Současná diskuse o úpadku českého školství prozrazuje, že i dvacet let po pádu totality jsme pořád v zajetí komunistického myšlení. A že v tom jedeme všichni, včetně antikomunistů. Drží se nás to zřejmě už od dob levicové císařovny Marie Terezie, která zavedla povinnou školní docházku.

V čem je problém? O tom, že chození do školy je skvělá věc, nepochybuje nikdo, kdo má potřebu se k českému školství veřejně vyjadřovat. „Děti, které odcházejí z nedokončené střední školy, dělají hroznou hloupost, jejíž dosah pochopí až tehdy, kdy budou chtít své vzdělání uzavřít,“ napsala například ve včerejším vydání Deníku Referendum Alena Zemančíková, volající jinak po optimalizaci českých vzdělávacích kapacit. Čímž — jak výslovně uvádí — nemyslí jejich rušení.

Ve skutečnosti ale musí každý liberálně myslící člověk souhlasit s pravým opakem toho, co spolu se Zemančíkovou tvrdí i všichni ostatní debatéři. Povinnou školní docházku je třeba zpochybňovat. A především je třeba diskutovat o její optimalizaci, čímž — uvádím výslovně — myslím právě její zrušení.

Proč? Jednak je to svou podstatou i svou praxí zcela totalitní instituce. Využívá řady autoritářských mechanismů a její podstata je nereformovatelná, i když se dlouhá řada polistopadových ministrů a ministryň školství pokoušela dokázat opak. Samozřejmě neúspěšně, nečetli zřejmě Foucaulta.

Na autoritářskou školní budovu se tak sveřepě zas a znovu nahazovala demokratická fasáda, případně se mudrovalo o tom, jak to, že ta fasáda pořád nechce držet a opadává.

Neřešitelný rozpor se odráží třeba právě i v probíhající diskusi o českém školství, která vlastně nejlépe svědčí o jeho skutečných účincích. Ve své podstatě svobodu milující děti chodí do školy zpočátku nerady, dospělí ale na blahodárnost školství nedají v obecné rovině dopustit, přestože sami během pedagogického procesu trpěli a rádi se s vámi o své traumatizující zážitky podělí. Otevřeně řečeno: je to šikana, kdy školní „mazáci“ šikanují „bažanty“ a ještě přitom svatouškovsky mávají ukazováčkem. Nebo ukazovátkem.

Pokud se vrátíme k ledacos prozrazující větě Aleny Zemančíkové, zjistíme, že škola tu slouží pouze jako prostředek k tomu dostat se na další školu. Případně jako prostředek zaujmout lepší sociální pozici. O tom, že by škola měla děti nějak vnitřně obohacovat, nebo že by měly mít dokonce možnost svobodně si vybrat, jestli má cenu vůbec do nějaké školy chodit, tu není ani zmínka.

O povinné školní docházce tak zásadně nepochybují ti, kteří už povinnou školní docházku sami absolvovali — a zřejmě už si nedokážou představit nic jiného. Debata o tom, k jakému cíli české školství raději využít — zda k produkci svobodných a tvořivých bytostí, nebo raději flexibilních a kompetitivních robotů — proto vypadá tak, jak vypadá. Jako kdyby šlo jenom o drobné úpravy na výrobní lince, a ne o princip: v instituci, kde o všem důležitém rozhoduje paní učitelka a děti musí poslouchat, se o skutečné svobodě a tvořivosti může jenom mluvit. Pak se totiž musí oznámkovat.

Školy, kde „žáci s poškoláky v čele zkoušejí pana učitele“, se vyskytují jen v absurdních básničkách a v dětské imaginaci, úpící pod knutou či červenou propisovačkou svého pedagogického bachaře. Navíc by takové uspořádání pouze reprodukovalo základní mocenskou nerovnost aktérů, ovšem v opačném směru.

Nejlépe si to ovšem uvědomují žáci základních škol, které systém zatím ještě nepřeválcoval, zatímco všemožní propagátoři liberálního vzdělávání si neuvědomují, že žádná povinná školní docházka zkrátka nemůže být liberální prostě proto, že je povinná. I kdyby to tvrdil momentálně převládající vědecký světový názor.

Na rovinu: o to, kolik by stát ušetřil, kdyby propustil všechny učitele a školy privatizoval, jde také, ale až v druhé řadě. V první řadě jde o to, že stát nemá dětem co říkat, co si mají myslet. Proč to nikomu nevadí?

Ostatně soudím, že povinná školní docházka musí být zrušena.