13. září loňského roku se ujal funkce veřejného ochránce práv uvolněné úmrtím Otakara Motejla 9. května téhož roku Pavel Varvařovský. Způsob nominace ombudsmana podle stávajících českých právních norem bohužel umožňuje uplatnění politických kritérií výběru.

Pavel Varvařovský se v Lidových novinách z 31. ledna a 5. února vyslovil k antidiskriminační agendě. České republice trvalo dva roky od návrhu, než se odhodlala schválit tuto právní normu o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací, jak se zákon oficiálně jmenuje. Se značným zpožděním implementovala evropské normy chránící občany členských zemí EU před diskriminací. Je zřejmé, že výslovná ochrana práv sociálně slabých nevyhovuje dominantní pravicové ideologii, která stojí a padá právem silnějšího.

Iniciativa s dnešním názvem Český helsinský výbor (ČHV) hájí lidská práva vedle jiných iniciativ již od posledních let minulého režimu, konkrétně od r. 1988. V nových poměrech se mohla soustředit na dílčí témata, jako jsou děti vězněných rodičů, integrace cizinců, projevy rasismu a nesnášenlivosti na internetu, právům seniorů nebo vězňů. Mohla se v tom spolehnout na spolupráci s vládou, která v nových poměrech zařadila lidská a občanská práva do své agendy. Této oblasti se věnovali ministři nebo zmocněnci.

Až vláda vzešlá z loňských květnových voleb do Sněmovny se postavila k lidským právům jinak. Dosavadní zmocněnec Michael Kocáb musel v září 2010 za ne zcela vyjasněných okolností odejít a čekání na nové jmenování trvá měsíce. Před dvěma týdny řekl veřejně ministr vnitra Radek John, že jmenování zmocněnce je otázkou dnů, možná hodin a dosud se neděje nic. Je otázkou, co mu premiér vlastně „šeptal do ucha“. Lidským právům se zatím v úřadu vlády věnuje poradce premiéra pro tyto otázky (a pro zahraničí) Roman Joch, jehož jmenování přijali obhájci lidských práv se zděšením, protože některé výroky tohoto reprezentanta vládního pojetí lidských práv hraničí s fašismem. Výslovně připouští pravicovou autoritativní vládu, má za to, že lidská práva lze redukovat na jediné, právo vlastnit.

V soukromé korespondenci mezi členy předsednictva ČHV padlo konstatování: Zase přituhuje. Vše nasvědčuje tomu, že spolupráce s vládou při ochraně lidských práv nemůže pokračovat, na vládní straně chybí partner. Podle všeho bude třeba vedle zmíněných speciálních agend znovu střežit dodržování základních práv. Mezi nimi i práva na rovné zacházení. Znamením změny situace jsou i zmíněná vyjádření ombudsmana zahrnující konzervativní politickou doktrínu. ČHV vyslovil v dopisu stanovisko, že zpochybňování antidiskriminačního zákona z úst garanta ochrany práv a svobod je na pováženou a rovněž obavu, že ochránce práv svými vyjádřeními mohl vzbudit v obětech diskriminace nedůvěru o smysluplnosti případné žádosti o jeho pomoc. ČHV musel označit jako zcela nepřijatelné to, aby veřejný ochránce práv s očividným posměchem glosoval obsah podání od občanů a aby stěžovatele znevažoval.

Ať je soukromá verze ideologie Pavla Varvařovského jakákoli, platné ústavní, smluvní a jiné právní normy k lidským právům jsou pro něj závazné a je povinen je prosazovat. Proto podle ČHV je znevažování antidiskriminačního zákona útokem zevnitř na samotnou podstatu a smysl ochránce.

Českému helsinskému výboru došla odpověď ombudsmana datovaná 22. února, psaná stylem soukromého dopisu. Odpověď začíná poněkud dětinskou pochybností, je-li dopis ČHV skutečně dopisem této organizace a není-li snad jen soukromým stanoviskem „podepsaných pánů“, tj. členů předsednictva, kteří za ČHV dopis signovali. Používá metody oblíbené u stoupenců extrémních ideologií. Když je někdo veřejně kritizuje, poukazují na své právo v demokratické společnosti se vyslovit, jakoby snad jejich právo na svobodné vyjádření zahrnovalo i nárok na souhlas všech. Pavel Varvařovský píše: „Stejně Vám, tak i mně zaručuje ústavní pořádek právo svobodně projevit svůj názor. To, že jsem se jakýmisi řízením osudu stal veřejným ochráncem práv, na tomto mém právu nic nemění.“ Poněkud zapomněl, že jeho sloupky v LN nejsou sloupky nějakého pana Varvařovského, kterému by tento deník svěřil pravidelnou rubriku pro jeho publicistickou dovednost, nýbrž sloupky veřejného činitele, tedy veřejného ochránce práv. Jistě to nejsou jeho úřední akty, ale není pochyb, že to, co takto píše, vyjadřuje jeho stanovisko v oficiální pozici. Je to podobné, jako když se noviny obrátí s požadavkem na vyjádření na některého ústavního činitele.

Odpověď ombudsmana umožňuje interpretaci, že ČHV zastoupené svým předsednictvem jsou „cenzoři a věrozvěsti jediného správného světonázoru“. Čte v dopisu občanský nesouhlas, ale má pocit, jakoby ho vrchnost postavila na pranýř. Nadále zachovává odstup od antidiskriminačního zákona. Na připomínku, že ho má hájit, odpovídá výtkou, že je pro odesilatele kritického dopisu „textem takřka posvátným“. Dobře, nečiňme z pouhých právních norem něco, čím nejsou. Ale chtěl ČHV zákon takto povýšit, když jen žádal, aby ho prosazoval zákonný činitel, který to má v popisu práce? Znamená deklarovaná svoboda pana Varvařovského, že parlamentem schválený zákon pro něj nebude závazný jen proto, že právní podpora slabých neladí s konzervativními ideologickými východisky? Je-li postoj Pavla Varvařovského tak dlouhodobě odmítavý, neměl kandidovat na funkci, již zastává. Pokud zjistil až dodatečně, že mu svědomí nedovolí plnit úkoly plynoucí z funkce, tedy prosazovat zákony chránící lidská práva, měl by zvážit odchod.

Veřejný činitel navržený Senátem a zvolený Sněmovnou si bude muset zvyknout, že ho občané budou „okřikovat jako zlobivého žáčka“ a že se nebudou pokorně sklánět před politickou mocí. Bude-li ombudsman zpochybňovat ochranu práv občanů, musí počítat s tím, že ho občanské iniciativy a jednotliví nezávislí občané budou kritizovat a že budou zcela bezohledně přehlížet jeho alergii, s odvoláním na niž svou odpověď končí.