Víte lidi, dělám si trochu starost o svého šestnáctiletého syna Jimiho. Když mu bylo třináct, vyrostl o tři palce. Když mu bylo čtrnáct, vyrostl o pět palců. Když byl starý patnáct let, jeho růst se zpomalil na tři palce a bez ohledu na to, jak jsem ho živil, teď za posledních šest měsíců nevyrostl vůbec. Nemohl by mi někdo z vás, prosím, říct, jak by se dalo dospět k udržitelnému růstu pro mého syna, aby se mohl stávat stále vyšším?

Bláznovství mého plánu není o nic menší než bláznovství explicitního cíle ekologického summitu v Riu — udržitelný rozvoj. V teorii by toto úsloví mohlo znamenat mnoho věcí; to co znamená v praxi, je řečeno slovy náměstkyně ministryni zahraničí Spojených států Kerry-Ann Jonesové: „Zachovat ekonomický růst a zároveň chránit životní prostředí.“ V našem současném systému znamená ekonomický růst přeměnu přírody ve výrobky a lidských vztahů ve služby. Je široce uznáváno, alespoň mezi ekology, že Země nemůže uživit víc než dřív. Méně je však chápáno, že rozšiřování služeb sebou přináší omezení zrovna tak — že je s ním spojena, jak jsme toho dnes svědky, atomizace společenství, rozpad občanské kultury, uzavírání společně sdílených kulturních statků, snižování úrovně kvalifikované práce a s tím související bezmocnost téměř celé populace. Je přitom poněkud přehlíženo, že už za to pykáme.

Je jisté, že o trochu větší růst je ještě možné z naší staré planety vymáčknout, zrovna tak, jako bych mohl s promyšleným použitím injekcí s růstovými hormony a infuzní výživy zvednout o několik palců vzrůst svého syna. V každém případě však dochází k růstu za bolestnou cenu. V případě Země existuje stále nějaké přírodní bohatství, které bychom mohli proměnit ve zboží. Možná můžeme vrtat do Arktidy, napumpovat o něco víc miliard tun CO2 do atmosféry, přeměnit zbytek pralesů na klády. Jistě, pokud se budeme dost intenzivně snažit, můžeme z této planety vyždímat pár let růstu navíc.

Obhájci ´udržitelného růstu´ doufají, že říši statků a služeb rozšíří — to znamená zvednout spotřebu — bez toho, že by museli všechny tyto věci dělat. Jinými slovy doufají, že můžeme spotřebovávat víc i méně zároveň. Pokud však znamená růst víc kupní síly, víc výroby, víc automobilů, větší domy, víc elektroniky, víc dálnic, víc cestování letadly tak je to nemožné ... toto vše totiž přispívá k ekonomickému růstu tak, jak ho dnes definujeme.

Zelená cesta?

Přenesení růstu z této sféry do „zeleného“ průmyslu v žádném případě nepředstavuje dlouhodobý způsob jak udržet věčný růst, ačkoliv tento přechod je sám o sobě důležitý. Určitě bychom měli získávat energii spíš ze solárních panelů, než-li z fosilních paliv a z jádra — můžeme však počet solárních panelů zvětšovat neustále? Určitě bychom měli zastavit v Amazonii mýcení pralesů, stejně jako dolování a farmaření a místo toho zde čerpat gumu z kaučukových stromů a sbírat brazilské ořechy — můžeme však zvětšovat produkci těchto věcí pořád? Zřejmě ne. Kromě toho nejúčinnější zelené technologie v sobě zahrnují jednoduše menší spotřebu: šetření energií, život v menších domech, jízdu na kole místo autem, couch surfing (internetová službu bezplatného ubytování) místo budování nových hotelů, sdílení a vzájemné půjčování si namísto vlastnění nějakého zboží výhradně pro sebe a tak dál. Toto všechno v sobě obsahuje ekonomický nerůst.

Ve svém úsilí o udržitelný růst vnesli tedy účastníci summitu v Riu do konference neslučitelný rozpor. Její selhání bylo zaručené — nikoli kvůli obecně uváděným důvodům, že není možné shromáždit na týden 50 tisíc byrokratů a dospět za tak krátkou dobu k nějakému výsledku. Dobrá, OK, kvůli tomu také, ano, ale ty rozpory sahají hlouběji. Vzhledem ke způsobu, jakým je růst v našem současném systému definován, udržitelný růst není možný.

Neměla by to být nepochopitelná věc. Copak bytost nebo systém v přírodě roste neustále, aniž by dospěl do rovnovážného stavu? Většina zvířat prochází růstovou fází (u lidí ji nazýváme dětstvím), a pak se jejich růst ve smyslu zvětšování rozměrů zastaví. U nevyvinutých ekosystémů je tomu obdobně: chvíli před tím než dosáhnou rovnovážného stavu, rychle a výrazně nabudou na objemu. V obou případech pak rozvoj pokračuje dál: ekosystémy rostou do složitosti a vzájemné propojenosti; lidská bytost, poté když fáze jejího dospívání skončí, pokračuje obdobně v emocionálním a psychologickém růstu. Dala by se stejná dynamika aplikovat na lidstvo jako druh?

Pokud je tomu tak, potom je čas ekonomický růst tak, jak ho známe, ukončit. Neshoda v Riu byla neslučitelná, jelikož obecně řečeno v současném systému politika, která podporuje ekonomický růst, poškozuje životní prostředí a politika, která se snaží životní prostředí léčit, ubližuje ekonomickému růstu. Existují výjimky z tohoto pravidla, avšak základní rozpor je nevyhnutelný. Abychom se jím mohli zabývat, je nezbytná změna na nejhlubší úrovni, změna samotné povahy ekonomiky, peněz a kapitalismu. Nejde o to skončit s kapitalismem, ale jde o to změnit povahu kapitálu.

Řešení politikou

Povaha kapitálu je dnes spojená se stále větším vyvlastňováním přírodních zdrojů a společných kulturních statků. Existují pro to dva důvody. Za prvé, jelikož jsou peníze vytvářeny jako dlužný úrok, vždy existuje tlak na systémový růst. Jakmile se růst zpomalí, dluh narůstá rychleji než příjmy a tento sílící dluhový tlak podněcuje čím dál zoufalejší snahy lidí dobývat peníze odkudkoliv — z jiných lidí, z přírody atd. Na politické úrovni se tato tendence promítá do podoby politik velice nakloněných růstu, které ničí planetu. Za druhé, sociální a ekologické náklady tohoto vytěžování jsou zcela mimo kontext účetní bilance a jsou přesouvány na jiné lidí, na přírodu a na budoucí generace. Proto je zničení lesa za účelem získání 500 kubických metrů řeziva nesmyslně považováno za zvýšení bohatství. Les už víc nepřispívá ke stabilitě půdy, k produkci kyslíku, ke stabilitě klimatu, k ochraně biodiverzity a tak dál, avšak tyto ztráty se do ceny řeziva nezapočítávají. Tyto faktory společně všude podněcují konverzi přírodních statků v peníze.

Pokud nejsme připraveni zabývat se situací na této úrovni, budou setkání, jako bylo to v jihoamerickém Riu, zbytečná. Z dokumentů jeho frustrovaných účastníků byl pocit marnosti zřejmý. Lze doufat, že jim tato frustrace odhalí hlubší řešení s tím, jak s každou novou ekologickou a finanční krizí vzrůstá naléhavost jej nalézt.

Řešení na této úrovni existují, nicméně jsou z větší části mimo dosah radaru současné politiky. Jsou totiž v rozporu s krátkodobými finančními zájmy lidí, kteří dnes řídí svět a nemohou s nimi souhlasit ani naše vládnoucí ideologie, které tyto zájmy reflektují. Naděje spočívá ve zhroucení těchto ideologií — například ideologií pokroku, růstu, primátu soutěže v životě a v přírodě, účinnosti kontroly — a v kolapsu finančního systému. Tento kolaps je nevyhnutelný, jelikož bez ohledu na to, jak moc se snažíme a jak velkou cenu jsme ochotni nést, růst tak, jak ho známe, nemůže pokračovat neustále.

Orientace na řešení problému externalizace nákladů, onoho druhého ze dvou přispěvatelů nezvladatelného růstu, představuje o něco méně účinný způsob, jak tento systémový problém vyřešit. Takové návrhy jako daně za znečištění, poplatky za vytěžování zdrojů a platby na zachování ekologicky neporušených oblastí, určených pro ekosystémové služby, jsou sice součástí politického dialogu, avšak zatím jsou na jeho okraji.

Nejde jen o záležitost „vypočítávání“ ekosystémových služeb jako alternativy k HDP, jak se to obhájci tohoto přístupu z Gross National Happiness (Celkové národní štěstí) a Genuine Progress Index (Skutečný index pokroku), jak se zdá někdy domnívají. Taková měření představují sice krok správným směrem, pokud se však má něco opravdu změnit, je nutné tato měření přímo vtělit do finančního systému. Jinými slovy potřebujeme změnit samu definici toho, co to je „produkt“. Jestliže například ekonomický růst znamená růst věcí, které přispívají k „ekosystémovým službám“, tedy takových jako jsou biodiverzita a zachycování uhlíku, pak to není vůbec špatná věc. V tomto ohledu má Skupina 77 (G77 — dle výše HDP nejchudší národy planety) správnou představu: bohaté národy by jim měly platit za zachovávání jejich přírodních zdrojů i za to, že se rozvíjejí způsobem, který je odlišný od našeho vlastního průmyslového modelu rozvoje.

Změna systému

Internalizace, tedy započítávání sociálních a ekologických nákladů by představovala ohromný krok vpřed, avšak v celkovém souhrnu se nedomnívám, že to stačí. Musíme se rovněž zabývat samotným imperativem růstu, prostě z toho důvodu, že potřebujeme peněžní systém, který je konzistentní s redukovanou spotřebou. Součástí přechodu, který musíme podstoupit je větší energetická účinnost (menší spotřeba energie), větší opakované používání a sdílení trvalých statků (menší vytěžování zdrojů i výroby), více zahradničení (méně jídla v podobě zbožních produktů) a rozšířená kulturní občina (méně nakupující digitální obsah). Jinými slovy řečeno, nejenom, že potřebujeme být placeni za odlišné věci, ale také potřebujeme být placeni za méně věcí.

Demontovat systémový tlak růstu, který dnes existuje, znamená vstoupit do samotného srdce peněžního systému. Již s tím, jak růst stagnuje a jak se bohatství koncentruje v méně a méně rukou, začínáme chápat potřebu finančního systému, který odrazuje od hromadění a dovoluje penězům a úvěrům, aby obíhaly v rámci nízkého růstu. Existuje mnoho způsobů, jak to lze udělat; osobně preferuji prolomit „nulovou spodní hranici“ monetární politiky a otevřít možnost záporné úrokové sazby. O ekonomice, postavené na této myšlence uvažuji ve své knize Sacred Economics (Posvátná ekonomika).

Lidstvo dospívá a staré paradigma růstu se stává zastaralým. Každá snaha udržet ho za jeho právě uplynulý čas bude neúspěšná tak depresivně jako selhalo Rio. Pokud vzešlo ze summitu něco dobrého, byla to menší míra vedlejší shody mezi jednotlivými národy i podniky, které dnes různými způsoby ztělesňují post-růstovou senzibilitu. Nastal čas zásadně revidovat naše základní představy o růstu, rozvoji a ekonomice.

Ať se nám to líbí nebo ne, náš vztah k Zemi se mění. Naše vědomí se již vskutku změnilo — pravděpodobně nikdo z účastníků summitu neobhajuje pokračování dalšího bezohledného plenění planety. Všichni si přejeme ekologické léčení. Všichni si přejeme vstoupit do nového vztahu se Zemí. Od ideálu dobývání přírody raného 20. století se naše vědomí výrazně posunulo. Nicméně naše instituce, ať peněžní nebo politické, stále nejsou ve shodě s naším změněným vědomím. Chytají nás do pasti zavedených zvyků, které si nikdo z nás vlastně nevybral a ve snaze odvrátit naši srážku s katastrofou nás činí bezmocnými. Proto je tak důležité důkladně prošetřit zaslepené ideologické domněnky — zejména ty o udržitelném růstu —, které tvoří základ těchto institucí.

Text vyšel v anglickém originále „Why Rio+20 Failed“ v internetovém časopise Reality Sandwich. DR jej poskytl Jiří Zemánek, který jej také přeložil do češtiny.