Nedávno zahájený seriál týdeníku Respekt „krize očima…“ přinesl už v prvním dílu poučnou sondu do duše obchodníka na kapitálových trzích. Rozhovor je příznačně nadepsaný „Myslel jsem, že se zblázním“ a poskytuje na malém prostoru dramatický popis duševních stavů člověka, který prožíval v době krize kapitálových trhů „dlouhé období stressu a bolesti“, protože „nese vždy velmi těžce“, když „klienti prodělávají“.

Jeho „obličej se mračil a duše se mučila“, kladl si otázky typu „Proč jsem, proboha, neudělal to či ono?“ a velice často se mu zdálo, že už to nevydrží a že se zblázní. Nakonec, jako v pohádce, „se to v dobré obrátilo a od března 2009 jsme si užívali rok sladkého období“. Nastalo oživení trhů a temná noc duše skončila.

Je to pozoruhodný příklad, v jaké mystické jednotě může jednotlivec žít s kapitálovými trhy. Tento ukázkový „mučedník trhu“, kterého neviditelná ruka dle svého nevyzpytatelného rozmaru tu pohlavkuje a tu zase hladí, obstál ve zkoušce, nepodlehl pokušení pochybnosti, že je možná v systému nějaká chybička, neodchýlil se od pravé a dojemně prosté víry, „že člověk má nakupovat, když je to levné, a prodávat, když je to drahé“. Bouří proplul nezměněn: „Nejsem si vědom toho, že bych se dozvěděl díky krizi něco úplně nového…“ A samozřejmě, že „světová finanční krize a následná recese neznamenaly výrazný civilizační zlom“.

Ve věčném manichejském boji mezi vírou elit ve schopnost řídit společnost a vírou v dobro spontánního vývoje společnosti ví, na jaké straně stát. Instinkty mu říkají, že současná přemíra regulací (!) povede k inflaci, slabému růstu apod. a pak se zase „pokojně vydáme na cestu ‚spontánního svobodného vývoje‘“. Přitom věří, že k „tomu, abychom prohlédli, nebudeme potřebovat masívní občanské nepokoje nebo ještě hůře — průšvih typu světové války“.

Snad i otrlý čtenář Respektu musí cítit určité rozpaky, ale možná, že čekám příliš. Příspěvek sice kouzlem nechtěného nepostrádá určitou zábavní hodnotu, ale především se vyznačuje naprosto slepou vírou, je kabinetní ukázkou nebezpečného bludu, který přetrvává bez ohledu na racionální argumenty a empirická data a je bohužel velmi rozšířen. Pokud ten člověk své názory a své prožívání světa považuje za „normální“, pak se domnívám, že kdyby se jeho vnitřní svět zhroutil a on by se „zbláznil“, bylo by to pro něj jen dobře. Pak by snad měl teprve šanci potkat se s realitou jiných lidí než jsou jeho klienti, a začít dělat něco užitečného. Těch lidí, které spekulanti zvaní „obchodníci na kapitálových trzích“ jako on díky neregulovaným trhům připravili o práci a o celoživotní úspory a uvrhli je do hladu a bídy, jsou na celém světě desítky milionů jen v průběhu toho jeho „sladkého období“.

Jistě, není to nic výjimečného, není v tom ani žádná přímá osobní vina, dělá jen svou práci, jako jeden ze statisíců služebníků transnacionální kapitalistické třídy, který udržuje v chodu systém mamutího přerozdělování bohatství a sám z něj užívá jen drobky, ve srovnání se skutečnými pány tohoto světa. Vypadá to, že dokonce ani není cynický, ale jedná s vášnivou ochotou podnikat všechno možné i nemožné, aby systému prospěl, a to s úsilím hodným lepší věci. Jeho jazyk a postoj má zřetelné náboženské konotace. Až na to, že, řečeno s Ježíšem, „neslouží Bohu, ale mamonu“.

Vzhledem k hegemonii kapitalistického systému, který soustavně destruuje přírodní i lidské prostředí, se prakticky v žádném postavení nevyhneme dilematům osobní účasti nebo neúčasti na vykořisťování. Je obtížné v tomto bezohledném světě boje o zisk čelit důsledkům a přitom zůstat lidský a neztratit naději. Kapitán Kruse, který byl najat firmou BP a při odstraňování ropné skvrny v Mexickém zálivu byl nucen spalovat živé želvy, aniž měl možnost je z moře zachránit, lidskost neztratil, a tak spáchal sebevraždu. Počet lidí, kteří si berou život, zblázní se nebo trpí depresemi, propadají závislostem a agresivitě, roste úměrně tomu, jak se ztrácí naděje na důstojný život nebo na hlubší smysl života než jen nakupovat a prodávat. K patologickým jevům patří i šíření iracionálního věření a fundamentalismu náboženského, ekonomického nebo politického, jehož rubem je lhostejnost a rezignace.

Ten, kdo o to stojí, může samozřejmě s trochou úsilí získat tolik znalostí a relevantních dat, např. o příčinách a dopadech ekonomické krize, aby přinejmenším ztratil tu neotřesitelnou, a proto šílenou jistotu, že trh všechno vyřeší. Ale jak citovaný článek dostatečně dokumentuje, současná převládající neoliberální ekonomická nauka není věcí kritického poznání, ale věcí víry. Taková slepá víra se nerodí z ničeho nic, ale je šířena věrozvěsty a apoštoly, ne proto, že je to zjevená pravda, ale prostě proto, že slouží zájmům těch, kdo na systému honby za ziskem vydělávají. Nemalé částky z těchto zisků pak samozřejmě musí plynout do institucí šířících takové náboženství jako jsou všelijaké instituty, vysoké školy, média a prodejné umění, politické strany na objednávku, jak to všechno tak dobře známe.

Pro změnu ekonomického systému, která musí přinést udržitelnější a spravedlivější podobu hospodářského života, nestačí dostatek racionálních argumentů a dat a jejich kritická analýza. Je třeba pro tento zápas motivovat co nejvíc lidí, vzbudit víru, že jiný svět je možný. Proti víře iracionální je třeba postavit jiný druh víry, který Erich Fromm označoval jako víru racionální. Nejde o náboženské přesvědčení o správnosti dogmat, která jsou rozumově neověřitelná. Jde o víru, která je směsí vědění a angažovanosti. Víra je racionální, pokud spočívá na jasných znalostech všech relevantních dat, a nikoli na iluzi spojené s přáními a zájmy a zároveň počítá s otevřenou budoucností, s možností změny. K tomu se připojuje volba humanistických hodnot a osobní účast na jejich uskutečňování.

A je také nezbytné vytvářet alternativní instituce pro vzdělávání, alternativní umění, alternativní politické strany a média a rozšiřovat jejich působení. Velmi se přimlouvám, aby Deník Referendum z tohoto důvodu konečně věnoval více pozornosti své vlastní propagaci.