sláva!
konečně ...
Díky, pane Kanda ...

Alternativa je poměrně nevhodné slovo.

To, co by mělo nastoupit jako nové, je přerůstání starého tak, že to, co dominovalo, se stává pouze momentem nového - nové je jakoby komplexnější a staré zahrnuje - a staré pouze nemá onu hegemonní roli jako mívalo dřív ...

nově je už hegemonem ten komplex jako celek - který ale to staré také zahrnuje ...
... jako už ale "nevládnoucí" ...

Nejde ani tolik o volbu mezi starým a novým jako spíš právě o přerůstání a transcendenci

Oč méně je "nové" radikálně jiné - o to víc ale má naopak v sobě determinismu a nevyhnutelnosti ...

Díky, pane Tejkle, za reakci. Ono je skutečně asi nutné vidět ten vztah mezi "starým" a "novým" dialekticky, to je zřejmě jediná možnost, jak se vyhnout černobílému vidění a aporiím, jak jsem se to snažil naznačit v článku.

Neunikla tomu (tj. černobílému vidění) např. umělecká avantgarda, mám na mysli zejm. rétoriku manifestů, která "nové" stavěla radikálně (či spíš: absolutně) proti "starému". Toho se samozřejmě chytli někteří postmodernisté: vyčetli avantgardě, že v podstatě připravovala politickou totalitu, a nechali si tak uniknout emancipační charakter avantgardních hnutí. Ale to by bylo zase na další úvahu...

v níž oceňuji zvláště poznámku o Marxovově analýze systému v systému. Upozornil bych ještě na jeden aspekt oné dialektiky. Tím, že Marx provedl důkladnou analýzu a kritiku kapitalistického systému, tak jím nejen zatřásl, ale také umožnil jeho další existenci. Kritikové totiž často pomáhají další existenci systému více než jeho pasivní přitakávači. Proto je kritika tak potřebná pro demokracii a životaschopná demokracie se pozná podle toho, že o to ví.

Snad v tom, že chytří kapitalisté se z poznání systému poučili a provedli určité dílčí přizpůsobení se? Čekáte na nějaké další?

"Kritikové totiž často pomáhají další existenci systému více než jeho pasivní přitakávači." - Mohl byste to nějak rozvést, pane Šimso? Přiznám se, že si nejsem jistý, jak to myslíte. A připojuji se i k otázce pana Hellera.

První aspekt pojmenovává pan Heller: kapitalismus 20. století už není tak asociální jako byl kapitalismus 19.století. Za druhé: už dávno se ví, že žádný panovník nesedí na trůně tak pevně, jako postřelený atentátníkem. Za třetí a to hlavní: popis, analýza a kritika systému systém sám neruší, to se děje jen v případě, že je nalezena životaschopná alternativa, to se v tomto případě nestalo, nic lepšího než demokracie a tržní hospodářství nebylo nalezeno, to pozitivum můžeme vidět v sociálním rozměru, který je typický zvláště pro evropskou demokracii, je pravda, že ovšem tento rozměr je nyní neoliberálními reformami ohrožen, jsem umírněný optimista v tom, že se přijde na to, že tyto "reformy" vedou do slepé uličky a budou nahrazeny reformami sociálně demokratickými.

nehrají žádnou roli, nic nového nepřinášejí, jen opakují "staré pravdy", které žádnými pravdami v silném slova smyslu nejsou, v podstatě je to jen setrvačnost.

Marx není jen věda, ale i ideologie - výraz zájmu nějaké třídy. Už tenj fakt, že si tato třída - ještě ve velmi primitivní podobě - dokázala na svou stranu a do svých služeb stáhnout btak vynikající intelektuály z úplně jiné třídy, svědčí o péohybu ve společnosti a rozporech kapitalismu nutícíchmasy lidí jednat určitým způsobem - a to být hrobaři kapitalismu. Ideologie byla dobrá, ale přece jen nadstavba nad celým procesem. Kapitalismus chudák musel skákat od jedné dočasně stabilizované podoby k druhé - od volné konkurence i monopolu, pak státně monopolnímu kapitalismu a teď ke globálnímu a v jeho rámci patrně přejde od neoliberalismu k nové podobě keynesiánství - k vědě a produkci kognitariátu a odtud k samosprávě a svému konci. Marxismus sice ppomáhal, ale i on byl dočasně zastíněn stalinismem - ty masy lidí se orientovaly více méně živelně, nacházely si spojence v řídícím aparátu, tlačily na kapitál a nutily ho být sociálnější, coz on nakonec stejně odhodil a má tendenci se vracet do 19.století. Takže Marx kapitalismu nepomohl nijak - v rámci možnpostí člověka a ideologie pomohl k rozvoji třídního boje nutícího kapitaoisty manévrovat. Ano byl to dflouhodobý proces - první pokus o alternativu - společenské vlastnictví měl sice velké vady, ale nebyl zanedbatelný a s kapitalismem zatřásl (mimochodem ten vládce po atentátu už nikdy ten samý, ztrácí jistotu., bojí se a kope kolem sebe, čímž staví proti systému další a další lidi- navíc ti ostatní vidí, že ho lze zranit či zabít a znovu to zkoušejí - máte to nějaké popletené).A na základě poučení z protosocialismu s pomocí obnoveného marxismu, ktrerý se poučil a pod vedením kognitariátu až se zformuje se jasně rýsuje nová alternatiuva - samosporávný socialismus. Případné soc.dem. reformy mohou být jen něčím nedůsledným a přechodným, soc.dem. je přece strana ovládaná buržoasií, bez ohledu na zájmy a názory členstva a voličstva. To jen Vás ta kapitalistická mrtvola drží za šos a táhne zpátky.

Nechci působit jako nějaký ideolog, který má ve všem jasno, ale domnívám se, že welfare state byl do značné míry podmíněn i historicko-politicky. Nemyslím si, že např. v 1. pol. 20. stol. byl kapitalismus bůhvíjak sociálnější než předtím - ona ta socioekonomická realita hlavně ve 30. letech, i u nás, byla dost úděsná. Lidé žili skutečně z ruky do úst, a někdy ani to ne.

Po r. 1945 vznikla celková potřeba kapitalismus reformovat, dát mu sociální okovy. Ty důvody byly v zásadě dva: bolševická revoluce v Rusku a expanze stalinismu do středo-východní Evropy. Stalin válku vyhrál, takže strach tu evidentně byl - v Itálii to bylo přece dost viditelné. Radikalizaci společnosti bylo možno předejít změnou ekonomické a sociální politiky. No, a druhým důvodem byla samozřejmě II. svět. válka, kolaps evropské civilizace. Neumím si představit, že by někdo po Osvětimi hlásal trh bez přívlastků.

Takže welfare state byl bezpochyby úspěšný model, ale obávám se, že právě nyní vidíme jeho dobovou podmíněnost, že to zkrátka nelze chápat jako trvalé usmíření kapitalismu se sociálními právy člověka. To, čemu říkám totální kapitalismus, není nějaká deformace systému, ale rozvinutí jeho nejvlastnějších principů. Problematika "reforem" dnešní vlády je jen do jisté míry efemérním aspektem. Ten problém přeci leží hlouběji.

Kdybych to měl shrnout lapidárně: nacházíme se v situaci, kdy společnost (stát, politika, instituce) kapitalismus potřebuje pro zajištění své materiální existence (a kapitalismus je opravdu při síle, tady bych polemizoval s tou metaforou mrtvoly). Ale kapitalismus sociálno z principu nepotřebuje - člověka vidí jen jako zdroj.

tu metaforu s mrtvolou jsem použil v dlouhodobém výhledu - já taky čekám ještě jednu etapu pozvednutí kapitalismu, ze které vyplyne průlom v samosprávě (když budou naplněny určité podmínky v ideologii a politice) - a hlavně jsem tu metaforu použil ve vztahu k vědomí pana Šimsy, které se intenzivně brání tomu, že alternativa existuje a prosazuje se, i když pomalu. Ta ideologická floskule, že nic jiného než kaopitalismus není k dispozici a vlastně ani nemůže - ta se ještě pevně drží ve vědomí mnoha lidí.

Rozumím, pane Hellere. Ta neschopnost připustit existenci alternativy je možná dána tím, že je alternativa imaginována jakoby utopicky, jako něco, co je "jinde", co je "mimo" systém, "mimo" viditelný svět. A že tudy cesta nevede. Ale tohle právě je naivní představa - viz to, co jsem napsal v článku.

Rozdíl mezi stanoviskem pana Kanda a mým je minimální. Marxovu kritiku v 19.století a současnou kritiku kapitalismu považuji za potřebnou a užitečnou, ale nesmí se přeceňovat. Kritika zůstává spjata se systémem, z něhož vychází. Představa absolutní alternativy je utopická, to se do jisté míry stalo Marxovi.

Když budu argumentovat marxisticky, tak Marx a marxismus jsou produktem kapitalistického systému a buržoazní společnosti. Ostatně takto také argumentuje liberální ekonom Schumpeter, od kterého opisoval Václav Klaus. "Marxismus je v podstatě produktem buržoazní mysli; v tom není žádný paradox" (Kapitalismus, socialismus a demokracie, s.24) napsal v kapitole "Marx prorok" - doporučuji přečíst a promyslet.

Tržní hospodářství potřebuje sociální rozměr, etická pravidla a demokratickou kontrolu. Slabá demokracie umožňuje excesy globálního kapitalismu. Jsem pro hledání kritických alternativ, ale myslet si, že vše je v Marxovi jako v Bibli, je slepá ulička.

"...Představa absolutní alternativy je utopická, to se do jisté míry stalo Marxovi."

Ano, ale jen do té jisté míry.

Marx konstrukci budoucna moc nevytvářel - sděloval, že budoucnost si vynucuje určité podmínky, které pojmenoval jako zespolečenštění výrobních sil, ale co si pod tím ve skutečnosti představoval, ví jen Bůh ...

... závěrečné řádky předposlední kapitoly první dílu Kapitálu hovoří o komunismu a socialismu jako o obnově původního individuálního vlastnictví založeného na práci, které kapitalista předtím většině jednotlivců vyvlastnil ...

"Kapitalistická slupka puká. Vyvlastňovatelé jsou vyvlastňováni" ... píše v těchto místech prvního dílu, jediného dílu, který Marx sám redigoval pro tisk ...

A ta úplně poslední (25.) kapitola tohoto prvního dílu Kapitálu dokonce ukazuje, že Marx byl jakýmsi liberálem sui generis - dosaďte na místo "volné půdy" kapitálové zdroje a máte konec 16. kapitoly a ideologickou 26, (poslední) kapitolu Keynesovy Obecné teorie, kde "vlastnictví nevládne" ...

Zralý Marx éry Kapitálu nepropadal etatismu.
Společenskovědní pravičák non-plus ultra Jude Wanniski Marxe velmi uznává jako člověka, který nejen předpověděl globalizaci, ale i stoupence tvořivého Klondiku a nepřítele byrokracie (Francis Wheen, Marxův Kapitál, posledních 5 - 10 stránek ...- viz též v hlavním díle tandemu Heller-Neužil Neužilova poznámka pod čarou o jistém dopise z Frisca od evropského emigranta o tom, jak ve Státech "přestává být měkkýšem" ... ) ... .
I stoupenec anarchokapitalismu ultrarakušák Rothbard uznává určitou anarchliberální levici jako svého spojence (viz článek "Levice nebo pravice - vyhlídky pro svobodu")

Pepíka Hellera musí jistě těšit, když těch několik konkrétnějších Marxových poznámek o Marxově představě o cestě k budoucí společnosti se týká výlučně společenské síly úvěru a sítě družstev (i koncept Hellera-Neužila počítá se SÍTÍ samosprávných jednotek) - viz první část III. dílu Kapitálu na konci blok věnovaný úvěru

Co je příčinou?
Tak především je tu ta objektivní dialektika běžného vědomí a vědomí schopného pronikt k podstatám za pomoci teorie, která je ovšem vždy ideologií (budu pracovně tomuto vědomí říkat vyšší).
Běžné vědomí (zdravý selský rozum) se utváří na základě praxe dostupné jednotlivci i celým třídám v běžném životě (denní empirie, emoce). Podle Lenina se toto vědomí (i u těch neprivilegovaných) vždy spojuje s ideologií (tedy tím vyšším, ale zájmem třídy orientovaným vědomím) vlastnící a vládnoucí třídy.Aby dokázalo vnímat svoiji ideologii, musí být do života neprivilegovaných a nevlastnících a nevládnoucích mas vnesena aktivita, ve které se běžné vědomí pozvedá na vyšší a stává se schopným zobecňovat a tedy i vnímat své celotřídní zájmy. Lenin to viděl v aktivitě politické - ale ta, jak ukázal protosocialismus, stačila pouze na částečné pozvednutí a po svém ovládnutí řídícím aparátem přestala fungovat. My dnes - v mojí partě - si myslíme, že je nutná vlastnická aktivita. Právě nepřítomnost této aktivity v denních aktivitách neprivilegovaných vrstev vede k tomu, že si masy nevidí dál než na špičku nosu a přijímají tu buržoasní ideologii. (Pokud je buržoasie sama nevtáhne do nějaké intenzivní celotřídní zkušenosti, např. do boje na barikádách, apod.). Jak mohou masy získat tu formující vlastnickou zkušenost? Nakrátko se to dařilo v revolucích a výbuších, ale systémově je to možné jen v každodenních samosprávných aktivitách na pracovišti (zestátnění nepomůže - tam nemizí odcizení od vlastnictví - vládne řídící aparát, ať už vlaje ta či ona vlajka, vládne ta či ona strana apod.).
A teď, proč jsem tohle vůbec napsal. Samospráva ještě reálně masově neexistuje, běžné vědomí si ji nemůže osahat, pokud lidé mají nějakou praktickou zkušenost, tak je z kapitalismu z role nevlastníka a nebo - v bývalých protosocialistických zemích - z protosocialismu - taktéž role nevlastníka. Běžné vědomí při neexistenci politického hnutí prosazujícího samosprávu a neznalosti marginalizované ideologie samosprávy se tedy spojuje především s buržoasní ideologií, která samozřejmě samosprávu jako alternativu odmítá. Pokud to běžné vědomí pod tlakem politiky a rozporů přece jen tu buržoasní ideologii tak úplně nebere, číhá na něj další průšvih - dožívající ideologie bývalého řídícího aparátu protosocialismu, a to nejen v podobě vysloveného stalinismu, ale i v podobě určitého technokratismu. Zejména ten technokratismus předkládá běžnému vědomí zdánlivě jasné a pochopitelné argumenty, proč samospráva nemůže být zásadní alternativou (kde tu samosprávu máte? Chceme názorný příklad.Lidi nebudou dělat, všechno si rozdělí a konec. Bez vlády řídícího aparátu to není možné, ten byl vždycky a bude vždycky - přitom zatemňují, že nejde o likvidaci odborné stránky úlohy řídícího aparátu, ale o jeho podřízení vlastnické kontrole neřídících pracovníků atd.).Takže zase další blokáda ve vztahu k samosprávě.
To se projevuje i v politice - levicová politika nekomunistická je v této otázce hodně pod vlivem buržoasní ideologie, minimálně postmoderny - viz Škabraha, pan Šimsa apod., takže mu nabízí maximálně změtenec různých stanovisek, za kterými není žádná organizovaná aktivita směrem k samosprávě. Komunistické hnutí je pevně pod vlivem té technokratické ideologie aparátu (Dolejš), většinou dokonce v stalinistické verzi označující samosprávu za podvod, způsob privatizace podniků apod. V argumentaci všech politických proudů o samosprávě tedy převládá tendence ji zadupat do země, maximálně připoustit, že by mohla trochu pomoci, jako vedlejší a nedůležité řešení (Dolejš). Většinou je to vyjadřováno formou "Samospráva není žádné samospasitelné unoiverzální řešení" (Určitě byli i feudálové, kteří kdysi ve středověku něco podobného říkali o kapitalistckém pachtu v zemědělství a přitom přemýšleli jak vylepšit nevolnictví).
A to jsem ještě nezmínil tu čistě gnoseologickou negativní příčinu, kterou odpůrci samosprávy rádi zneužívají - a to je nepropracovanost teorie samosprávy jako takové, nejednota mezi jejími stoupenci a praktická nedostupnost této teorie i pro případné zájemce. Výzkum samosprávy nedělají renomované instituce, sdělovací prostředky o ní mlčí, nejsou peníze na obživu těch, kdo by se tomu chtěli věnovat, a vydávání knih atd.
Tohle je současný stav, za kterého my, kdo vidíme samosprávu jako zásadní systémovou alternativu, vypadáme jako pošetilí umanutí cvoci,od kterých raději dál.
Poznání příčin je sice dobré - ale co s tím? Moje parta se zatím pokoušela o nemožné - ve volném čase kultivovat teorii a využít politiky k tomu, aby alespoň v KSČM se tato koncepce nějak zachytila, třeba v některých programových dokumentech. Naprosto marná snaha - stalinisté vedou zuřivý odpor a nadávají nám všemi možnými termíny (to nejmírnější je utopismus, proudhonismus). Politickou elitu v KSČM to naprosto nezajímá, protože nechce dráždit stalinisty a sama je spíše ovládnuta tím aparátnickým myšlením, chce mít klid na politikaření a kšefty.Značná část členstva jsou bývalí řídící pracovníci s hlubokou nedůvěrou v možnost lidí vlastnit a spravovat se a k další části tahle myšlenka vůbec nedorazila a argumentují "Tohle nikoho nezajímá, dělejme tu drobnou denní politiku pro lidi"
Ale přesto jsem optimista - Giordano Bruno a Thomas More na tom byli hůře, běžné vědomí je vrtkavé a za určitých okolností se dokáže rychle zvrátit - ale tím rychle - myslím historické měřítko, ne měřítko svého života

Pane Šimso - mohu jen opakovat, co jsem Vám napsal, buržoasní ideologie ve Vás se zoufale brání a využívá všlijakých sofismat. Marx napsal ideologii dělnické třídy, ve které postihl rozpory a systémové vady kapitalismu a naznačil řešení.Vytvořil tedy pohled třídy, která sice byla systémovou součástí kapitalismu, ale zároveň proti němu stála svými zájmy v zásadním rozporu a byla předurčena být jeho hrobařem.Takže pokud uvažujeme dialekticky nemůžeme rozhodně odbýt úlohu této třídy tím, že je produkterm kapitalismu (to bylo možné řící třeba o třídě otroků či nevolníků - které neměly potenci porazit systém). A co platí o třídě, platí i o Marxovi jako jejím ideologovi - i tady je jasná dialektika- Marx využil všech skutečně pravdivých poznatků, které byly k dispozici jako kontinuitní produkt lidského myšlení (včetně buržoasního), aby vytvořil zásadní,ale dialektickou, ne holou, duchovní negaci buržoasního vědomí. Takže jste vedle jako jedle - ve Vás - jistě nevědomky - jako ten Vetřelec v Ripleyové - pracuje snaha znegovat Marxe tvrzením , že to, čím překonal buržoasní vědomí a co se Vám nelíbí, bylo produktem nějaké omezené a dnes už zastaralé větve buržoasního myšlení. Čili Vy provádíte mně dobře známou a s oblibou používanou taktiku "udusit v objetí".Ale nic ve zlém
Mimochodem - nevím proč se mluví o absolutní alternativě - marxismus naznačuje (my dnes propracováváme) projekt systémové změny kapitalismu - jaká absolutnost - vždycky je to přece změna relativní, po které v budoucnu přijdou další - nikdo tu nevymýšlí věčné království boží na zemi - jenom jsme si náš úkol vymezili historicky - co bude po nastolení komunismu už nás tady a dnes nemusí zajímat, máme dost své práce. Takže pánové - nemaťte pojmy - neříkejte, že Vy jste proti absolutní alternativě - přiznejte poctivě, že jste proti komplexní kvalitativní progresivní změně kapitalistické společensko-ekonomické formace - ať je to jasné a je vidět, jaká ideologie z Vás mluví.
Mirku - je jasné, že Marx nebyl etatista, osobně si na základě těch jeho sporých poznámek o budoucnosti myslím, že my sledujeme jeho představu - společnost, kde vlastní všichni, ale v tom všichni jako svobodná individua osvobozená od určení průměrných třídních individuí - no a to je naše představa, cíl, ve který se vyvine i samosprávný socialismus, ve kterém individua jsou ještě zařazena v dělbě práce, včetně pracovních kolektivů a je problém individuální vlastnickou aktivitu zprostředkovat mimo řídící aparát.
A jinak - proč pořád melete, jako bychom já a moji kámoši tvrdili, že v Marxovi je všechno jako v Bibli? Kolikrát máme ještě opakovat, že jsme se při řešení problémů minulosti i současnosti přesvědčili, že autentický Marx (a Engels a Lenin) představují tu zatím nejpoužitelnější, nejvhodnější, nejpravdivější metodologii na zkoumání minulosti i současnosti a taky na projektování budoucnosti. Ne všechno z Marxe bereme - např. kritizujeme všem klasikům společnou představu o tom, že nejprve proběhne politická revoluce, bude nastolena diktatura proletariátu a pak se teprve zformuje společenské vlastnictví. Vývoj ukázal, že při této cestě vznikne jen diktatura řídícího aparátu a protosocialisamus, proto chceme, aby samosporáva vyrůstala z lůna kapitalismu. proto jsme podle stalinistů minimálně utopisté, ale spíše zrádci.
A další naše oprava Marxe - v určování produktivitní práce a tedy i vymezování dělnické třídy Marx nebral služby, protože se nematerializují ve výrobku, my je bereme, protože se materializují v osobnostním systému člověka - tedy, pokud jde o kapitalistický podnik (pracovník dostává mzdu z kapitálu a ne z osobního důchodu kapitalisty, produkuje něco, co kapitalista prodává a nechává si nadhodnotu), tak dělníkem je stejně obsluha stroje jako opravář počítače nebo lékař v soukromé nemocnici, holič v kapitalistické holírně, učitel v soukromé škole a - pánové pozor - prostitutka v kapitalisticky provozovaném bordelu.
Tak neříkejte, že nejsme v kontaktu s realitou.

hm, já například nepovažuji samosprávu za něco utopického - i ta formální jugoslávká existovala řadu let, nic se tam nezhroutilo a v době, kdy se u náš rozpadla 3. pětiletka, protože socialismus nebyl schopen potřebných změn, tak Jugoslávie patřila k nejrychleji rostoucím státům světa (60. léta XX. století).

Ale ...

1. především nelze říkat, že kapitalismus přeroste v socialismus stejně jako tomu bylo v předchozích formacích a zároveň se nevypořádat s faktem, že její nástup rozhodně nepřipomíná - třebas i pomalý, nicméně ale neúprosný proces jako to bylo na konci feudalismu s kapitalistickými výrobními vztahy.

To tu prostě není - a být by to tu mělo.

2. samospráva neřeší ten hlavní problém Starého, vyspělého, kapitálově saturovaného světa, který je schopna vidět Ilona Švihlíková, který vychází spíš z koncepce jednoho eserského ekonoma (N.D.Kondratěv) než z výslovného marxismu ...
... a který tandem Heller-Neužil prostě nevidí.

Podnikající práce v podobě drobných firem a OSVČ ukazuje jasně, že jako jev nastupuje a bude to věc masová.

Ale z čeho se nelze vymanit, je pokles výnosové míry ze soukromého vlastnictví DÍLČÍ kapacity reálné produkce (vlastnictví FRAGMENTU společenského kapitálu).
Financializace není jen snaha nejbohatších se obohatit - financializace je i - a možná především - zoufalá reakce kapitalistického systému Starého vyspělého světa, snaha nalézt východisko a tedy i zisk ve financích, které už dávno nejsou jen obslužným servisem, ale zhoubně bujícím nádorem, když dílčí reálná kapacita v této části světa přináší výnosy stále problematičtěji ...

Švihlíková - spolu s "kritickou syntézou" (postkeynesiánství a neoricardiánství, institucionalismus, neomarxismus, původní předmarginalistická klasická ekonomie, ekologická a enviromemntální ekonomie) která také obsahuje neomarxismus (Monthly Review, Foster-Magdoff) - jsou velcí stoupenci samosprávy - stejně jako autor tohoto příspěvku.

Ale je třeba si přece jen občas položit i otázku, jestli samospráva není to, když do předem prohraného boje jde místo kapitalisty kolektiv zaměstnanců.

Místo "hradního pána" pochodují do pochmurných bitev Zhasínajícího Řádu Kapitálového Ritu a Rytířstva zbrojnoši osobní tvrdé, asi většinou hlavně duševní práce, softwarové sudlice na ramenou ...

... kohorty práce se svými zvolenými předáky ze svých řad a s kondotiéry, lkteré kolektiv najal a kteří budou jako profíci sloužit komukoli ...

Kohorty práce pochodují do stejného boje jako ten, kdo je kdysi najímal.

Pochodují a stejně jako jejich soudruzi z esopáckých oceláren Weirton nesou do boje vše - včetně svých úspor na stáří ...

Pokud začne být Hellerům a Neužilům nakonec skutečně dostatečně nasloucháno, měli by si uvědomit, jak velkou odpovědnost na sebe bere ten, kdo si myslí, že problém kapitalismu vyřeší nástup samosprávy ... a co by mohla v psychice společnosti napáchat frustrace o to větší, oč větší víru tento koncept vyvolal ...
... až se ukáže, že hlavní problém má makroekonomické, agregátní základy, že dílčí soukromý převis společenské hodnoty výrobku nad dílčími soukromými náklady (tedy soukromý zisk) prostě v budoucnosti nemůže být dominantní formou nadhodnoty - i kdyby ho těžil celý pracovní kolektiv.

Protože i u samosprávy zase půjde jen o dílčí ekonomickou jednotku a zase to bude jen dílčí převis společenské hodnoty na dílčími náklady výrobce ...

Jenom nebude Pán najímat žoldnéře, ale naopak žoldnéři si budou vybíra Vůdce ... stejně jako kdysi v 17. století skuteční piráti v Tortuze i jinde v Karibiku si naopak volili své vůdce a kapitány ...

Myslím, že Marx věnoval velké úsilí, aby tomu utopickému unikl, aby takový pohled překonal. Pan Tejkl citoval přímo z Marxe, já bych připomněl esej Karla Kosíka "Zítřek je v našich rukou" (LitN 1958). Kosík zde přirovnává utopisty k mistrům drobnomalby, kteří do detailu malují obrázek naší budoucnosti.

"Marxe naproti tomu vůbec nezajímají podrobnosti socialistické společnosti. Nezabývá se konstruováním vidin příštího světa, nýbrž analyzuje současnost, aby v ní odhalil reálné síly, jež provedou převrat společenských poměrů. V tom je rozdíl Marxovy perspektivy od Campanellovy utopie."

Důležité je i to, co píše Kosík dál, ale citovaný pasus může sloužit jako východisko. Myslet alternativu jako perspektivu, ne jako utopii.

Pane Hellere, myslíte si, že samospráva je možná prakticky kdekoliv na světě, nebo považujete za důležitou vyspělost a samostatnost obyvatelstva a jeho schopnost mezi sebou spolupracovat? V určitých zemích možná žijí lidé, kteří jsou spíš méně samostatní, zaostalejší, méně vzdělaní, závislí na nějakých silných osobnostech (to je terén spíš pro stalinismus, že?). Jak řešit tu nerovnoměrnost? Mohly by pak vedle sebe koexistovat pokojně takové různé oblasti, řízené různým způsobem?

Podotýkám, že jugoslávská samospráva byla jen mírně upravená vláda řídícího aparátu.
Přerůstání feudalismu, přesněji řečeno prosté zbožní výroby jako vedlejšího sektoru feudální ekonomiky, v kapitalismus začalo až v určité době, za jistých podmínek, to, že tato doba pro samosprávu ještě nenastala, není argumentem. Hlavní kapitalistický sektor ještě má vývojový prostor.
Jestli dobře rozumím, tak do budoucna sází Mirek na drobné vlastnictví jako hlavní sektor (tohle si už mysleli v různých dobách různí maloburžoasní teoretikové)
S klesající mírou zisku a s pokusy kapitalismu to překonat samostatným bujením financí samozřejmě počítáme, to je banalita. Počítá Mirek s mimořádnou výnosností „lidského kapitálu“?
Ale především – musím se přiznat, že dalším malebným metaforám Mirka Tejkla prostě nerozumím.
Pokud alespoň tuším, tak Mirek klade otázku, jak se s klesající mírou zisku vyrovná samosprávný kolektiv – tak tohle jsme přece vysvětlili – za prvé to nebude kolektiv lopatěnků a soustružníků, ale kognitariátu a za druhé zavádíme samosprávu proto, aby odpadly blokace dobrovolné iniciativy kognitariátu za podmínek, kdy největší výrobní silou je volný čas a věda.
Samospráva přináší do psychiky společnosti ten zásadní potřebný zlom umožňující další dynamický růst (včetně ekologických parametrů) – cíl ekonomiky nebude odcizen potřebám lidí, lidi budou pracovat na vlastním rozvoji a rozhodovat o sobě – tady žádný pokles míry zisku nebude. Naopak zmizí samoúčelný konzum.
„... až se ukáže, že hlavní problém má makroekonomické, agregátní základy, že dílčí soukromý převis společenské hodnoty výrobku nad dílčími soukromými náklady (tedy soukromý zisk) prostě v budoucnosti nemůže být dominantní formou nadhodnoty - i kdyby ho těžil celý pracovní kolektiv“ – této větě už nerozumím vůbec, souvisí s tím, jak má Mirek založené a pojmenované základní procesy. Kdybych se to pokusil přeložit do marxismu, tak Mirek tvrdí, že: zisk kolektivu v jedné ekonomické lokalitě v budoucnu nemůže být hlavní formou nadhodnoty – zřejmě jí nemůže být ani součet těchto zisků. Marxista by v této souvislosti řekl, že samozřejmě k celkové společenské nadhodnotě patří ještě i to,co tento zisk znásobí, to je součinnost podniků, ten efekt celospolečenské kooperace, ale zároveň by předvídal, že se tu chystají nějaká nehmotná kouzla a řekl by, že i v podmínkách podniků i celé společnosti bude hlavním znásobovatelem zisku právě ten lidský faktor, objevy, nápady, inovace lidí pracujících proto, že je to baví, bez ohledu na rozdíl nutná práce a svobodná činnost, pracovní doba a volný čas a jsou s to se podílet i na rovině celospolečenského rozhodování.
Ale dále už spekulovat nebudu a čekám na to, co opravdu Mirek myslí. Protože vím, že on teorii pracovní hodnoty nebere a vyznává nějakou mně nepříliš pochopitelnou vzácnostní hodnotu, tak čekám něco z této oblasti. Tak už nám Mirku tu pointu řekni!!!!

Ano,máte pravdu, samospráva je podle mne možná všude. že funguje v zaostalých zemědělských komunitách (když se do toho neplete nikdo z vnějšího světa) to dokázala prvobytně pospolná společnosti i rané družstevnictví, že může fungovat i v industriální ekonomice dokazují Mondragon i naše minulé družstevnictví. Slušovice byly dokonce už vykročením do postiindustriální společnosti.
Jiná otázka ovšem je, zda ta samospráva může být hlavním sektorem, na který se nabalí i celá civilizace. Prvobytně pospolná je jasná - tam nic celospolečenského není. V asijském způsobu to šlo - samosprávné zemědělsko-řemeslné občiny spojené obchodem a zastřešené centralizovaným aparátem panovníka, jenomže to nebylo efektivní, ta společnost se dlouhá staletí nehýbala z místa a podlehla kapitalismu. Do předkapitalistických vykořisťovatelských řádů byla samospráva začleněna jen jako prvky (občiny svobodných rolníků, cechovní města) a civilizavce stála na šlechtě). Dějiny industriální společnosti ukázaly, že jsou dva typy systémů, které na ní mohou stát - kapitalismus a protosocialismus (ten ale nebxyl dlouhodobě udržitelný) - otázka, zda by se dala vybudovat samosprávná civilizace i na industriální společnosti - tedyx jako varianta vedle kapitalismu a protosocialismu, ta mně osobně nedá spát a bude to určitě velká otázka pro bádání. Já si myslím, že ne. Takže samospráva může jako masový základ civilizace vstoupit do hry až na bazi VTR a při hegemonii kognitariátu jako typu novodobé dělnické třídy přerůstající v třídu společenských vlastníků.
Když vezmeme současný svět - a na to se pí Hájková ptala -tak nevím - demokratické režimy latinskoamerického nebo asijského typu by mohly hojně využívat samosprávy, zejména v zemědělství a pak pochopitelně tam, kde k nim pronikne věda - aby je nesežral byrokratismus chavezovského typu - potřebovaly by vedení s pomoc od vyspělých samosprávných zemí posdtiindustriálního typu - ty ještě nejsou. Proto dnes moc nesázím na Chaveze atd., ale jako hlavní cestu průlomu vidím posamosprávnění vyspělých zemí. Takovým mým tajným typem je EU, rozhodně ne Rusko. Dříve jsem jednoznačně odmítal i možnost posamosprávnění dnes už rekapitalizující se Číny - ale kdo ví - její venkov se jkeště nepohnul a co se bude dít v průmyslu a vědecko-technických odvětvích až se porohloubí vážné rozpory ve vládnoucí třídě a nespokojenost vrstev spojených s industriální civilizací? Těžko říci.

Koexistence různých oblastí a typů samosprávy mezi sebou a s dalšími sektory je rozhodně v principu možná, ale budou to narušovat jak buržoasie, tak byrokratické řídící aparáty podobné protosocialismu. Situace by se zásadně změnila, kdyby v některé oblasti - např. v Brazilii se samosprávný sektor prosadil jako hlavní ekonomický faktor (a s tím i třída samosprávných vlastníků jako hegemon v demokratické společnosti) - pak byse jistě výrazně projevily nejrůznějščí tradice a prvky lidové tvořivosti a postupně by nižší formy samosprábvy dozrávaly k vyšším, pohlcovaly soukromovlastnické sektory apod. Obdobně by to mohlo dopadnout, s ještě širším světovým dopadem, kdyby samospráva zvítězila v USA nebo v EU nebo i v té Číně - pak by kapitalismus padal jako domeček z karet a svět by se dále sjednocoval.

Taky to tak vidím, že bez pomoci těch rozvinutějších zemí se to asi neobejde. V tom méně vyspělém světě by mohli pomoci schopní lidé, kteří by ty ostatní "naučili", jak se to má dělat, ale ti by museli být téměř svatí, aby toho nechtěli využít ve svůj prospěch, případně na sebe nestrhli moc. Vlastně ani nevím, jak si řešení představoval Marx, který poněkud pohrdal zaostalejšími (dle jeho mínění) národy.

odsuzoval kolonialismus, oběti (např. v Indii), ale v zásadě na to neměl čas a jeho duch ho táhl k vzdálenějším cílům - to jrest vlastně k podpooře globalizace ve smyslku překonání veškeré zaostalosti vztahů, pravidel, tradic, nábožešnství apod. - a předpokládal, že tuhle špinavou práci udělá buržoasie a proletariát to pak převezme a zhumanizuje.

"... Pokud alespoň tuším, tak Mirek klade otázku, jak se s klesající mírou zisku vyrovná samosprávný kolektiv – tak tohle jsme přece vysvětlili – za prvé to nebude kolektiv lopatěnků a soustružníků, ale kognitariátu a za druhé zavádíme samosprávu proto, aby odpadly blokace dobrovolné iniciativy kognitariátu za podmínek, kdy největší výrobní silou je volný čas a věda.
Samospráva přináší do psychiky společnosti ten zásadní potřebný zlom umožňující další dynamický růst (včetně ekologických parametrů) – cíl ekonomiky nebude odcizen potřebám lidí, lidi budou pracovat na vlastním rozvoji a rozhodovat o sobě – tady žádný pokles míry zisku nebude …“

"... Kdybych se to pokusil přeložit do marxismu, tak Mirek tvrdí, že: zisk kolektivu v jedné ekonomické lokalitě v budoucnu nemůže být hlavní formou nadhodnoty – zřejmě jí nemůže být ani součet těchto zisků. Marxista by v této souvislosti řekl, že samozřejmě k celkové společenské nadhodnotě patří ještě i to, co tento zisk znásobí, to je součinnost podniků, ten efekt celospolečenské kooperace, ale zároveň by předvídal, že se tu chystají nějaká nehmotná kouzla a řekl by, že i v podmínkách podniků i celé společnosti bude hlavním znásobovatelem zisku právě ten lidský faktor, objevy, nápady, inovace lidí pracujících proto, že je to baví, bez ohledu na rozdíl nutná práce a svobodná činnost, pracovní doba a volný čas a jsou s to se podílet i na rovině celospolečenského rozhodování … "


"... Ale dále už spekulovat nebudu a čekám na to, co opravdu Mirek myslí. Protože vím, že on teorii pracovní hodnoty nebere a vyznává nějakou mně nepříliš pochopitelnou vzácnostní hodnotu, tak čekám něco z této oblasti. Tak už nám Mirku tu pointu řekni!!!! ..."



Nejdřív bych, Pepíku, zdůraznil, že mezi nadproduktem a celospolečenským HODNOTOVÝM přebytkem, tedy nadhodnotou (u mé teorie hodnoty založené na reprodukčním dluhu se jedná naopak o mezeru, srážku z reprodukční hodnoty, ale na tom celkem nesejde), kde součástí nadhodnoty je i zisk, je podstatný rozdíl, který Ti zakrývá právě pracovní teorie hodnoty, která vcelku nijak neškodí - pokud bys vstřebal II. díl Kapitálu a taky marxistu Michala Kaleckého, pro kterého je materiálem, látkou, ze které jsou utkány ceny, výdaj, ze kterého je třeba vycházet a odvozovat z něj tržby - nikoli výdaj odvozovat naopak z něčeho jiného.
Nadhodnota a nadprodukt jsou poměrně dost odlišné kategorie s vlastními základy – výrobce vyrábí produkt a tedy i nadprodukt, hodnotu a nadhodnotu vyrábí ten, kdo odebírá statek - ať už motivován výnosem nebo uspokojováním potřeb. Tempo a intenzita tohoto odběru určují VELIKOST hodnoty – podstatu hodnoty pak vidím v onom reprodukčním dluhu, na který hned dojde …


Od okamžiku, kdy dominantou ekonomiky přestala být "výroba pro sebe" (samozásobitelství) a stala se jí "výroba pro druhé", všechno se v ekonomických, výrobních vztazích jaksi obrátilo. A neřekl bych zrovna, že "z hlavy na nohy" - spíš naopak "z nohou na hlavu“ …
Usedlost v éře dominující Autarkie dělala celkem všechno (ano i to quasitržní římské imperium bylo především složeno nejdřív z usedlostí svobodných rolníků (ještě před impériem), kde se dělalo všechno a pak z latifundií - kde se taky dělalo skoro všechno) a když byla fyzicky produktivní, měla i vysoký nadprodukt - jaksi všeho hodně.
V systému výroby pro druhé výrobce usiluje o maximum hodnotového rozdílu. Já sice nedefinuju hodnotu přímo „vzácností“ (takové teorie hodnoty taky existují - nejen ty mainstreamové s mezním užitkem - např. švédský ekonom Cassel - ale vlastně i Walras), ale celkem je ta vzácnost dobré první přiblížení.
Hodnotu já definuju reprodukčním deficitem (reprodukčním dluhem), což se od nějaké absolutní vzácnosti liší dost zásadní věcí - když bude něco vzácného a nikdo to nebude potřebovat, tak to nebude mít hodnotu (i ten Cassel musel tu svou vzácnostní teorii hodnoty spojit s reálnou empiricky zjištěnou poptávkou, když – třebas marginalista - kašlal na princip užitku – i kdyby mezního …).
Já jako přívrženec klasické a postkeynesovské ekonomie i marxistické ekonomie vycházím místo poptávky z reprodukčního procesu a místo izolovaně zjišťované poptávky považuji za hlubinnou podstatu hodnoty dluh reprodukce.
Obrovský objem reprodukčního dluhu obsluhuje civilizace snadněji než dřív – příliš snadno a tak si musí vypomáhat umělým zadlužováním, nadstavbou reprodukčního dluhu - aby měla dost aspoň nějakého dluhu jako hodnoty, když chybí ten reprodukční, protože je (na jednotku produkce) v každém dalším kole stále snadněji umořován …
Proto se potřebujeme jako společnost složená z "výrobců pro druhé" zadlužovat, zadlužovat …
... a ještě jednou zadlužovat


Ten základ - reprodukční dluh - ten existuje tu odjakživa - přinejmenším jako „reprodukční dluh živé existence“.
Každým okamžikem trvání sám život lidského organismu nebo domestikovaného zvířectva zvyšuje existenční dluh, který je nutno neustále nahrazovat.

Reprodukční dluh tu existuje vždy.
V tradiční společnosti vznikal reprodukční dluh jen u člověka a domácího zvířectva - uvážlivěji užívaná půda nežádala od člověka reprodukci, jenom střídání plodin, moře a řeky byly zdrojem jednostranného čerpání.
Domy, nástroje vydržely po staletí, řemeslná zkušenost se přenášela z otce na syna.
Reprodukční dluh neměl tehdy potřebnou nadkritickou kvantitu, velikost (jako ten uran 235 v atomovce) – aby mohl být hodnotou.
Tou hodnotou se reprodukční dluh stává, až když se dominantně „vyrábí pro druhé“ a statky a pak i služby, které si vynucují reprodukci, zaplavují civilizaci (industriální výrobní síly, stroj, budovy ...).

Vládnoucí formou přebytku byla renta kvůli dílčímu soukromému vlastnictví, které bylo před kapitalismem ve skutečnosti mnohem důležitější než za samotného kapitalismu, který je érou, kdy „vše pevné se vypařuje“ – řečeno Marxovým poeticko-gotickým slovníkem. A doplňkově tu byla důležitá - výrazněji jen v Asii - daň v prospěch sekulární veřejné, společné moci, desátek církvi …
Jedno znamenalo dílčí moc dílčího vlastníka, to druhé celkovou sílu a moc (i tu duchovní) společenství – za feudalismu vertikálně odspodu nahoru vše nadto pospojované lenními vztahy (soukromý vlastník nebyl tak svobodný vlastník jako ten v prvním období kapitalismu …)



Pohyb výrobních vztahů civilizace vidím v tom, že sice mnoho se toho musí reprodukovat (umořovat reprodukční dluh) – ale je tu obrovský segment reprodukční mezery, je tu nadhodnota, která čerpá jak z toho, co se sice užitím spotřebovává, ale reprodukce není možná (neobnovitelná ložiska matky přírody) – ale je tu i to, co se užitím nemusí spotřebovávat, protože může reprodukovat sama příroda (půdní humus) nebo nikdo (půda jako operační základna) ale co hlavně a především:
Je tu „společenské znalostní dědictví“, které přece také užitím nemizí a nevynucuje si reprodukci (pouze přibývá – tedy akumulace bez obnovy). Užitím nemizí tehdy, je-li jenom na záznamech - tam užitím pouze nezaniká. Ale nakolik je dokonce osvojeno v živých lidech, tak spíš dokonce používáním roste - a naopak nepoužíváním vyhasíná …

Čím ho má civilizace a společnost víc naakumulováno, tím je civilizace produktivnější, tím větší nadprodukt či naturální přebytek v civilizaci vzniká.


Ale o tom, že by takto vznikalo také víc nadhodnoty - to je absurdní.
Celkem s hrůzou jsem zjistil, že Ty vycházíš z toho, že když budou lidé produktivnější, tak nebude problém s poklesem zisku atd.

Ujišťuji Tě, že absolutní produktivita sama s nějakou nadhodnotou nemá co dělat …

Nadproduktu může být mnohem víc než dnes - ale nadhodnoty nemusí víc vznikat, třebas i méně a dílčí zisk v koloběhu hodnoty nemusí dokonce vznikat vůbec …

Zatímco u renty Ti je jasné, že to, že je vysoká, je výsledkem nikoli úrodnosti (produktivity), ale stoupajícího rozdílu oproti naopak neúrodnosti nově zapojené méně úrodné půdy, kterou si vynutila zvýšená poptávka, když ta předchozí půda už byla zužitkována. Marx ovšem v druhé části III. dílu Kapitálu ukázal, že věci nejsou tak jednoduché, jak říkal Ricardo, jaké různé situace mohou nastat, a věnoval tomu celý blok o rentě – a také vrátil do hry „nákladovou“ absolutní rentu, kterou Ricardo bohorovně přehlížel – na rozdíl od anglických ekonomů jako plukovník Thompson, kteří přehlíželi zas tu diferenciální (viz Engelsův Nástin kritiky politické ekonomie z roku 1845) …

Jak vidět, obecně pořád směšuješ nadprodukt a nadhodnotu – „rozvineme schopnosti, budeme efektivnější a nebude žádné klesání zisku“.

Ricarda máš (zmíněná renta) jako přímý zdroj Marxe vstřebaného – toho ano.
Ale třeba Smitha už ne (viz to jeho - "... zisky jsou největší v chudých zemích a v těch, které jsou v úpadku ..."- říkal Smith v dobách, kdy výrobní síly byly rok co rok příliš stejné a velké XIX. století teprve nadohled – takže souvislosti byly ještě dobře viditelné...) ...


Ba ne, Pepo.
Právě proto, že jsme velmi efektivní, tak za chvíli v reálné ekonomice Starého vyspělého světa nebudou dílčí (soukromé) zisky dostatečně motivující, jak budou nejisté, slabé a nízké - i kdyby je provozoval sebešikovnější pracovní kolektiv - i kdyby kognitivní pracující třídy …

Shortly … too productive to (partial) profit …

Příliš produktivní, než aby to vynášelo dílčí (a tedy soukromé) zisky …

nějak se mi ta Vaše úvaha nezdá, záleží na tom co přesně myslíte. Konkrétní realita ano, odraz u individua a jeho vyjádření pomocí určitých znaků – to ano. Dialog je jistě forma poznání, ale nelze ho absolutizovat, záleží na předmětu, metodě příslušné vědy apod. Zdá se, že vnímáte fakt, že odraz u subjektu není totožný s objektivní realitou.
Ale co myslíte tím novým konkrétnem? Ten duchem vytvořený odraz? Nebo skutečnost, že kontakt při poznávání už zároveň mění poznávaný objekt, takže už ani ta objektivní realita není tatáž? Ale co ta vědomě řízená nová realita?Myslíte to, že poznání orientuje přetvářející praxi? Nic jiného mne nenapadá. Pak by dávala smysl i Vaše teze o nově vznikající realitě, která nenese stopy vůli lidí – to by byla ta nepřetvářená realita, ve které probíhá nějaký samovolný vývoj – třeba sopečná činnost? Obě změny by snad tedy byly alternativami a platilo by i to, že v cílevědomě vytvářené realitě se musí přizpůsobit prostředí – ta původní objektivní realita a v té druhé, samovolné změně,se musí přizpůsobit lidé. \Ale lidé se musí přizpůsobovat vždy, i když cílevědomě přetvářejí realitu, ne?
Mám z Vašich formulací (doufám nesprávný) pocit, že pro Vás ta realita není prvotní ve vztahu k tomu poznání, přesněji není na něm nezávislá, že pro Vás duchovní konkrétno a konkrétno je totéž ( i když je fakt, že to taky je konkrétno, ale jiného řádu).
Tak mne vyveďte z omylu.

ale Mirku, nezlob se, s převáděním té Tvé ekonomie do marxistické řeči, aby se ukázalo, kde jsi vedle (ale ono je to celkem jasné - platí prostě to Marxovo o hodnotě a nadhodnotě, kdo chce ať si to přečte a porovná s Tebou), se mi nechce dřít.
Trochu zrna jsi snad trefil v tom, že klasická pohnutka, která přes kapitalismus hnala lidstvo - přebytek nad hodnotou a která by byla do jisté míry zachována i v samosprávném socialismu se k produktivnější ekonomikou prostě přežívá jako motivace - do popředí vystupuje lidská potřeba a to zejména potřeba tvořivé činnosti a dobrých vztahů mezi lidmi, potřeba volného času pro svobodnou činnost apod. Ale to je pro marxistu banalita.
My poukazujeme na mezistupeň v tomto vývoji ještě v kapitalismu, kdy se v kolektivu (stále více kognitariátním) hroutí vláda kapitalisty a jím prosazovcaná motivace - zhodnotit kapitál za každou cenu. Je to tehdy, kdy zdrojem zisku se stávají taje lidského talentu a tvořivosti,které lze mobilizovat jen, když pracující chce - a to vyžaduje pustit ho k řízení a vlastnictví - tady dojde k zlomu - a v samoisorávném socialismu pak bude zisk sice motivovat, ale ve vazbě na konkrétní potřeby a pořímo vlasdtnické rozhodování zaměstnaneckých kolektivů - s tím už to do komunismu doklepou.

no nic, Pepíku, ...

... vidím, že je to asi ztracené

Pokud opět napíšeš takové věty jako

"...Je to tehdy, kdy zdrojem zisku se stávají taje lidského talentu a tvořivosti, ... "

tak se asi už nedá nic dělat.

Pracovní teorie hodnoty Tě neustále svádí na scestí, její ďábelská gravitace Tě neustále stahuje k problematickým formulacím - samozřejmě zakořeněným v dnešní historické realitě.

Sebevětší expanze rozvoje a tvořivosti nemůže obnovit zisk - naopak o to rychleji ho jako dílčí soukromý výnos zničí.

aspoň toho Keynese a Robinsonovou by sis přečíst měl ...


Já to mám snažší - pro mě je "nadhodnota" nikoli přebytek hodnoty, ale srážka z hodnoty - a tak skutečnost, že existuje obrovská srážka z hodnoty - tedy vysoké akumulované a aplikované společenské znalostní dědictví - je z hlediska hodnoty na nic, když není z čeho odečítat ...

U Tebe je nadhodnota přebytek hodnoty produktu nad hodnotou těch skutečných nákladů výrobce, do kterých nepatří TY JEHO náklady spočívající v tom, že se o kapitalistickou nadhodnotu musí s někým sám dělit (různé renty, daně, parafiskály, poplatky atd. - pro výrobce jsou taky nákladem - společensky jsou součástí přebytku).


Přitom já bych - podobně jako např. Schumpeter v "Kapitalismu, socialismu a demokracii", ale z úplně jiných důvodů - snad ani neřekl, že je pracovní teorie hodnoty nějak chybná.

Ale vede k mylným závěrům, když se používá jen tak prvoplánově a marxista se pak musí - aby ho vedla správně - opřít o různé texty například z Teorií o nadhodnotě, ale ještě spíš tu, kde se jakoby "mraky protrhávají" - například tu známou pasáž (kterou měl v takové oblibě Radim Valenčík) z Grundrissů II. o tom, že sama hodnota je historická kategorie, že je dočasná.

Proto já používám raději inverzní, reprodukční teorii hodnoty, která tolik na scestí nezavádí - ostatně reprodukční princip a princip přebytku je společným jmenovatelem klasické, postkeynesovské, neoricardiánské a marxistické teorie - tedy "kritické syntézy", čili toho, z čeho na úseku ekonomie už dnes typický levicově orientovaný americký sociolog, ekonom atd. běžně vychází ... (např. lidé okolo Monthly Review)

Jak vidíš, vyjadřují se tím současným plurálně postmoderním způsobem (existují nejen různé způsoby jak uchopit realitu, ale - což je právě můj případ - i různé zorné úhly, jak nahlížet na stejný způsob, jak uchopit realitu)

Mirku - máme prostě jinou metodologii, co se dá dělat. Teorie pracovní hodnoty je zkrátka můj bůh.

Asi jo ...

ale mohl bys i tak na sebe nechat působit Keynese - nebo tedy aspoň toho luxemburgovského "rosemarxistu" Michala Kaleckého, který je jakýmsi svorníkem marxismu a postkeynesovství (nebožtík Sweezy z Monthly Review by Ti to jistě také doporučil ...)

Nebo se bojíš ideové infekce ze strany "kritické syntézy" do ortodoxního marxismu?

Vždyť co je špatného na tom, když se člověk prokouše také jinými pohledy na svět než je marxismus ... ?

Už jsem se za život lečím prokousal, nejnověji Bortkievičem, a byla to vždy ztráta času (samozřejmě mimo mých teoretických zdrojů -kromě klasiků i trockistů,Tondy Fleka, kdysi Z.Háby atd. )Zvláště jsem vysazený na ty různé kombinace Marxe s něčím - to je vždycky nesmysl. Pro život to nemá žádný přínos - vždyť i z té tvé teorie vyplývá něco, co v realitě není - jakýsi železný zákon klesající produktivity práce, i když v realitě je to naopak-ale to může být jen dojem. Já se nakonec tím tvým příspěvkem prokousám.

... to je skutečně jenom dojem ...

hodnotový převis nad náklady výrobce (zisk) a fyzická, naturální produktivita jsou dvě věci, které spolu souvisí jen v jisté fázi historického vývoje.

Aby na každého z výrobců připadlo v průměru dost "cenové a ziskové suroviny" - a nebyla to hra s nulovým součtem - musí velká záplava výrobních výdajů spojených se zánikem statku (na jednotku produkce) doplňovat spotřebu.

To bylo v době robustního industrialismu
a jak jde čas, tak této suroviny (na jednotku produkce) bude spíš ubývat.

Zisk výrobce nevytváří - o ten se "pere" s jinými ...

A proto je dost důležité, jak velký objem je toho, o co se ti výrobci perou ...

Jak říkám, aspoň toho Kaleckého - ten přece byl marxistou nebo ne ?...

Každá kritika je základem možného vylepšení. Takže ji může využít kdokoliv, třeba i soutěžící, či dokonce ideový soupeř. Marx kupříkladu už svým heslem „proletáři všech zemí spojte se“, ukázal celosvětovým soupeřům proletářů cestu. A ti je také skvěle využili, byla totiž pro ně daleko lehčí, než pro proletáře samotné, protože je jich málo, takže se snadněji zorganizují.
Debata o hodnotě a nadhodnotě opět svedla zdejší debatu jinam.
Pane Hellere. Má poznámka byla připsána k jinému textu, konkrétně pana Vyšohlída. Jejím smyslem byl jen dotaz na autora, zda jsem dobře porozuměl jeho textu. Z jeho odpovědi jsem vyvodil, že ano, jen prý chápu pojem znaku jinak než on. Což v mých očích není zas tak velký problém, protože jde o sémantickou kategorii, kterou prakticky každý „velký“ autor oboru definuje po svém.

Děkuji, pane Hošku, za návrat k tématu, už to přece jen vypadalo na další kolokvium o marxismu.

Pokud jde o kritiku, rád bych ji vnímal v tom nejširším možném kontextu; tedy nejen jako kritiku dílčí, zaměřující se na vylepšování systému, nýbrž také (a snad především) jako kritiku radikální - jak jsem to naznačil v článku, která se soustřeďuje na fundamentální problémy. To by ovšem zasluhovalo samostatné rozvedení v podobě dalšího článku...