Neškodný strašák vlády s komunisty
Jiří PeheMožnost menšinové vlády ČSSD s podporou komunistů vyvolává mobilizaci médií a politiků. Je to něco, co má česká pravice takříkajíc „zmáknuté“. Jenže se zdá, že tentokrát bude oživení antikomunistického strašáka dost těžké.
Když předseda sociální demokracie Bohuslav Sobotka připustil jako jednu z možností menšinovou vládu jeho strany s podporou komunistické strany po příštích volbách, začala z některých médií a úst pravicových politiků zalévat českou kotlinu tradiční a už dost obehraná vlna falešné morální paniky. ČSSD se i pod novým vedením konečně ukázala v pravém světle!
Téměř se vnucuje ironická poznámka, že politická a mediální pravice, které jsou ve světle dosti příšerného počínání pravicové vládní koalice v těžké defenzivě, si oddechly, že při prudce stoupajících preferencích levice mají konečně nějaké téma. Mobilizace proti zaručenému návratu komunistů k moci je navíc cosi, co má česká pravice takříkajíc „zmáknuté“. Nevyžaduje to žádné intelektuální úsilí, jen oprášení moralizujících či politicky apokalyptických formulek z dílny opožděného českého antikomunismu.
Jenže se zdá, že tentokrát bude oživení antikomunistického strašáka dost těžké. I ti z nás, kdo se ke kýčovitému antikomunismu bývalých konformistů odmítají připojit, ale zároveň si vládu ČSSD s podporou KSČM z různých důvodů nepřejí, se totiž mohou legitimně ptát, zda kterákoliv ze stran současné vládní koalice by byla pro vítěznou ČSSD jako koaliční partner lepší alternativou.
Jinými slovy: pokud by ČSSD nebyla schopná vytvořit většinovou koalici s lidovci, popřípadě i se zelenými, má kterákoliv ze současných vládních stran ještě právo nabízet se pro případnou koalici s ČSSD jako lepší a demokratičtější alternativa než KSČM?
Nejenže jsou všechny tři strany vládní koalice politicky víceméně zcela zdiskreditované, pokud jde o jejich reálné schopnosti spravovat stát či prostě rozumně vládnout, ale všechny jsou také ve větší či menší míře spojovány s korupčními skandály, „mystifikacemi“ a vazbami na neprůhledné skupiny v politickém zákulisí.
Kolaps politiky a privatizace státu dostoupily za vlády této koalice míry, kdy se je nutné ptát, zda právě tyto strany, jejichž počínání už ohrožuje samotné základy demokratického vládnutí, mají právo tvrdit, že jsou jakousi alternativou k údajně nedemokratické KSČM.
Je smutné, a o české neschopnosti provozovat skutečnou demokracii leccos vypovídající, že více než dvacet let po pádu komunismu dosáhly patologické jevy ve většině „demokratických“ stran takové intenzity, že se ve srovnání s nimi KSČM vůbec nejeví jako nějaké nedemokratické monstrum, za které ho s oblibou vydávají.
Dokonce lze tvrdit, že právě proto, že „demokratické“ strany tak dlouho vylučovaly KSČM ze své údajně slušné společnosti, jeví se (a pravděpodobně i je) ve srovnání s nimi současná KSČM méně zkorumpovaná a, což je ještě pikantnější, méně prolezlá takovými nedemokratickými praktikami jako je vzájemné fízlování různých stranických klik, uplácení členů či zasahování kmotrů v pozadí do politických rozhodnutí.
Skončí-li KSČM nakonec ve vládě nebo bude podporovat menšinovou vládu ČSSD, bude projevem vrcholného pokrytectví, pokud média a pravice spustí moralizující kanonádu proti ČSSD. Situaci, kdy se může většině společnosti KSČM jevit ve srovnání s „demokratickými“ stranami jako docela slušná strana, způsobily především strany současné vládní koalice. Pokud budou chtít obviňovat z přivedení KSČM k vládnutí sociální demokracii, měly by vysvětlit, v čem, kromě netotalitní minulosti, jsou dnes „demokratičtější“ a „čistější“ než KSČM.
Díky za výstižný článek! Velice jste mě pobavil:-)
Petr Štastný
K ubírání (J. Pehem často popisovaného) politického „stylu“ (za některé mé eufemismy by měly husy kopat), se hodí citovat ze sociologické České elity po 15letech transformace (63):
„..Taková artikulace společenských strategií (odhalující základní celonárodní problémy a nárysy jejich možných řešení) vytvoří lepší podmínky pro racionálnější rozhodování voličů a současně neodbytně položí i otázku žádoucnosti kompromisů v zájmu společnosti jako celku .. a může být i krokem k tolik žádoucí konsenzualizaci..
Pokud ovšem se budou polit. subjekty v předvolebním období i v povolebních jednáních a rovněž i ve vzdálenější budoucnosti uchylovat spíše ke střetům typu nulové tolerance .. a položí důraz spíše na skandalizaci odpůrců, než na řešení věcných problémů, dojde k dalšímu prohlubování fragmentarizace až příkrého dělení elity, jež ve svých důsledcích vystaví osudy země a jejího obyvatelstva spíše iracionálním náhodám a konfliktům než možnosti zodpovědného demokratické rozhodování o budoucnosti.“
Díky za článek i závan z Norska.
Nacionální socialismus a demokratický socialismus je sakra rozdíl. S komunismem je to složitější, protože jde zatím jen o velmi obecnou hypotézu, která nebyla nikde ověřena. Vezmu-li to jako demokraticky ověřované směřování, tak jistě nejde o monstrum.
Tedy když neberu extrém tzv. válečný komunismus nebo různé ty
pozdější malformace pokusu prakticky realizovat autoritářsky tyto hypotézy. Ono to absolutní zlo je vůbec tak dobré leda pro sekty - to ale platí i pro některé formy antikapitalismu.
Jste srdečně zváni k pokračování diksuse naživo..