Plénum Ústavního soudu zamítlo v úterý stížnost Strany zelených, SNK ED a Věcí veřejných. Spolu s osmi Pražany strany ve stížnosti tvrdily, že předvolební rozdělení Prahy na obvody porušilo jejich práva. Menší strany nemají v zastupitelstvu žádné mandáty, přestože překročily pětiprocentní hranici.

Ústavní soud zveřejnil ve středu na svých webových stránkách nález pléna i odlišná stanoviska soudkyně Elišky Wagnerové, ke kterým se připojil soudce František Duchoň, a dále stanoviska Pavla Rychetského a Jana Musila. Stanovisko Vojena Güttlera se připravuje ke zveřejnění.

Rychetský: Jsme svědky nepřijatelného referenčního kritéria pro další případy

Pavel Rychetský ve svém stanovisku konstatuje, že „je tedy naprosto zjevné, že rozdělení volebního území hlavního města Prahy způsobilo ve volbách nerovnost odevzdaných hlasů v tak dramatickém nepoměru, že se musí jevit jako zcela nepochopitelné, že většina pléna Ústavního soudu akceptovala takovou nerovnost hlasovacího práva jednotlivých voličů jako přijatelnou odchylku“.

Autoři většinového stanoviska podle Pavla Rychetského tvrdí, že právní norma nebo jiné rozhodnutí může být protiústavní a současně nevyžadující derogační zásah ÚS, pokud bylo přijato s „dobrými úmysly“, nebo dokonce pokud nebyly prokázány „úmysly zlé“. Rychetský konstatuje: „Jsme tak svědky nového referenčního kritéria pro posuzování ústavnosti napadených norem nebo rozhodnutí veřejné moci, které je ovšem zcela nepřijatelné! Ve světle takto formulované argumentace pak je nepochopitelné, proč si Ústavní soud (soudce zpravodaj) vyžádal odborné nezávislé posouzení výsledků voleb právě ve vztahu k rozdělení Prahy na sedm nestejných obvodů.“

Rychetský ve svém odlišném stanovisku připomíná, že odborná posouzení jak Tomáše Lebedy, tak Jana Outlého jednoznačně potvrzují závěr, že v důsledku postupu podle napadeného paragrafu zákona a jeho realizace účelovým opatřením Zastupitelstva hlavního města Prahy došlo k natolik vážnému porušení zákonného principu poměrného zastoupení ve volbách, že dosáhlo intenzity ústavněprávního deliktu.

Z výpočtů uvedených v posudcích vyplývá, že ve prospěch tří nejsilnějších volebních stran propadlo dvanáct mandátů z celkového počtu 63.

Předseda Ústavního soudu dospěl také k závěru, že „nález, se kterým nemohu souhlasit, ještě ve své argumentační části obsahuje řadu tvrzení, která se mi jeví jako ústavně nepřijatelná“. Jako zcela nepřijatelný vývod označil Rychetský argumentaci, podle které fakt, že byly vytvořeny volební obvody, ještě nedokládá, že to bylo namířeno proti konkrétním subjektům účastnícím se politického boje, neboť jejich skutečný volební výsledek není předem známý.

Stejně tak je podle Rychetského nepochopitelná argumentace, že i v letech 1998 a 2002 ve volbách do pražského zastupitelstva „došlo k rozptylu hlasů potřebných pro získání mandátu v míře srovnatelné s volbami nyní přezkoumávanými“. Rychetský tvrdí, že „taková argumentace je intelektuálně na úrovni dopadeného zloděje, který se hájí tvrzením, že i jiní kradli, a běhají na svobodě“.

Podle soudce Jana Musila měl Ústavní soud zrušit nejen napadené ustanovení § 27 zákona o volbách do zastupitelstev obcí a změně některých zákonů, ale i usnesení Městského soudu v Praze, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelů na prohlášení neplatnosti voleb do Zastupitelstva hlavního města Prahy.

Wagnerová: Protiústavní je už i volební zákon

Místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová, k jejímuž odlišnému stanovisku se připojil i soudce František Duchoň, upozorňuje, že pro ni nepřijatelný nález „je koncipován tak, jako by byl výsledkem řízení, v němž Ústavní soud rozhoduje v rámci volebního soudnictví“. Upozorňuje, že ve skutečnosti šlo o řízení o ústavní stížnosti, jejímž předmětem bylo namítané porušení základních práv stěžovatelů. Wagnerová tvrdí, že většinové stanovisko Ústavního soudu odepřelo „řádnou ochranu základním právům, v daném případě politickým právům“.

Wagnerová se domnívá, že nelze přehlížet, že původní většina v pražském zastupitelstvu rozhodovala ve vlastní věci, což je v právním státu skutečnost, která by se měla výrazně eliminovat. Proto považuje Wagnerová už samotnou zákonnou úpravu za protiústavní, „neboť umožnila posléze se projevivší zásah do politických práv stěžovatelů, když v nepřijatelně krátké době před samotnými volbami umožnila pražskému zastupitelstvu přijmout opatření obecné povahy, které Prahu rozdělilo do volebních obvodů, v nichž pak proběhly volby, jejichž výsledek jasně demonstroval nedostatečným zákonem umožněnou a svévolnou účelovou volební geometrii zvýhodňující jejího tvůrce“.

Plénum Ústavního soudu mělo podle jeho místopředsedkyně rozpoznat protiústavnost zákonné úpravy a zahájit řízení o zrušení nejen části ustanovení § 27 zákona o volbách do zastupitelstev obcí, ale celého tohoto ustanovení. Považuje totiž současné řešení zmocnění zastupitelstva k vytváření obvodů za nedostatečné, protože ho neprovází vyjádření účelu, který má být takovým postupem sledován.

Wagnerová upozorňuje, že přijatý nález obsahuje řadu zcela nepřiléhavých odkazů na judikaturu Ústavního soudu, neboť ta se vždy vztahovala k parlamentním volbám, „neboť v poměrech obcí platí odlišné maximy pro posouzení rovnosti hlasů než v parlamentních volbách, což většinové stanovisko pléna nerozpoznalo“. Byť ústavní pořádek konkrétní formu volebního systému nepředepisuje, tvrdí Wagnerová, že jeho aplikace nesmí být bezbřehá a ničím nelimitovaná.

„Zasáhne-li politická moc do zformování volebního systému způsobem, který různé aspekty rovnosti modifikuje, musí její rozhodnutí podléhat přísnému testu ústavnosti omezení rovnosti volebního práva,“ dovozuje ve svém stanovisku Eliška Wagnerová. Pro omezování rovnosti volebního práva musí podle ní zákonodárce nalézt opravdu závažný důvod, který musí mít podklad v ústavním pořádku. „Účel spočívající v pouhém ulehčení či zjednodušení fungování zastupitelstva „méně barevného“ není ústavně způsobilý omezit rovné volební právo,“ tvrdí Wagnerová.