Celkem banální historka — jeví se mi po letech. Nic zvláštního, dokonce jsem ani nedostala „po tlamě“, jak mi bylo slibováno — sice náhodou, ale nedostala. Nevzpomněla bych si. Nebýt ovšem toho jediného slova.

Na Svoboďáku se slavil Den Romů muzikou, tancem a zpěvem, jak jinak. Byla jsem u toho až do konce. A pak šla na „osmičku“, že pojedu domů. Nastoupila jsem společně s hloučkem dětí. Živě a zaujatě hodnotily jednotlivá taneční vystoupení. Mluvily romsky. Bylo mi příjemné je sledovat, v gestech obsahujících náznaky tance jsem odhadovala míru jejich talentu, který většinou o několik let později vyprchává v brněnských výkopech či ustupuje před mateřskými záležitostmi... a ve vzácných případech nevyprchává, ale navzdory setrvává. Možná to byly děti, se kterými právě teď, jako již s dospělými lidmi vytvářím novou inscenaci ve svém divadle Líšeň. Ale zpět do vozu číslo osm — mé inspirativní zasnění bylo přerušeno sprostým opileckým zahulákáním ze zadní části šaliny pokořujícím celý romský národ. Vyhrkla jsem na chlapa, že nemá být sprostý, jelikož jsou tady děti. Odezva byla okamžitá a překvapivě jednostranná. Náhodou jsem se sice vyhnula fyzické konfrontaci, „nakládačky“ jsem ale vyfasovala hned tři. Opilec napřáhl pěst jak palici a vyrazil. V tu chvíli se však rozjela osmička a on se s řevem, že mi „de dat po tlamě“ odporoučel opačným směrem, do zadní části vozu. Tam spočinul a zřejmě nalezl klid. Štafetu ovšem převzala načančaná panička sedící na sedadle ve strnulé póze hlubokého odporu. Ve svém kraječkovém límečku se začala ošívat a podivovat nad tím, že se těch cikánů vůbec zastávám. „Sprostým řvaním a nenávistí se děti nevychovávají,“ povídám já. Paniččino pohrdání se zhmotnilo v překvapivém útoku — „Vy jste tak...tak... ušlechtilá“ vyhrkla. To už jsem vystoupila. Nebyl to útěk, ale přestup na autobus do Líšně ke hřbitovu.

Do třetice se ke mne přitočil také vystoupivší na první pohled „slušný muž“ a zašeptal mi do ucha dobrou radu: „Nezastávejte se Romů“. A doložil životní zkušeností: „Neexistují dobří Romové. Už od útlého dětství jsou to zaručené potvory.“ A má důkaz! „Revizor v šalině totiž kontroluje bílý, ale nikdy ne černý!“ Tak takhle nějak to tehdy bylo.

Z odstupu času mohu říci, že skutečný zásah provedla ta okraječkovaná paní. Netušila jsem tehdy proč. Ani snad ona netušila, jak neodbytně se do mně tím slovem zaryla! Prostě pani je talent. Ano, skutečně jsem si nejprve myslela — je to vlastně pocta, že mne očastovala takovým „slušným“ výrazem, pozvolna jsem však začala chápat tu zlovolnou rafinovanost. Hledala a našla — to, co mne zasahuje a s čím se nemohu a nechci nijak vyrovnat — jak věci ztrácejí svůj původní význam. Jak prozpěvující a tančící děti neznamenají to, co by se snad mohlo zdát na první nezaujatý pohled — prostě nadané děti; ale znamenají něco mnohem hrozivějšího, protože jsou takové jaksi — přičmoudlé.

Jak slovo „ušlechtilý" se stává ponižující nadávkou z toho prostého faktu, že všichni přece už ví, že ten pojem dávno nic neplatí a nic neznamená a kdo si myslí, že jo (jako teda já), je na tom velice špatně.

Proč toto píšu a dopisuji několik let rozepsaný a odstrkovaný text? Snad pro opětovné setkání s dětmi — teď již dospělými lidmi (poznávám je podle šarlatových košil, ve kterých tancují dodnes děti se souboru, se kterým spolupracuji...) Nebo mi dochází význam toho, co se stalo kdysi, a to zřejmě i díky tomu, co se děje právě nyní. A proto, že vyjadřovat a zjevovat věci se mi jeví ne sice snazší, ale snesitelnější, než je v sobě umlčovat.

A možná by se toto všechno dalo říci i jinak, tak nějak prostě — jak říkají mí přátelé — „I gadžo má své problémy.“