Víte lidi, dělám si trochu starost o svého šestnáctiletého syna Jimiho. Když mu bylo třináct, vyrostl o tři palce. Když mu bylo čtrnáct, vyrostl o pět palců. Když byl starý patnáct let, jeho růst se zpomalil na tři palce a bez ohledu na to, jak jsem ho živil, teď za posledních šest měsíců nevyrostl vůbec. Nemohl by mi někdo z vás, prosím, říct, jak by se dalo dospět k udržitelnému růstu pro mého syna, aby se mohl stávat stále vyšším?

Bláznovství mého plánu není o nic menší než bláznovství explicitního cíle ekologického summitu v Riu — udržitelný rozvoj. V teorii by toto úsloví mohlo znamenat mnoho věcí; to co znamená v praxi, je řečeno slovy náměstkyně ministryni zahraničí Spojených států Kerry-Ann Jonesové: „Zachovat ekonomický růst a zároveň chránit životní prostředí.“ V našem současném systému znamená ekonomický růst přeměnu přírody ve výrobky a lidských vztahů ve služby. Je široce uznáváno, alespoň mezi ekology, že Země nemůže uživit víc než dřív. Méně je však chápáno, že rozšiřování služeb sebou přináší omezení zrovna tak — že je s ním spojena, jak jsme toho dnes svědky, atomizace společenství, rozpad občanské kultury, uzavírání společně sdílených kulturních statků, snižování úrovně kvalifikované práce a s tím související bezmocnost téměř celé populace. Je přitom poněkud přehlíženo, že už za to pykáme.

Je jisté, že o trochu větší růst je ještě možné z naší staré planety vymáčknout, zrovna tak, jako bych mohl s promyšleným použitím injekcí s růstovými hormony a infuzní výživy zvednout o několik palců vzrůst svého syna. V každém případě však dochází k růstu za bolestnou cenu. V případě Země existuje stále nějaké přírodní bohatství, které bychom mohli proměnit ve zboží. Možná můžeme vrtat do Arktidy, napumpovat o něco víc miliard tun CO2 do atmosféry, přeměnit zbytek pralesů na klády. Jistě, pokud se budeme dost intenzivně snažit, můžeme z této planety vyždímat pár let růstu navíc.

Obhájci ´udržitelného růstu´ doufají, že říši statků a služeb rozšíří — to znamená zvednout spotřebu — bez toho, že by museli všechny tyto věci dělat. Jinými slovy doufají, že můžeme spotřebovávat víc i méně zároveň. Pokud však znamená růst víc kupní síly, víc výroby, víc automobilů, větší domy, víc elektroniky, víc dálnic, víc cestování letadly tak je to nemožné ... toto vše totiž přispívá k ekonomickému růstu tak, jak ho dnes definujeme.

Zelená cesta?

Přenesení růstu z této sféry do „zeleného“ průmyslu v žádném případě nepředstavuje dlouhodobý způsob jak udržet věčný růst, ačkoliv tento přechod je sám o sobě důležitý. Určitě bychom měli získávat energii spíš ze solárních panelů, než-li z fosilních paliv a z jádra — můžeme však počet solárních panelů zvětšovat neustále? Určitě bychom měli zastavit v Amazonii mýcení pralesů, stejně jako dolování a farmaření a místo toho zde čerpat gumu z kaučukových stromů a sbírat brazilské ořechy — můžeme však zvětšovat produkci těchto věcí pořád? Zřejmě ne. Kromě toho nejúčinnější zelené technologie v sobě zahrnují jednoduše menší spotřebu: šetření energií, život v menších domech, jízdu na kole místo autem, couch surfing (internetová službu bezplatného ubytování) místo budování nových hotelů, sdílení a vzájemné půjčování si namísto vlastnění nějakého zboží výhradně pro sebe a tak dál. Toto všechno v sobě obsahuje ekonomický nerůst.