Atom už zase netáhne. Co se dalo napsat o Fukušimě, už se napsalo. Už všichni víme, že u nás cunami ani zemětřesení nehrozí a ani v Japonsku se už nic novinářsky zajímavého neděje. Všechno je při starém, záchranáři bojují, radioaktivní voda uniká, palivo se taví, všechno to tak nudně dál září a tak to ještě bude trvat přinejmenším pár měsíců. Zkrátka žádná pořádná zpráva.

Ve slabších povahách nedostatek informací vyvolává úzkostné stavy a tak po internetu koluje varování před sběrem hub. To si ještě veřejnost pamatuje z doby Černobylu, že v houbách se radioaktivní spad koncentruje. Takoví panikáři národ chtějí připravit o jednu z posledních radostí, která je nejen zadarmo, ale dokonce poskytuje potravu. Osobně bych si dělal starosti spíš o mořské ryby nebo mořské řasy dovážené na oblíbené suši, ale vzhledem k tomu, že stejně nikdo nemá ani ponětí odkud vlastně pocházejí potraviny, které požíváme a za jakých podmínek byly vyprodukovány, tak je asi nejrozumnější otrlý přístup většinového spotřebitele: hlavně když nám chutná, ostatní je putna. Jinak by se z toho člověk taky mohl pošetit.

Německé opuštění jaderné energetiky už je také řádně zhodnoceno. Hysteričtí Němci prostě podlehli ekoteroristickým manipulacím a ekonomicky se zruinují a poničí si vzkvétající krajinu větrnými elektrárnami a sloupy elektrického vedení. Zdá se, že dokonce i z kruhů, které popírají lidsky působenou klimatickou změnu, se najednou ozývá dojemná starost, že ti Němci budou teď vypouštět víc skleníkových plynů. Nejdůležitější je ovšem, co to znamená pro nás. Špatná zpráva je, že zcela jistě zdraží elektrická energie. Ale dobré zprávy jsou hned dvě. Za prvé ty zisky bude inkasovat ČEZ, firma, která přece patří tak nějak nám všem. Za druhé bude potřeba, aby ten náš ČEZ postavil další bloky Temelína, a pak budeme moci vyvážet víc a víc energie za víc a víc peněz a zvýšíme zaměstnanost a zužitkujeme na cement všechen ten vápenec, co se všude válí, a nakonec z toho budeme mít prospěch všichni, a to je nabeton. Takže novinářsky zase nic zajímavého, protože: dobrá zpráva = žádná zpráva.

Je pravda, že někteří zahraniční bulvární novináři, kteří se honí za každou lacinou senzací, jak je tomu například u levičáckého německého (!) plátku Tageszeitung, vyšťourali před nedávnem zase jednu pseudosudálost. Ukazují tam běžný obrázek záplav ze státu Nebraska, na kterém z břehů vylitá řeka Missouri obtéká atomovou elektrárnu Fort Calhoun. Je jasné, že elektrárny potřebují chlazení a tak se staví poblíž řek, no a ty se prostě občas rozvodní. Však také mluvčí amerického úřadu pro jadernou bezpečnost Victor Dricks veřejnost uklidnil: všechna opatření byla učiněna! Americké úřady jistě nejsou méně spolehlivé než ty české a tak jen nezodpovědní kverulanti mohou navzdory vyhlášení tohoto amerického Dana Drába, vytahovat ještě další záminky jak strašit veřejnost.

Jen v tom jednom článku je takových špinavostí celá snůška. Na začátku června prý v elektrárně vypukl požár a na devadesát minut nefungovalo chlazení. No to je toho, běžná provozní porucha, která u nás skoro nestojí za zmínku. Vždyť devadesát minut je jen hodina a půl. Takzvaná novinářka Hahnová do toho zamotala dokonce elektrárnu Cooper, která leží dál po proudu Missouri, kde zaměstnanci kolem závodu obětavě navršili pytle s pískem. Pro uklidnění všem šťouralům vládní agentura také zakázala přelety letadel v dvoukilometrové zóně kolem obou elektráren. Co by vlastně ti kritikové ještě chtěli?

Přitom jsou ve Spojených státech samé osvědčené jaderné elektrárny. Od havárie na pensylvánském Three Mile Island v roce 1979 se nové nestaví a tak třeba elektrárna Cooper má prodlouženou životnost na šedesát let. Tomu se říká triumf technologie. Jistě i pro takovou neuvěřitelnou životnost se uvažuje, že by se i další bloky Temelína dostavovaly ve spolupráci s americkou firmou Westinghouse, kterou doporučuje i nezávislý odborník, velvyslanec Spojených států Norman Eisen. Když už nesmí stavět doma, tak jistě přivítají možnost podělit se o své know how s Čechy, kteří mají s USA tak speciální vztahy. Nebo si to alespoň někteří donedávna mysleli.

Věřím, že laskavá čtenářka a laskavý čtenář, už jsou všemi těmi nukleárními bouřemi ve sklenici vody unaveni a tak už jen pro dokreslení toho, jak úchylné myšlení mají všechny ty environmentalistické a lidsko-právní spolky uvádím informace tzv. Společnosti pro ohrožené národy www.gfbv.de. Ta se v Německu (!) honosí dokonce jakousi veřejnou prospěšností a je běžným občanům úředně doporučována pro dárcovství.

Tento obskurní spolek se pouští do věcí, do kterých mu nic není. Někde vyhrabal, že 70% světových nalezišť uranu leží v oblastech, obývaných původními obyvateli, tedy těmi indiány a kmeny jakýmisi. A ta těžba uranu, že prý zamořuje radioaktivitou jejich tradiční území. Píší o Tuarezích v Nigeru, Aboridžincích v Austrálii, indiánech Lakotech a Yakamech v USA, Samiích ve Švédsku, Tibeťanech, Ujgurech a Mongolech v Číně, Inuitech v Kanadě a dokonce Papuáncích jakoby měli navzájem něco společného. Ukazují třeba obrázky, jak nějací polonazí domorodci z národa Adivasi, o kterém nikdo nikdy neslyšel, nakládají sudy údajně s uranem na nákladní auta v indickém Jadugoda, což ani indicky nezní. A vedle toho jsou nechutné fotografie znetvořených dětí, prý v důsledku radioaktivního záření. Na takovéhle informace přece není nikdo zvědavý.

A vůbec, kdybychom spočítali všechny oběti dopravy nebo konvenčních válek, tak se ukáže, že počty obětí jaderných zbraní a jaderné energetiky nemohou zatím vůbec konkurovat. Však je to také relativně mladý obor. Ale pokrok se nezastaví a nakonec — umřít musíme všichni.

Autor psal svůj sloupek s dvoudenním předstihem. Události v atomové elektrárně Fort Calhoun se mezitím vyvinuly.