Konflikt v Libyi se měl řešit diplomaticky. Možnosti tu byly i jsou
Daniel VeselýRada bezpečnosti OSN má přidělovat mandát k použití síly až po selhání všech snah řešit příslušný konflikt diplomaticky. V případě intervence v Libyi se tak nestalo. Že tu diplomatické možnosti nejen byly, ale i stále jsou, přitom dokazuje řada expertů.
Každý ze členských států OSN se vstupem do organizace zavázal respektovat její Chartu spolu se všemi principy. Tím nejdůležitějším je přitom zásada, že každý konflikt, který na světě vypukne, by se měl především řešit diplomaticky. Teprve když jsou veškeré možnosti tohoto druhu vyčerpány (a když zároveň nehrozí genocida či nejde o obranu před útokem), může Rada bezpečnosti udělit mandát, kterým umožní použití síly.
Hlasování Rady v případě aktuálního konfliktu v Libyi (19. března) ale takovýto postup nepředcházel.
Možnosti diplomatického řešení přitom existovaly, a byly dokonce předkládány; část z nich byla však ignorována a část přímo bojkotována. Na to, o jaké iniciativy šlo, i na to, že k jejich opomíjení docházelo nejen před schválením rezoluce, ale i po něm, poukazují experti ze zámoří v aktuálních výstupech.
V relaci známé multimediální stanice Democracy Now! v USA, jejíž reportéři straní spíše libyjským povstalcům a implicitně přijímají zahraniční intervenci, takto vystoupila 23. března profesorka mezinárodního práva Asli Baliová z Kalifornské univerzity. Připomněla, že ještě před zasedáním RB OSN a schválením rezoluce číslo 1973 vzešel od Mezinárodní krizové skupiny (ICG) návrh, aby bylo uskutečněno rázné rozhodnutí prosadit politické řešení. Konkrétně se jednalo o požadavek adresovaný Kaddáfímu režimu, aby okamžitě zastavil boje.
Dále platí, že mise Africké unie nemají zrovna nejlepší pověst. Státy, jež na něj zpravidla poskytovali vojáky, je na peacekeepingové mise nevycvičily, sestavení takového sboru zabralo vždycky několik měsíců a mise neměly téměř nikdy dost peněz (pokud je neplatila EU, anebo sám Kaddáfí, který byl od založení AU její neformální hlavou). Mise LAS by zase vzhledem ke vztahu arabských států k povstalcům nebyla Kaddáfího režimem brána o moc jinak, než současná intervence.
Postřech Daniela Veselého je nicméně cenný, protože vypočítává, jaké mezikroky Rada bezpečnosti OSN při přidělování mandátu přeskočila oproti právním zvyklostem. Jak jsem psal již dříve, velmoci mohly k tomuto oprávnit pouze důkazy o akutním nebezpečí pro obyvatelstvo povstaleckých měst - a ty měly být zveřejněny.
http://www.democracynow.org/2011/3/29/a_debate_on_us_military_intervention
Zbývá, jako vždy, otázka, cui bono.
Docela mne zajímá, co bude dělat NATO, až některá rebelie vesnických komunit v ČLR, jichž je do roka několik, vezme do rukou zbraně. Také jim půjdeme horlivě na pomoc?