Škoda, že se nezbláznil
Jiří SilnýPro změnu ekonomického systému, která musí přinést udržitelnější a spravedlivější podobu hospodářského života, nestačí racionální argumenty. Je třeba pro tento zápas motivovat co nejvíc lidí, vzbudit víru, že jiný svět je možný.
Nedávno zahájený seriál týdeníku Respekt „krize očima…“ přinesl už v prvním dílu poučnou sondu do duše obchodníka na kapitálových trzích. Rozhovor je příznačně nadepsaný „Myslel jsem, že se zblázním“ a poskytuje na malém prostoru dramatický popis duševních stavů člověka, který prožíval v době krize kapitálových trhů „dlouhé období stressu a bolesti“, protože „nese vždy velmi těžce“, když „klienti prodělávají“.
Jeho „obličej se mračil a duše se mučila“, kladl si otázky typu „Proč jsem, proboha, neudělal to či ono?“ a velice často se mu zdálo, že už to nevydrží a že se zblázní. Nakonec, jako v pohádce, „se to v dobré obrátilo a od března 2009 jsme si užívali rok sladkého období“. Nastalo oživení trhů a temná noc duše skončila.
V tutéž dobu, kdy začíná být zásadní nedostatek prostředků na financování sociálního státu, vykazují všechny statistiky světa, že se stále více v jednotlivých zemích „rozevírají nůžky“ příjmů, i celkového majetku mezi lidmi. Řečeno jednou větou, chudí chudnou a bohatí bohatnou. Jsem toho názoru, že oba jevy spolu úzce souvisí, ba dokonce že jeden bez druhého není možný. Kdyby světoví publicisté byli opravdovými hlídači demokracie, již dávno by tento jev, existující již víc jak dvacet let, měli prostudovaný a zveřejňovali by jasná čísla a argumenty. Jenže na tuto cestu se žádný investigativec vydat vůbec nemůže, okamžitě by ho totiž zlikvidovali, jako Paroubka. Jsem přesvědčen, že pouze zastavení růstu příjmové a majetkové diferenciace a následně opačný trend, mohou vytvořit šanci na odstraňování vrstvy sociálně slabých, což nejsou nějací nemocní lidé, ale oběti největšího zločinu v dějinách, jímž je neregulované hromadění majetku nad všechny meze.