Ohromující vlna revolucí v arabském světě nám z toho, co o historii víme, připomíná buržoasní revoluce v Nizozemí, v Anglii a Francii, ale svým řetězovým charakterem vlny, kdy požár revoluce zachvacuje jeden stát za druhým, pak ze všeho nejvíc revoluční hnutí z roku 1848. To se tehdy valilo téměř celou Evropou. V arabském světě stejně jako v tehdejších evropských zemích už dávno vládne tržní ekonomika a kapitalistický výrobní způsob, avšak vládnoucí společenské vztahy odpovídají svojí despotickou formou feudálním poměrům, které panovaly v těchto zemích v předchozí historické epoše. Řečeno s Marxem společenské poměry se dostaly do neřešitelného rozporu s výrobními vztahy a s kapitalistickou ekonomickou základnou. Onen šéf pobočky Google v Egyptě, kterého tajná policie mučila ve vězení během revoluce a který svým svědectvím akceleroval celou situaci, je tím nejvýstižnějším reprezentantem rozporu mezi výrobními (kapitalistickými) vztahy a společenskou formou vlády (prezidentská nebo feudální despocie).

Revoluce vzniká tak, že se objektivní rozpor a napětí (mezi výrobními vztahy a společenskými poměry) stále více kumuluje a střádá a pak dle známého Hegelova dialektického zákona o přechodu kvantity v kvalitu vybuchne v podobě revoluce a obvykle vznikne něco nového. Je proto dost legrační sledovat bezmocnou snahu médií, komentátorů a expertů definovat, co bude. Nejasnost situace a nemožnost predikce je také vydáváno za obrovské negativum: nevíme, co bude, tak snad raději nemělo být nic. Naštěstí revoluce se neptá a koná. Něco bude a bude to rozhodně jiné, než to, co bylo předtím. Z historie víme, že často to bylo dočasně daleko horší než to, proti čemu revoluce vypukla. Vzpomeňme na šílený teror Jakobínů po francouzské revoluci nebo na Cromwellovu hrůzovládu v Anglii. Nicméně po čase se život vrátil do normálních kolejí. V Anglii se král vrátil jenom jako formální ceremoniální figura a ve Francii sedláci už nevrátili zkonfiskovanou půdu a země se vydaly vstříc zcela novým společenským (lepším) poměrům.