S přímou úměrou ke zhoršující se hospodářské situaci se v Řecku šíří nejrůznější spotřební alternativy. Vyplývá to z řady textů, které se objevují v poslední době i v masmédiích. Bez zapojení řetězců, překupníků a dalších mezičlánků se už na mnoha místech prodávají nejenom brambory, ale i rýže, mouka, olivový olej, maso či med. Roste nabídka služeb založených na sdílení. Radnice začaly pronajímat levnou nevyužitou půdu, na níž si nájemci zakládají záhonky a políčka se zeleninou.

Podle zpravodajů Guardianu se v celé zemi otevírají ochody vedené dobrovolníky, v nichž se dá kupovat nové šatstvo a další zboží základní spotřeby jen o málo dráž než z výroby, anebo směnit za jiné — bez ohledu na výši nabídky a poptávky.

Dle listu Kathimerini už existují i městská virtuální tržiště, na nichž se nakupuje a prodává prostřednictvím internetu za lokální měnu. To zatím nejznámější si zřídili občané města Volos a každý den jej využívá přes 800 z nich.

Články a analýzy na specializovaných serverech odhalují, že jde zatím jen o sérii lokálních počinů, nikoliv plošnou celořeckou změnu. Počet iniciativ však rychle stoupá a jejich pestrost narůstá. Řada alternativ se navíc začíná objevovat i v mimospotřebních oblastech: sociálních službách či místní politice.

Ze severu do Athén

Téma po čase znovu zviditelnila televize Al Džazíra, jejíž souhrnný text se od pondělka šíří sítěmi. Spolupracovníci katarské stanice se v minulých týdnech vypravili do Řecka, aby se čtyři měsíce po zrodu tzv. bramborové revoluce dozvěděli, k jakým dospěla výsledkům. Za pomoci čísel řeckého statistického úřadu zjistili následující: cena brambor poklesla za poslední rok v průměru o čtvrtinu, ceny oleje, mouky a rýže až na polovic. Stalo se tak přitom navzdory obecnému trendu — zatímco řecký HDP klesá od počátku krize průměrně o 5 procent za rok, spotřebitelské ceny narůstají v průměru o 3,7 procenta.

Reportéři Al Džazíry dále připomínají, jak celá „revoluce“ vznikla: pěstitelům brambor z okolí Nevrokópionu na severu země se v zimě nepodařilo přimět vládu, aby omezila dovoz levné komodity z Egypta. Organizovaní zprostředkovatelé jim nabídli výkupní cenu 10 eurocentů za kilo; v obchodech se přitom brambory prodávaly za 55 až 80 eurocentů. Nevrokópionští tak ve hněvu přivezli 5. února 10 tun brambor do Soluně a demonstrativně je rozdali lidem.

Činu si všiml profesor zemědělského marketingu ze soluňské Aristotelské univerzity Christos Kamenides, který uspořádal prodej brambor bez prostředníků přímo v univerzitním kampusu. Za jediný den se jich prodalo 50 tun, a to za cenu 25 eurocentů za kilo. Krátce poté zemědělce oslovila i občanská iniciativa z města Katerini, která začala od poloviny února organizovat dovoz a prodej zemědělských výpěstků ve velkém množství.

Prodej přímo od zemědělců funguje nyní v řadě měst od Soluně po Athény. Akce organizují obvykle radnice nebo občanské iniciativy, na jejichž webových stránkách si mohou lidé plodiny objednat. Zemědělci je následně přivezou a prodají přímo z korby. V řečeném Katerini již tímto způsobem nakupuje 55 procent obyvatel města.

Výhodou pro prodejce je kromě ceny a odbytu také fakt, že dostanou zaplaceno hotově. Překupníci a supermarkety jim platily obvykle šeky se čtyř- až šestiměsíční splatností.

Překážky zůstávají

Dle dalších zjištění Al Džazíry se ovšem nové způsoby spotřeby neprosazují snadno. Řetězce a překupnické společnost v Řecku kontrolují i balírny a třídírny plodin, což jim umožňuje zvyšovat vybraným zemědělcům náklady. Přímý prodej navíc konkuruje zavedeným družstvům, jež v zemi fungují od 80. let a mají u řetězců lepší podmínky, a také farmářským trhům. Ty podle bramborářů ovládají opět překupníci, kteří využívají spotřební módy a nutí zájemce prodávat za vysoké ceny.

The Wall Street Journal dále připomíná, že se zastáncům přímého prodeje nedaří pronikat ani na klasická stánková tržiště. K prodeji na stánku je v Řecku třeba zvláštní licence, jejichž počet je omezený, a majitelé tržnic je poskytují zase především překupníkům. Zájmová sdružení si také v minulosti prosadila kvóty maximálního množství zboží, který lze touto formou nabízet.

Ekonomové, na něž se WSJ odvolává, proto masovému rozšíření spotřebních alternativ nevěří — doufají spíše, že hnutí vytvoří žádoucí tlak na rozvolnění pravidel podnikání a další „žádoucí reformy“.

Ani Guardian přitom nevnímá rozmach řečených alternativ s nekritickým nadšením. Jeho autoři zdůrazňují, že mnohem více nových netržních institucí vzniká z charitativních popudů — jako reakce na sociální problémy rostoucího podílu populace. V této souvislosti zmiňují konkrétně oblibu levných polévkových vývařoven ve velkých městech (v Athénách se v nich dnes stravuje každý 11 obyvatel), nouzových výdejen léků či charitativních pekáren. Soluňské Národní divadlo pak například hodlá v příští sezóně prodávat vstupenky za potraviny, jež mají být následně rozdány potřebným.

Al Džazíra si ovšem všímá i několika osobností z místní politiky, jež nové způsoby prodeje a svépomoci podporují a rozvíjejí je. Žádná z nich nevzešla ze zavedených politických stran, a tak je možné, že z alternativy spotřební vznikne časem i alternativa politická.

Další informace: