Uznávaný německý biolog Edmund Lengfelder zabývající se vlivem radiace uvedl v rozhovoru pro Frankfurter Rundschau mrazivá fakta o současné jaderné havárii v Japonsku, když ji srovnal s  havárií černobylskou.

V běloruském městě Gomelu Lengfelder pomohl vybudovat a provozovat specializovanou kliniku léčící rakovinu štítné žlázy a získal díky tomuto zdroji rovněž mnoho dat. Celková dávka záření, kterému byli obyvatelé gomelské oblasti vystaveni, byla mezi 20 až 500 milisievert. U dětí do 18 let byl výskyt rakoviny štítné žlázy v prvních 13 letech po Černobylu 58 násobný. U dospělých je dodnes zvýšení rakoviny štítné žlázy pěti až šesti násobné. Také u jiných druhů rakoviny nelze zvýšení opomenout.

Japonští pracovníci se pohybovali v radiačním zatížení 400 milisievert za hodinu. Z obdobné situace známé z Černobylu lze odvodit, že se jedná o takovou dávku, jež u nich z poloviny zapříčiní smrt a druhá polovina bude silně oslabena a vystavena masivnímu riziku rakoviny. Ochranné obleky, co nosí pracovníci, chrání pouze před radionuklidy, ale nikoliv před gama zářením, to by museli mít centimetr silné olověné obleky, což by samozřejmě nemohli unést.

Zamoření jednotlivých území v Japonsku nelze ještě odhadnout. V Černobylu byla uzavřená zóna o průměru 60 km. Ale pět let po reaktorové katastrofě byly v jednom běloruském okrese ve vzdálenosti 140 km změřeny tak vysoké dávky záření, že obyvatelé museli být evakuováni. Dokonce 400 km od Černobylu musely být vyklizeny celé obce a teprve po dekontaminaci osídleny znovu v roce 1992. S ohledem na hustotu osídlení v Japonsku (20 krát vyšší hustota než v Bělorusku) je tamější situace mnohem dramatičtější. To znamená, že v Japonsku bude ozářeno 20 krát více lidí. Riziko rakoviny lze odhadnout z dávek ozáření, celkového času a počtu osob. Toto číslo se nazývá kolektivní dávkou. Zatím ale z Japonska nejsou žádná relevantní data.

Podle profesora Lengfeldera je v reaktoru ve Fukušimě 30 až 40 krát vyšší radioaktivní inventář než v Černobylu, a může tedy v nejhorším případě uniknout více radioaktivity. Celkově tedy podle něj může být situace horší než v Černobylu. Radionuklidy se dostávají rovněž do moře a do celého potravního řetězce a nakonec i do lidí. To je pro Japonsko fatální, lze říci, už nikdy ne sushi, alespoň ne to, které nebude proměřeno. To je ovšem drahé.

Podle největší zajišťovny Munich RE, jak se vyjádřil šéf představenstva Nikolaus von Bomhard, není odpovědné pojišťovat rizika v jaderných elektrárnách, protože nejistota výpočtu rizik je v tomto případě příliš veliká a s ní roste i cena. Je známo, že jaderná lobby si pro sebe vydobyla za posledních 55 let neobyčejné prostředky na výzkum (90 % na R&D energetického rozpočtu zemí OECD), ale i další skryté dotace a daňová nadlepšení. Navíc neplatí řádné pojištění, tak jako je povinen každý majitel auta a v některých zemích a městech i majitel každého psa. Kdyby musela jaderná elektrárna pojištění platit, byl by jaderný proud nezaplatitelný.

Nikdy jsem nepochyboval o tom, že jaderná branže si bude své výsluní tvrdě hájit. Jako velké zájmové skupiny vždy. Mnozí prezidenti a předsedové vlád se těsně po katastrofě, kde nebylo ani příliš jasné co a jak, nechali se vší vehemencí slyšet, že v jaderném kurzu budou pokračovat. Těžko si představit, co by se muselo stát, aby řekli, že s rozvojem jaderné energetiky je konec. I psychika politiků je konstruována tak, že vytěsňuje nepříjemné věci. Napájeni informacemi velkých energetických koncernů nevědí, či nechtějí vědět, že jadernou energetiku nepotřebujeme, protože její potenciál může převzít mix obnovitelných zdrojů s inteligentními sítěmi a akumulačními kapacitami. Jaderné elektrárny tomuto vývoji brání tím, že vážou finanční a výrobní kapacity, tím že představují prakticky neregulovatelné zdroje, které se nehodí do konceptu obnovitelných zdrojů, tím že reprezentují extrémní potenciál ohrožení, tím že dodnes není vyřešen problém trvalého úložiště radioaktivního odpadu, ačkoliv byl dosud vytěžen 1 milion tun uranu, i proto že atomový proud není spravedlivě finančně ohodnocen, když v jeho ceně nejsou zahrnuty náklady na výzkum a na odstranění veškerých jaderných odpadů.

Neodpustím si ale vysvětlení ke svému minulému článku. Předmětem kritiky se stala především studie Kikk, týkající se zvýšeného výskytu onemocnění rakovinou, především leukemií dětí.

Citovaná zpráva německého rakovinného registru není jedinou svého druhu. Studie prof. Greisera z roku 2009 je nejobsáhlejší metaanalýzou rakovinných dat z různých zemí, včetně dat rakovinných registrů z USA. Také v tomto případě bylo v okolí jaderných elektráren nalezeno signifikantní zvýšení rizika leukemie v různých věkových skupinách dětí a mládeže; v případě kojenců a malých dětí do 5 let je riziko zvýšené o 19 % a u dětí do 15 let o 13 %. Ve studii bylo vyhodnoceno okolí 80 jaderných elektráren z pěti zemí (BRD, Francie, Velká Británie, Kanada a USA). Výsledky z USA a evropských zemí potvrzují výsledky mohučského registru rakoviny z okolí německých jaderných elektráren. Současně hovoří tyto výsledky proti názoru, že radioaktivní působení při indukci leukemie lze vyloučit. Německá komise pro jadernou bezpečnost se k tomuto názoru na jaře 2009 přiklonila. Epidemiologie samozřejmě není experimentální vědou. Mechanismus musí vyzkoumat jiné vědní disciplíny.

Zvýšení rizika je však třeba posuzovat jako velmi podstatné. Na srovnání lze uvést riziko rakoviny plic nekuřáků na kuřáckém pracovišti. WHO stanovila již v roce 2004 na základě metaanalýz zvýšené riziko mezi 13 a 19 %. Po dlouhých veřejných debatách byly v mnoha zemích přijaty zákony o zákazu kouření na pracovišti.

Černobylská katastrofa před čtvrtstoletím dosáhla kontinentálních následků. Říká se o ní, že to byl „sovětský šlendrián“. K obdobnému selhání lidského faktoru došlo ale také na jiných místech jako v USA, Německu. Ostatně situace v Japonsku není výjimkou. Provozovatelé německé elektrárny Brunsbüttel a obyvatelé severoněmeckých měst v okolí měli mnohem větší štěstí než Ukrajinci, Bělorusové či Japonci. Dne 14. prosince 2001 vybuchla v barbotážním potrubí u reaktoru směs kyslíku a vodíku. Jen jednoduchá klapka zabránila dlouhodobému úniku radioaktivní páry z reaktoru a pouze souhrou šťastných okolností nedošlo k poruše těsnosti ochranné obálky. Případ zpochybnil spolehlivost a kvalifikovanost obsluhy, která diagnostikovala havárii jako spontánní únik chladiva netěsností, přestože přístroje detekovaly značný únik chladicí vody z primárního okruhu, byla registrována změna teploty o šedesát stupňů, ve vnitřním prostoru vzrostl tlak, reagovaly požární hlásiče v bezprostředním okolí a akustická emise hlídající pnutí a vnitřní otřesy zařízení. Po krátké době byl reaktor opět spuštěn na plný výkon. Ve skutečnosti ale výbuch nahromaděného vodíku roztrhl přes tři metry potrubí v bezprostřední blízkosti tělesa jaderného reaktoru. Rozsah škod byl zjištěn teprve po dvou měsících inspekční komisí.

Obdobných selhání lze na světě nalézt více. Neexistuje žádná technologie, která by byla zcela bezpečná. Stejně není možné eliminovat lidské chyby. Otázkou je, zda i málo pravděpodobné velké havárie jsou přiměřeným rizikem. Rizikem větším, než jsou přínosy.

Faktorem bezpečnosti jaderné energetiky je rovněž nebezpečí proliferace jaderných zbraní. Vidíme, že jaderná technologie se může stát předmětem mezinárodního napětí (Írán, Severní Korea, Izrael). Představa, že některé země budou mít nekontrolovaný přístup k jadernému materiálu, není příliš povzbuzující. To si opravdu přejeme, aby další státy měly přístup k jaderným technologiím, a jejich šílení vládci měli v kapse trumfy tohoto druhu? Nebo dáme šanci mezinárodním teroristům, aby poškodili tato nebezpečná zařízení? Existují indicie, že jedním z alternativních cílů 9/11 byla elektrárna Indian Point ležící 45 mil od centra Manhattanu.

Je třeba si klást fundamentální otázky. Jak je možné, že komerční společnosti podporované politickou mocí si vůbec mohou dovolit stavět něco tak nebezpečného jako jsou jaderné elektrárny. Kde zůstala korporátní a politická odpovědnost?

Jediným důvodem pro jadernou energii, který jsem anotoval v odpovědích na diskuzi ke svému článku „Hrubá politická chyba…“, je zhruba milion euro na každý den a elektrárnu a stálé a silné propojení největšího hospodářského odvětví — energetiky s politikou. Přesně to vyjádřil pan Bartuška, odpovědný za výběrové řízení k dostavbě JETE, když loni v červnu v pražském hotelu Mariott řekl: „dostavba Temelína potřebuje silný stát“. Jestli potřebují silný stát také občané, je čím dále více sporné. Stále přibývá lidí, kteří státu ani politickým stranám nevěří, a tuto svou nedůvěru vyjadřují bojkotem voleb. Je toto, co si přejeme?

Předpokládám, že přesvědčené a zaryté zastánce jádra nepřesvědčíme o tom, že jaderná energie je nebezpečná, ani o tom, že ji nepotřebujeme. A tam nezbude než čekat, jak říká Max Planck: „Pravda netriumfuje, pouze její nepřátelé vymřou.“