Centrum pro výzkum veřejného mínění při Sociologickém ústavu (CVVM) se po letech vrátilo ke zkoumání vztahu veřejnosti k odborům. Pojďme se blíže podívat na to, co aktuální květnové šetření naznačuje o české společnosti. Jaké trendy můžeme z těchto informací vyvozovat? Jakým způsobem jsou odbory vnímány českou veřejností v době, kdy se množí negativní reakce na aktivity platformy Stop vládě ze strany některých politiků i novinářů? Nedochází v hlubším proudu společnosti k určité vnitřní přípravě na jakési „zaktivnění“ zdola tím, že roste tolerance veřejnosti vůči nestranické sféře politiky? Nejedná se o projev změny vládnoucího diskursu?

Z hlediska politické sféry jako oblasti, kde dochází k formulaci kolektivního rozhodování společnosti, je politické působení občanských iniciativ a odborů netradiční. Ustálené instituce politiky, na které jsme zvyklí, odpovídají historickému vývoji atlantické modernizace. Přičemž od počátků tohoto procesu jsme svědky působení přinejmenším dvou protikladných sil: na jedné straně je to více či méně záměrná snaha aktérů — v zásadě lidí práce — o posílení vlastní pozice při rozhodování společnosti a na druhé straně je to tendence instrumentálního rozumu ovládat a kontrolovat tyto aktéry jako podřízené subjekty (která se projevuje mnoha nejrůznějšími způsoby, o kterých se zmiňuji v jiných textech). Jako by se tento protikladný proces dnes překlopil do otevřeného a jasného rozkolu mezi stranickou a nestranickou politikou (a to jak v teorii, tak v praxi). Zároveň však probíhá výrazný ideologický střet, který možná přepíše diskurs vládnutí — Jedna z otázek tohoto střetu zní: je rozumné a žádoucí, aby odbory vznášely politické požadavky? Zmíněný výzkum veřejného mínění možná poodhalí odpověď minimálně na to, co si o této problematice myslí obyvatelé našeho státu.

Z pohledu tohoto textu jsou zajímavé ty části zmíněného výzkumu, které se týkají za prvé otázky, v jakých záležitostech mají odbory vyvíjet činnost, a za druhé otázky, která zjišťovala názor respondentů na přijatelnost prostředků, které mohou odbory použít. V obou případech byly použity pětibodové postojové škály (rozhodně souhlasím; spíše souhlasím; spíše nesouhlasím; rozhodně nesouhlasím; nevím, resp. rozhodně přijatelné atd.).

Co se týče této druhé otázky, výzkumníci se respondentů ptali na jejich názor na míru adekvátnosti některých metod, které používají odbory či společná platforma odborů a iniciativ: jednání na tripartitě, organizace peticí, organizace veřejných demonstrací, organizace odvětvových stávek, organizace generální stávky a organizace blokád. Kromě blokád, které jediné měly míru přijatelnosti pod hranicí 50 %, se všechny další formy boje těší relativně vysoké míře přijatelnosti. Nejpřijatelnější se přirozeně zdá jednání na tripartitě (pro 85 % respondentů). Kromě odvětvových stávek (souhrnná přijatelnost vyjádřená téměř dvěma třetinami dotázaných) nejpřekvapněji dopadla organizace generální stávky, kterou za přijatelnou považuje přes 60 % respondentů.

Co se týče toho, v jakých sférách mají být odbory aktivní, platí, že v oblastech pracovněprávní ochrany zaměstnanců, výši mezd zaměstnanců či důchodech zaměstnanců a solidarity ve společnosti překračuje míra souhlasu s tím, aby zde odbory vyvíjely činnost, hranici 70 % (např. u pracovněprávní ochrany je to téměř 90 %), přičemž relativně málo respondentů nemá k těmto oblastem postoj žádný (kolem 7 až 8 %).

Nejzajímavější je ovšem položka politické dění v zemi, u které souhlasně odpověděla více než polovina respondentů, přičemž nějakou míru nesouhlasu vyjádřila pouhá třetina respondentů. Zbytek (13 %) u této položky neví. To znamená, že politické působení odborů mimo klasické vymezení pole jejich působnosti je vnímáno spíše pozitivně v tom smyslu, že jej občané považují za v zásadě legitimní. Zároveň se u této oblasti objevuje ve srovnání s ostatními záležitostmi téměř dvojnásobný počet těch respondentů, kteří nemají názor, na to, zda v oblasti politického dění mají být odbory aktivní. Jakoby se před námi otevíralo pole, kde může docházet k proměně zmíněného vládnoucího neoliberálního diskursu. Jednak zde lidé nesdílejí převládající mediální stanovisko o tom, že odbory do politiky nepatří a jednak je zde určitá skupina lidí, kteří na tuto otázku ještě nemají názor.

Jaká je celková důvěra obyvatel ČR v odbory? Celkem odborům důvěřují téměř dvě pětiny populace (43 %). Když srovnáme tento výsledek s důvěrou, kterou vyjadřují vládě (14 %), poslanecké sněmovně (13 %) či senátu (18 %), jedná se o velmi dobrý výsledek. (Pro úplnost je třeba dodat, že nejlepší výsledek mezi centrálními politickými institucemi již tradičně zaznamenává prezident se 49 %; avšak na druhou stranu i on ztrácí — meziročně kolem 7 %.) V otázce důvěry v odbory je opět relativně velká část populace nerozhodnuta (zhruba pětina), což znamená, že se zde opět objevuje určitý prostor pro práci na změně panujícího diskursu. Posledních přibližně 12 let CVVM nezkoumal důvěru obyvatelstva vůči odborům (což je mimochodem také zajímavé — viz níže), a tudíž chybí kompletní časová řada. Avšak dostupná data z roku 2000 ukazují, že v současnosti je důvěra v odbory o celých 12 % vyšší. To, že CVVM považoval navrácení odborů do tohoto zkoumání za nutné, je možné číst také jako náznak toho, že dochází k nějakému diskursivnímu pohybu.

Celkově je možné z daného výzkumu usuzovat, že se objevuje určitá nová tendence ve vnímání odborů a tudíž také patrně ve vnímání politické sféry. Pokud odbory totiž skutečně získávají v očích většiny veřejnosti určitou legitimitu pro své kroky, dochází možná také k hlubší proměně charakteru toho, co vlastně znamená jednat v politickém poli — napříště by nemělo jít o pouhé hlasování ve volbách, ale o politickou aktivitu zdola. Další výzkum téhož centra (CVVM) zveřejněný taktéž v květnu letošního roku, který se týkal spokojenosti s oblastmi sociální politiky, zdravotnictví a školství, odhalil, že spokojenost obyvatel se stavem těchto oblastí výrazně klesá. Stejně tak je tristní spokojenost s celkovou politickou situací v ČR — nespokojených jsou téměř čtyři pětiny populace. Obyvatelé ČR se sice domnívají, že reformy jsou v zásadě nutné, ale zároveň přiznávají, že jsou s nimi obeznámeni buď poměrně málo či vůbec (celkově průměrně takto odpovídá kolem dvou třetin dotázaných). Zde se tedy objevuje další otevřený prostor pro výklad toho, co reformy vlastně znamenají. Jakoby impérium vládnoucího diskursu bylo potenciálně oslabeno také v tomto bodě.

Dosud uvedené naznačuje, že se snad přibližuje moment, který bude otevřením potenciálního prostoru pro legitimní vstup nestranických aktérů do pole politiky prostřednictvím oslabení neoliberálního diskursu na několika rovinách: formálně-politické, obsahově-politické a informační. Prvky přímé demokracie v praxi, otevření strategických otázek široké veřejnosti, plnohodnotná diskuse stanovisek všech součástí (skupin) společnosti, různé formy závazného jednání reprezentantů ve volených funkcích atp. — to jsou možné podoby proměny politiky tak, aby plnohodnotně spolupracovaly obě sféry politického pole (stranická i nestranická).

Již nyní je však možné říci, že společné působení iniciativ a odborů uspělo. Zdá se totiž, že to, že se politicky aktivizují odbory, nevnímá česká veřejnost jako problém, ba naopak. Pravděpodobně to může znamenat, že konečně padá mýtus o nelegitimitě politické aktivity mimo politické strany. Ve skutečnosti je však potřeba dnešní zamyšlení ukončit otázkami: Jedná se tedy o první bitvu války mezi vládnoucími a ovládanými o diskurs vládnutí? Pokud ano, jaké budou další bitvy? Informovanost o realizovaných reformách? Otevření skutečné a závazné diskuse o alternativách? Otázka nekapitalistické budoucnosti? Kdo se jich a jakým způsobem bude účastnit?