Zapomeňme na běžné politické třenice. Odvolání Jiřího Pospíšila z funkce ministra spravedlnosti přichází v době, která je zlomová a může předurčit budoucnost demokratického právního státu u nás. Nedůvěra v politiky a politické strany je daná a bude se dlouho těžko odstraňovat. O co se hraje aktuálně, je důvěra v policii, žalobce, soudce. Špičky koaličních stran, konkrétně Petr Nečas (ODS) a Miroslav Kalousek (TOP 09), dělají vše pro to, aby ve společnosti zakořenilo povědomí o dvojí policii a justici — pro mocné na straně jedné a pro ty ostatní na straně druhé.

Jiřího Pospíšila jsem zde v červenci 2011 kritizoval za nečinnost, v únoru 2012 se jej zastával coby symbolu průvanu na státním zastupitelství a dnes musím jeho odvolání zalitovat. Ze srovnání s ministry Otakarem Motejlem, Pavlem Rychetským či Karlem Čermákem vychází Pospíšil jako slabý odvar. V resortu se potácel ode zdi ke zdi. V kauze Čunek se dopouštěl chyb, které pak složitě napravoval. Vlastimila Rampulu do čela Vrchního státního zastupitelství v Praze jmenoval a potom dlouhé měsíce odvolával. Poměry ve vězeňství nezlepšil. Exekutoři dolují zlatou žílu. Prosadil poměrně bezkonfliktní trestní zákoník, ovšem občanský zákoník byl hojně kritizován — a ministr si z toho nic nedělal.

Přesto se Jiřímu Pospíšilovi podařila jedna věc, jež všechny jeho minusy zastínila: šťastně za Nejvyššího státního zástupce vybral Pavla Zemana a následně jej podporoval ve všech krocích, které činil a činí ve snaze očistit soustavu žalobců. Do vlády Pospíšil také předložil novelu zákona, která má posílit nezávislost státních zástupců a odstřihnout je od politických vlivů.

Jako politik se Pospíšil vyhýbal střetům a jako manažer nepropadal pod — nízký — vládní průměr. Když premiér Nečas tvrdí, že Pospíšila odvolal kvůli jeho požadavku na navýšení resortního rozpočtu, aby mohl zajistit bezpečný výkon vězeňské služby, dobrovolně ze sebe dělá kašpara. Věznice peníze potřebují a Nečas je bude slibovat jako první, až začnou ve velkém utíkat jejich klienti nebo se budou množit vzpoury. Úplně postačí, kdyby se prozatím začali trousit pryč podfinancovaní dozorci.

Přesto Nečasovi stojí za to čepici s rolničkami si nasadit. Proč?

Protože vůbec nejde o vězení, o peníze, o Pospíšila. Ministerský předseda potřeboval dříve, než ministr na Zemanův návrh „nedej bože“ jmenuje vrchní státní zástupkyní v Praze Lenku Bradáčovou, vyslat zásadní vzkaz: samostatnost orgánů činných v trestním řízení musí mít své meze. Alespoň tak to jemu i prezidentu Klausovi, který se tentokrát bleskově chopil chilského pera a odvolání beze slova námitky podepsal, nakukaly kmotrovské struktury navěšené na ODS.

Do vlády si Nečas v poslední době povolával spolustraníky s kmotrovským pozadím. Václav Láska, právník a bývalý vyšetřovatel systematicky se věnující korupčním kauzám, zase uvedl, že policejní útvary mají rozpracováno hned několik případů týkajících se tzv. pražských kmotrů a jen čekají, kdy bude pražské státní zastupitelství obsazeno lidmi, kteří nemají pověst zametačů.

Pokud se koaliční politici usmívali při zadržení Davida Ratha, smích je přešel brzy. Policie se začala zajímat i o jejich kolegy. Zatím největší rybou je Vlasta Parkanová (TOP 09). Nejde přitom ani tak o ni samotnou jako spíš o dosavadní praxi spravování ministerstev. Půl miliardy sem, půl miliardy tam — to je ona praxe. Peníze utíkají, ministři si hrají na neviňátka, o politické odpovědnosti pouze hovoří a dál vzletně bájí o boji s korupcí, klientelismem a o rozpočtové odpovědnosti.

Sebevědomí policistů, žalobců a soudců vedlo premiéra Nečase a ministra Kalouska, aby zvedli varovný prst. Nečas se nechal slyšet, že parta plukovníků nebude rozhodovat o obsazení vlády. Kalousek zase například křičel o policejní zvůli. Viděno v zrcadle, znamenalo to výhrůžku: Ruce pryč od vlády, jejího hospodaření s veřejným majetkem a od politických kmotrů a kmotříčků!

Když jsem slyšel potlesk žurnalistů po skončení brífinku odvolaného Pospíšila, měl jsem smíšený pocit. Na straně jedné nepřísluší novinářskému stavu vyjadřovat sympatie a antipatie k politikům. Na straně druhé bychom měli všichni dát najevo, kde v zuřícím společenském konfliktu stojíme. V konfliktu ne o Pospíšila, toho vem ďas (i s jeho plzeňskými kmotry), ale o elementární principy, na nichž má stát tato země.

Už vůbec pak nejde o válku dvou klik na státním zastupitelství, jak nám podsouvá Nečas. Proti sobě stojí ti, co chtějí dát průchod právu, pojmenovávání viny a stanovování trestu, a potom ti, co hájí dvojí standardy — už nejen ve zdravotnictví, ale i v při vyšetřování trestné činnosti.

Nečasovi zákulisní rádci by ještě raději než Pospíšilův viděli odchod nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Doufejme, že se nenechá otrávit. Pokud jde o Lenku Bradáčovou, ta nutně hlavní roli ve sporu hrát nemusí. Pospíšilův nástupce bude pod silným veřejným tlakem, aby Zemanovu návrhu na Bradáčovou vyhověl. Odolat může jen těžký cynik.

I kdyby ale rázná paní Bradáčová jmenována do funkce po Rampulovi byla, zůstane nám tady onen Nečasův a Kalouskův vzkaz adresovaný v první řadě řadovým policistům a žalobcům. Jeden Zeman a jedna Bradáčová ještě jaro nedělají. A budou-li mít lidé, jejichž úkolem je stíhat nepravosti, pocit, že jim jde vláda po krku, mohou mít tendenci být krotkými.

Proto je důležité dotáhnout do konce reformu státního zastupitelství. S Pospíšilovým, potažmo Zemanovým návrhem měli problém především mnozí vlivní členové ODS. Proto dodnes není zpracováno a předloženo paragrafové znění zákona. Bedlivě sledujme, zda teď, po Pospíšilově odvolání, nepřeváží snaha reformu změnit, změkčit, odložit.

Zastavme se ještě u politického rozměru Pospíšilovy popravy. Nečas je prý s ním nespokojen. V televizi jsme ale na jeho adresu mohli slyšet pěkná (byť nevím, zda upřímná) slova od Miroslavy Němcové a Přemysla Sobotky (ODS), Karoliny Peake (LIDEM), Leoše Hegera (TOP 09)… Předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg v první reakci konstatoval, že „zhasla naděje, že justice bude fungovat dle práva a bez společenských ohledů". Poté byl avizován coby host středečního Interview ČT24. Tam ale nakonec místo něj napochodovala vicepremiérka Peake.

Bez Schwarzenberga se obešla i odpolední tisková konference TOP 09, na níž zato nechyběla žádná z dalších partajních špiček. A první místopředseda Miroslav Kalousek se nad Pospíšilovým odvoláním tvářil překvapeně a vyzýval k jmenování Lenky Bradáčové do čela pražského vrchního zastupitelství. Je mi líto, ale Kalouskovi nevěřím. Je licoměrné vyhrožovat orgánům činným v trestním řízení a zároveň bít se za Bradáčovou. Podobný fígl může zabrat jen na ty, kteří si nepamatují, co bylo řečeno včera, a nedokáží ze střípků výroků a chování politiků sestavovat ucelenou mozaiku.

Je smutné, když Petru Nečasovi víc záleží na potlesku podsvětí, než spolustraníků (ostatně předpokládám, že Jiří Pospíšil bude sice tiše, ale usilovně pracovat na podrývání Nečasovy pozice) a hlavně voličů. Tady už nejde o spor o podobu vládní politiky, o chybnou ekonomickou koncepci, o asociální reformy, o obyčejné plýtvání. Nyní se rozhoduje o tom, kdo bude do budoucna spoluautorem a sponzorem vládních kroků.

Pokud Petr Nečas nevybere někoho lepšího, než byl Pospíšil, a pokud nerozptýlí pochybnosti o temných motivech svých kroků, přijde nejvyšší čas, aby byl volán k odpovědnosti. Nejen poslanci, ale i širokou veřejností. Při vší zdrženlivosti uznávám, že přichází doba, kdy by se měla politika přelít z parlamentu do ulic. Dřív než nám rozdají náhubky a obojky.