Vztáhli-li bychom maximy „o mrtvých jen dobře“ a „padlému nepříteli je třeba vzdát čest“ i na mrtvoly politické, o Vlastimilu Aubrechtovi toho dnes moc napsat nemohu.

Před sedmi lety, kdy jsem ho potkal poprvé, nicméně nic nenaznačovalo, že by se jeho kariéra chýlila ke strmému závěrnému svahu. Byl poslancem, předsedou významné stranické organizace ČSSD v Teplicích, ale především vládním zmocněncem pro oblast Severozápadních Čech, jejíž náplň pojal značně kreativně.

Funkci zmocněnce zřídila vláda s cílem usnadnit a urychlit revitalizaci regionu postiženého desítkami let devastace způsobené komunistickými povrchovými velkolomy. Na obnovu krajiny ministři vyčlenili z rozpočtu 15 miliard korun. Dopadlo to hezky česky: zmocněnec se brzy stal pomocníkem majitelů nyní již kapitalistických velkolomů, aby tyto mohly v obracení severočeské krajiny naruby pokračovat (za cenu likvidace tu a tam překážejících měst a vesnic).

Tři čtvrtiny z vládních 15 miliard korun pak přistály s Aubrechtovým požehnáním na kontech důlních společností — na jizvách, které na krajině, památkách i osudech lidí způsobily, tak nakonec vydělaly dvakrát.

Vlastimilu Aubrechtovi nelze upřít, že dokázal úspěšně vystupovat jako muž z lidu, kterým ostatně podle všeho skutečně je. Složité problémy dokázal geniálně, i když zcela nepravdivě zjednodušit („Když nezbouráme Horní Jiřetín, budou rohlíky čtyřikrát dražší.“). V osobním kontaktu působil (a patrně i nadále působí) otevřeně, lidsky a jednoduše. Takovej hodnej, bodrej strejda, kterej se zatoulal do Sněmovny.

Aubrechtovým politickým mečem i štítem se stali severočeští horníci ohrožení propuštěním. Odvolával se na ně prakticky pořád. V této oblasti však trpěl zjevnou selektivní slepotou. Když tuneláři vlastnící Mosteckou uhelnou nedlouho po divoké privatizaci firmy (či přesněji její krádeži) v rámci „racionalizace výroby“ vyhodili na dlažbu deset tisíc zaměstnanců, Aubrecht mlčel. Za osm set pracovních míst, které by zanikly uzavřením velkolomu ČSA, však bojoval jako lev (i za cenu, že dva tisíce lidí v Horním Jiřetíně by byly vyhnány ze svých domovů).

Aubrecht rozhodně nebyl nejdůležitějším politickým chapadlem uhlobaronů, ale ve své době z nich byl patrně neuviditelnějším. To na druhou stranu neznamená, že by šlo o neškodného mluvku. Mimo jiné se mu podařilo ve sněmovně protlačit absurdní změnu zákona o ochraně přírody a krajiny, podle které musela všechny výjimky k zásahům do chráněných území schvalovat vláda (včetně tak významných zásahů, jako je rozbalení spacáku na jednu noc či sčítání netopýrů pro vědecké účely).

Usilovně také bojoval za vyloučení veřejnosti z rozhodování úřadů — právo občanských sdružení účastnit se správních řízení se pokusil ze zákona vyškrtnout opakovaně, naštěstí neúspěšně. V roce 2005 mu to nicméně společně s dlouhodobým úsilím o prolomení ekologických územních limitů těžby hnědého uhlí na Mostecku, přineslo prestižní cenu Ropáka roku.

Bylo to stylové — ropák bahnomilný (Petroleus mostensis) byl poprvé objeven právě v Aubrechtem velebených povrchových dolech.

Moc rád bych napsal, že získání titulu Ropáka přispělo k  rychlému politickému konci jeho nositele, ale moc tomu nevěřím. Podle dostupných zpráv v nepřehledném vnitrostranickém boji o moc podlehl protivníkům, kteří byli podle všeho bezskrupulóznější než on, ale v názorech na ochranu životního prostředí se s ním skvěle shodli.

Tak třeba: náměstek hejtmanky Ústeckého kraje Pavel Kouda (ČSSD) je „..prostě pro prolomení limitů, aby se ta kultura tady trošičku zvedla“ (vítěz ankety Zelená perla 2009). Mostecký náměstek primátora Karel Novotný (ČSSD) zase chce mít z Mostu znovu město horníků a veřejně útočí na předsedu své strany Bohuslava Sobotku, který bourání obcí kvůli uhlí odmítá. A jinak úhlavní nepřátelé hejtmanka Jana Vaňhová (ČSSD) a volební lídr strany z roku 2008 Jaroslav Foldyna (ČSSD) společně lobbují za rozšiřování velkolomů rukou společnou a nerozdílnou.

Aubrechtův duch tak, k nepochybné škodě sociální demokracie i místních lidí i krajiny, na severu Čech kráčí dál.

YouTube: Filmový spot s pozvánkou na vyhlášení 20. ročníku ankety Ropák