Česká vláda od svého vzniku v roce 2010 pracuje na likvidaci své reputace s takovou svědomitostí, že odvolání jejího nejpopulárnějšího ministra zapadá do řádu věcí. Kdyby nyní jmenoval Petr Nečas na uvolněné místo Ivanu Řápkovou se zdůvodněním, že jednak má odpovídající kvalifikaci, neboť absolvovala v Plzni, a jednak je potřeba zvýšit podíl žen v politice, na čemž mu, jak každý ví, vždycky záleželo, překvapilo by to ještě někoho?

Okolnosti případu byly hned v prvních reakcích probrány ze všech stran. Nečasovu zdůvodnění Pospíšilova konce nevěří ani on sám. Možná se opravdu jedná o paniku z chystaného jmenování pražské státní zástupkyně, možná o další motivy, o nichž se teprve dovíme, v každém případě je evidentní, že jde o politický vliv na justici.

Vláda, která se ujímala funkcí v euforii na vlně antiparoubkovské hysterie, s oporou lží o Řecku a přemluvených bab, se dokázala za dva roky zdiskreditovat tak bezbřeze, že původně rekordní sněmovní většina pětatřiceti poslanců jí nakonec pravděpodobně neudrží do konce volbního období. Předpokládat, že do roka půjdeme k předčasným volbám, je po aféře Pospíšil korektnější, nežli očekávat, že Nečasova družina doklopýtá až k řádným volbám. Zcela bez kreditu vládnout nelze a Nečasově týmu už ho nezbylo ani za mák.

Když se schylovalo k volbám v roce 2010, v pravý okamžik vystřídal opotřebovaného a zdiskreditovaného Topolánka Petr Čistý Nečas. Sociální demokracie nedokázala včas reagovat a pravici to nepochybně pomohlo vyhrát volby. Dnes se píše rok 2012 a obraz Petra Nečase je horší, nežli byl tehdy Topolánkův. Nečas působí jako vymlouvající se slaboch, který je u konce s dechem.

Pud sebezáchovy, který se zmocňuje všech politických stran zvláště v předvolebních časech, povede ODS k nutnosti nelézt někoho, komu veřejnost bude ochotna aspoň trochu něco věřit. Jiří Pospíšil se nabízí jako samozřejmý kandidát na pana Čistého verze 2.0. Prozatím se mluví o tom, že by mohl vést ODS v Plzeňském kraji jako kandidát na hejtmana.

Nahrávat by mu mohla i okolnost, že od případu Davida Ratha se změnila osa politické debaty. Její ohnisko se postupně čím dál tím více zaostřovalo na brutálně asociální politiku vlády nekorektně vydávanou za reformy. Sled afér Rath, Parkanová, Pospíšil najednou činí osou veřejného zájmu prorůstání politiky s ekonomickou kriminalitou. A můžeme jen hádat, jaké další případy se objeví.

Nelze přeslechnout štěbetání o některých dalších hejtmanech, ba dokonce o lidech z nejužšího vedení ČSSD, o mnoha jménech v ODS a samozřejmě o Miroslavu Kalouskovi, ba dokonce rovněž o Jiřím Pospíšilovi osobně. Pokud tento seriál bude opravdu pokračovat stávajícím stylem, hrozí sesuv celé současné stranicko-politické konstelace a berlusconizace české politiky. Andrej Babiš se směje a čeká. Uplatnit by se ale mohly ještě ostřeji vyhraněné populistické projekty. V každém případě by důsledky takového rozkladu byly nepředvídatelné a spíše horší nežli slibné.

Krajně nešťastné by rovněž bylo přehlížení sociálních témat. Dnes snad ještě více nežli posud je nutné trvat na tom, že rozkvět korupčně klintelistického prostředí je symptomem vandalského ničení státu. Jinak řečeno pouze ekonomicky i sociálně silný stát je schopen všem druhům tlaků kapitálu čelit.

Vulgární korupce je jen jedním a právě kvůli své jednoznačnosti i relativně méně nebezpečným ohrožením demokratické politiky. Tak zvaná penzijní či zdravotní reforma jsou nesouměřitelně rozsáhlejšími loupežemi stejného druhu jako za úplatu zmanipulovaná výběrová řízení, i když se formálně snad mohou pohybovat v mezích právního rámce.

V prostředí sociální nesouměřitelnosti se demokracii z principu dlouhodobě nemůže dařit. Před demokratickou levicí stojí obtížná zkouška: v krajně nepříznivém mediálním prostředí trvat na tom, že otázku institucionalizované korupce je nutné integrovat do debaty o systematickém ničení státu, které tu od počátku devadesátých let ve své ideologické zaslepenosti provozuje kompletní neoliberální a neokonzervativní pravice.

Vedle toho je nutné povědět ihned a bez obalu, že Jiří Pospíšil není zosobněním vcelku ničeho, na čem by bylo možné dále stavět. Ano, odvolán byl nejspíše proto, že odmítl zajít v politickém ovlivňování justice za jisté meze. To ale vypovídá více o otřesnosti prostředí Nečasova kabinetu, nikoli o Pospíšilových kvalitách. Jeho jedinou předností je, že má větší skrupule, než jaká je v Nečasově kabinetu norma.

Pospíšil se stal pouze obětí praxe, kterou v případech Jiřího Čunka a Renaty Vesecké sám pomáhal zavést. A fakt, že jednu z protestních demonstrací po jeho odvolání svolával jeho bývalý vládní kolega Liška, který sám jako poslanec a ministr nelegitimní vládní koalice politizaci justice mlčky přihlížel, berme jen jako kolorit proměny české politiky v parodii na demokracii.

Jiří Pospíšil je typickým představitelem své strany, zabudovaným do klintelisticko-korupčních vztahů v míře pro špičky ODS běžné. Vždyť hlasoval pro loupeživý přílepek, který daroval ČEZ 68 miliard, ba co víc i on se čirou náhodou potkal v Toskánsku s šéfem ČEZ, a posléze se vymlouval, jako... inu jako Petr Nečas, když ho nyní odvolával z funkce. Jaký šel, takového potkal.