounů CASA. Může se velmi dobře stát, že v případě, že TOP 09 neuspěje v podzimních volbách, dojde k jeho expresní politické „popravě“ vlastními lidmi, a to i přesto, že je duchovním otcem strany.

Politici jsou štvanci ještě v jiném smyslu — institucionálním. Vrcholní politici jakékoli strany měří svůj úspěch (a spolustraníky jsou měřeni) ziskem ve volbách, protože jejich pozitivní výsledek jim otevírá prostor nakládat s věcmi jakožto s dary. Aby mohli uspět, potřebují předčít ostatní a na to potřebují být vidět více než ostatní a potřebují také více peněz než ostatní. Protože reklama něco stojí, a když nebudou vidět, nebudou zvoleni.

Protože každá politická strana usiluje o více peněz, než mají ostatní, a musí se k nim nějak dostat — a jak se ukazuje, částky vynakládané na volební kampaně se vyšplhaly tak vysoko, že to není zrovna lehká záležitost.

Vrcholní politici proto musí uspokojovat nejen své spolustraníky, ale také stranickou pokladnu. Vzniká takřka neprodyšný systém prostředníků, ohebných zákonů, lobbistů, proplácených desátků za zakázky atd. Neprodyšný je z toho důvodu, že všechny politické strany spolu ve vyšší rovině spolupracují (byť třeba nevědomě), protože spirála je vyhnána tak vysoko, že „bez toho to nejde“.

David Rath, pokud se mu prokáže vina a pokud by se potvrdily zvěsti o financování kampaně středočeské ČSSD, to jistě bude považovat za nanejvýš nespravedlivé — protože on je přece „malá ryba“ a přece se tak systémově děje všude. Obecněji řečeno — politik „lapený“ při nezákonném financování politické strany skutečnou vinu možná skutečně ani necítí, protože žije v předpokladu, že ho k tomu systém donutil.

Vztek veřejnosti nad z podpalubí české politiky vyhřezlými skandály je vztekem, který v sobě v drtivé většině nese pouze rozhořčení, nikoli řešení. Lidé jsou zděšeni, co vše se děje a dálo „za jejich zády“. V hospodách by nejraději všechny politiky „stříleli náhodným výběrem“. Ovšem ani rozhořčení bez řešení nelze diskreditovat — může být zdrojem radikálních společenských přeměn a občanských nepokojů.

Možná by ale bylo lépe obejít se bez radikálních zvratů a včas si uvědomit principiální neudržitelnost celého systému, protože rozhořčení jednou může být už tak veliké, že bude většinová vůle zbořit se vším nepořádkem a korupcí i principy demokratického státu, a stoupne poptávka po demagogických autoritativních vůdcích. Řešení je ale zatím v nedohlednu.