Ohromující vlna revolucí v arabském světě nám z toho, co o historii víme, připomíná buržoasní revoluce v Nizozemí, v Anglii a Francii, ale svým řetězovým charakterem vlny, kdy požár revoluce zachvacuje jeden stát za druhým, pak ze všeho nejvíc revoluční hnutí z roku 1848. To se tehdy valilo téměř celou Evropou. V arabském světě stejně jako v tehdejších evropských zemích už dávno vládne tržní ekonomika a kapitalistický výrobní způsob, avšak vládnoucí společenské vztahy odpovídají svojí despotickou formou feudálním poměrům, které panovaly v těchto zemích v předchozí historické epoše. Řečeno s Marxem společenské poměry se dostaly do neřešitelného rozporu s výrobními vztahy a s kapitalistickou ekonomickou základnou. Onen šéf pobočky Google v Egyptě, kterého tajná policie mučila ve vězení během revoluce a který svým svědectvím akceleroval celou situaci, je tím nejvýstižnějším reprezentantem rozporu mezi výrobními (kapitalistickými) vztahy a společenskou formou vlády (prezidentská nebo feudální despocie).

Revoluce vzniká tak, že se objektivní rozpor a napětí (mezi výrobními vztahy a společenskými poměry) stále více kumuluje a střádá a pak dle známého Hegelova dialektického zákona o přechodu kvantity v kvalitu vybuchne v podobě revoluce a obvykle vznikne něco nového. Je proto dost legrační sledovat bezmocnou snahu médií, komentátorů a expertů definovat, co bude. Nejasnost situace a nemožnost predikce je také vydáváno za obrovské negativum: nevíme, co bude, tak snad raději nemělo být nic. Naštěstí revoluce se neptá a koná. Něco bude a bude to rozhodně jiné, než to, co bylo předtím. Z historie víme, že často to bylo dočasně daleko horší než to, proti čemu revoluce vypukla. Vzpomeňme na šílený teror Jakobínů po francouzské revoluci nebo na Cromwellovu hrůzovládu v Anglii. Nicméně po čase se život vrátil do normálních kolejí. V Anglii se král vrátil jenom jako formální ceremoniální figura a ve Francii sedláci už nevrátili zkonfiskovanou půdu a země se vydaly vstříc zcela novým společenským (lepším) poměrům.

Podle tvrzení některých historiků je to také poprvé, kdy se podobná bouře proti establišmentu v takovém rozsahu v arabských zemích vůbec v historii konala. Nelze to srovnávat s národně osvobozeneckým bojem v těchto zemích po druhé světové válce. To byl boj proti koloniální nadvládě cizích mocností na území těchto států. Dnes je to boj proti vlastní vládě, která svým despotickým charakterem drží zemi v chudobě, nevzdělanosti a zaostalosti, která brání uplatnění osobní iniciativy a kreativity a která tím ponižuje své občany. Onen tuniský prodavač ovoce, který to celé rozjel, se neupálil proto, že by umíral hlady, ale proto, že ho ponižovalo uplácet darebné úředníky jenom proto, aby mohl dělat svoji práci. Tato revoluce není hladovou bouří, ale vzpourou proti ponižujícím poměrům. Pro lidi, kteří svojí profesí, osudem a schopnostmi nekonečně převyšují byrokraty despotické moci, jimž jsou ale vydáni na pospas, je prostě taková situace nepřijatelná. Revoluci rozpoutaly střední vrstvy, drobní živnostníci, obchodníci, podnikatelé, studenti, právníci, programátoři, lékaři, dělníci, číšníci a učitelé, prostě všichni, kdo si normálně vydělávali na živobytí a už je nebavilo ohýbat se před všemocnou státní byrokracií, policií a tajnými službami. Jinými slovy ta vrstva, kterou v devatenáctém století nazývali buržoasie (měšťanstvo). K nim se postupně přidal zbytek společnosti, dělníci a venkov. Toto spojení měšťanstva (buržoasie) s celou společností je základní charakteristikou arabské revoluce. Je to také hlavní podmínka její úspěšnosti. Kdyby se establišmentu postavila pouze elita společnosti, tak by si s ní režim poradil. Teprve absolutní vzedmutí většiny obyvatelstva smetlo režimy, které by se jinak velmi tvrdě a krutě bránily. To vidíme na příkladu Iránu, který si s rebelující elitou i napodruhé poradil. Dokud se k bouřící se buržoasii nepřidá většina společnosti, tak revoluce nemá šanci.

I když určitě nelze v některých státech vyloučit iránskou alternativu islámského totalitního režimu jako výsledku revoluce, pravděpodobnější mi přijde, že se státy pokusí o nějakou formu parlamentní demokracie s určitým vlivem islámu a s armádou v zádech jako pojistkou proti extrémnímu vývoji. Tedy turecký model. Domnívám se, že alespoň v první etapě se bude arabskému lidu jevit jako perspektivnější vůdce směrem k blahobytu a osobní seberealizaci onen šéf Googlu než šéf Muslimského bratrstva.

To, co se v arabském světě děje, je ohromující vzepětí lidské touhy po svobodě, která je společná všem lidem a která nás spojuje v jedno lidstvo. A bez ohledu na to, jak to vlastně dopadne, je to správná cesta, kterou musíme, co nám síly stačí, podporovat.